Cesta hrdiny

Nebezpečné výpravy odkázané k téměř jistému nezdaru.

Chlad mlžných hor, kluzké kameny nejistých stezek. Brzké soumraky vprostřed neznámé krajiny. Probouzení za studených rán, kdy slunce rozetne oblohu vedví, roztříští zlomky světla po hřebenech, zatímco údolí svírá mrazivý chlad, jde od úst pára a pohled na rodící se den naplňuje srdce věčností, radostí a klidem.

Kolik z nás kdy vstávalo a protahovalo ztuhlé chladné tělo s pohledem upřeným ke vzdálenému cíli, který svou dálkou připomíná spíše mlhavý neznámý a téměř zapomenutý sen?

Ne, všichni muži nejsou stejní. Přesto v každém dřímá dávná píseň hrdiny. Možná nestojíme o šarvátky a žije se snadněji s příslibem téměř jistého ranního probuzení, přesto vnitřně toužíme stanout v širokých síních kmene zjizvených. Síně, které naplnily dávné písně o vítězství nad hrozbou i nad sebou, písně o naději která protekla mezi prsty jako horká krev, o osamělosti v hodině smrti, písně o bratrství.

Mužská srdce jsou různá. Věřím však, že mezi všemi se najde několik, která bijí v jiném rytmu. Máš-li takové srdce, v davu poznáš snadno stejné. S blížícím se podzimem, mě zachvacuje silný neklid a nesnesu setrvat na místě. Vždyť kdy jindy než nyní, se vznáší mlžný opar nad dávnými stezkami, dálky lákají k nepohodlí a možnému vítězství, dnes už snad a jenom nad sebou samým.

Svět je možná méně divoký, možná málo chápavý k hrdinské smrti. Snad jsou většina tajemství odhalena, bájné háje protkaly stezky a z posvátných hor ční horské chaty a vysílače. Občas na mě dolehne smutek, že bašty divokosti duše obsadila a zkultivovala mysl, že vše někomu patří.

V moderním pojetí muže jsme nabádáni k tomu, abychom šli za svými sny. Mladíčci, kteří prošli zahraničními semináři, mluví z Havaje o autentickém životě a radosti.

Co když si má duše pamatuje tolik, že vedle radosti nesu i vzpomínku na vyhaslé životy, beznaděj.  K mé úplnosti přijímám i tuhle stránku a tou je paměť hrdinů a poražených, zatímco mi ve veselém hemžení kolem nohou pobíhají mé malé dcerky. Podzim je pro mě časem vzpomínek a smutku, který nechci potlačovat. Mlžná stezka mě jemně zahalí a než se mi do tváře opře několik loučí z blednoucího slunce, vzdám hold předkům a jejich osudům, poděkuji starým stezkám za jejich lákavou vůni.

Na podzim i miluji jinak.

Včera jsem běžel dlouhý běh, les mě prostoupil a opět se mi zostřilo vnímání. Sáhl jsem si hlouběji do rance se svými silami a chvílemi plul na energii místa. Výsledek už důvěrně znám, skláním se před vyšším, než jsem já sám. Možná jen malý zlomek z cesty hrdiny, přesto důležitý.

Celý smysl cesty, nebo v případě včerejšího dlouhého běhu, trasa a cíl závodu, je vedlejší, pokud nepřipustím, že každý krok a každý nádech mě formuje, že se stávám součástí místa, že čas se stává ohebným. Zdravím všechny bytosti místa a šířka i sklon cesty je příležitostí oslavit sílu těla i jeho limity.

Jako hrdina dávných i méně dávných dob, dávám životu darem své tlukoucí srdce. Pokud nemiluji plně a také hněv nedokáži prožít zapáleně, nedovolím smutku hořce mě rozplakat, či se smát jako dítě z letu motýla, co jsem?

Vytoužené síně válečníků, kde bok po boku složí zbraně a zvednou ve zpěvu číše, aby zapili padlé.

Nejsem nic, pokud se hluboce neskloním před Nejvyšším. Neuznám božský vliv. Mé ego je pokorné a duše šeptá.

Máte už svou hrdinskou píseň?

Daleko za chladnými Mlžnými horami
Do hlubokých žalářů a starých jeskyní
My musíme vyrazit před rozbřeskem
Za naším dávno zapomenutým zlatem

Borovice burácely ve výšinách
Větry kvílely nocí
Rudými plameny oheň se šířil
Stromy jak pochodně vzplály světlem

The Hobbit, Warner Bros