Moudrost a bobule

“Moudrost a bobule rostou vždy na jednom keři, ale utrhnout lze vždy jen jedno.”

Ve tři ráno se meditační síní rozezní zvon, který rozezněl starší zenbó…

Cesta praxe je bezpochyby cestou života. Jenže…

Když se začnu tvářit ,že chci být jen sám a studovat cosi z osvícených knih nebo se směřuji k meditaci, ony vždy přijdou (děti a žena).

Ráno bych i vstal dřív, abych před svítáním poodjel za město a sedl do seiza na holý vrch s borem v zádech, jenže se mi nechce. Bobule nebo moudrost?

Ve snu na mě promluvil Šiva a sdělil mi velké poselství a já ho do rána zapomněl.

Duchovní praxe v běžném dni se stahuje do ilegality vnitřího světa. “Když jdu vysypat koš, vznikají techniky.” (variace na Morihei Ueshibu, zakladatele Aikdó)

Přesto přichází dny, kdy mě mrzí, že nejsem v síních kde duní hrdelně mantry, prahnu aby neustal průvan a těšila mě tenká rýžová rohož na studené kamenné dlažbě s miskou rýže denně.

Duchovní cesta, pokud je praktikována, je tréninkem a jádro není otevřeno dokud není vyvinuta mnohem větší síla, než pouze síla nárazu měkkého polštáře z IKEA. 

Z konce Róšiho bambusové hole přichází probuzení.

Bobule nebo moudrost? Gary Snyder znal muže, který dokázal žvýkat v jedné tváři tabák a v druhé jídlo aniž by se obsah smíchal.

Jeden z mnoha.

Pro ostatní je možná cestou praktikovat pravidelně, dopřávat si disciplínu praxe jako osvěžující nektar nevšednosti.

Z cesty, kterou mám za sebou již vím, že trápit se nějakým pocitem duchovní nedostatečnosti je nesmysl. 

Žádná z cest ať už jsou to zen, běh, kaligrafie, umění lukostřelby, focení přírody není snadná.

Instantní úspěch neexistuje i kdyby to někdo kázal a prodával a cesta vždy vyžaduje práci a ta se neobejde bez námahy.

A stejně jako začínající spisovatel, nebo jakýkoliv začátečník, pokud se chce posouvat a své schopnosti prohlubovat, píše podle “pevného” programu – múza nemúza. Ale jak radí zkušení – nepiš přes únavu, odpočívej, urči si kolik času strávíš psaním a potom dělej něco jiného aby jsi se nevyčerpal a neztratil.

Svého času jsme měli tendenci navzájem se s Luci hlídat a někam se navzájem postrkovat. Chtěl jsem být róšiho holí a v nejlepším zájmu jí dopřát aby se posouvala a stejné snahy má až příliš mužů ke svým ženám.

Jenže stejně jako tu hůl, i róšiho občas nemůžeme ani vystát a proto tyhle tlaky na duchovní rozvoj manželky již nepraktikuji. Takže neříkám ani: Udělej si dvacet pozdravů Slunci, dýchej zhluboka a uvidíš, jak ti to udělá dobře!

Jako rodiče a partneři se učíme se ženou dopřávat si navzájem čas a prostor pro duchovní cestu.

Učíme se respektovat, pokud jeden z nás zrovna klopýtá,

laskavě a trpělivě.

Pokud potřebujeme čas jen pro sebe, můžeme se buď rozdělit a druhý se věnuje dětem nebo domluvit hlídání u prarodičů.

Plánujeme dopřát si navzájem dlouhou cestu, pouť (i ženy rády chodí na poutě:-)

Je to náš život a jak si to nastavíme a uděláme, takové sklidíme plody.

Život je v pohybu a odkládat něco na později není většinou moudré. 

Obavy jsou v pořádku, ale většinou odpadnou s vykročením ze dveří.

Co znamené “duchovní cesta” – rozvíjet hluboký intimní vztah sám se sebou a… (každý si doplní)