Neradostná zpráva z ráje

Naše děti mají panenku, miminko. Má snědou kůži a je vyrobena z kukuřičného škrobu.

Kdekoliv jsme, balijci se smějou a diví se – má snědou kůži jako oni a my jsme bílí, to nedává smysl. Oni chtějí být často jako my. Ženy si bělí pleť. Bílý cizinec má všechny ty věci z reklam, iPhony, Macy, peníze. Krásné a vysoké bílé modelky v televizi, vysocí skvěle oblečení muži.

My chceme být v něčem jako oni. Jejich otevřenost, vztahy v rodině a komunitě, radost i v prostých životních podmínkách, bohatý duchovní život…

V závěru našeho více než dvouměsíčního pobytu na Bali, poté co jsme zde procestovali mnoho míst, konstatuji, že potřebuji odjet. Ne tak, že bych se těšil do ČR, potřebuji čistotu, prostor, vzdušnost hor, válející se a tříštící se oblaka o tiché štíty. Bali považuji za skutečný domov bohů i démonů, nejen jako metaforu.

Bali je pod hrotem kopí naší západní kultury, tím nejhorším z naší tzv. kultury. I když nazvat politiku korporací těžící z lidské naivity, neznalosti kulturou, je krajně nevhodné.

Do celé Indonézie je téměř nemožné importovat produkty, které by mohly měnit nešetrné návyky balijců, protože menší ekologicky zaměřené firmy nemají finance, aby stály Indonézské vládě za pozornost. Firmy produjující ekologickou drogerii zde neexistují, firmy které vyrábí rozložitélné obaly, obaly z kukuřičného škrobu, kompostovatelné dětské pleny atd. (anebo jsme jejich existenci nezjistili).

Momentální a většinový stav zde je takový, že vše je spotřební. Krátkodobě spotřební. Vše, co se jednou použije, se hodí do řeky, někam mezi banánovníky nebo každý večer včetně plastů a pálí na chodníku před domem.

Denně se na Bali spořebuje 3000 plastových lahví.To je 1.095.000 plastových lahví ročně a většina končí v oceánu.

Plasty a odpad je všude. V mangrovnících, na korálovém útesu, v rýžovišti, v uličkách mezi domy. Když zaprší a zvedne se voda, vše spláchne strouhami a kanály do řek a ty do oceánu. Když zabouří moře, pláž je pokrytá odpadem, plastem, injekčními stříkačkami.

Viděl jsem fotku obřího hřbitova rozbitých skůtrů, které jsou zde všudypřítomné a benzín stojí u pouličního “pumpy”, kterou poznáte snadno podle stojanu s litrovými i většími skleněnými lahvemi s benzínem vedle silnice, něco kolem 16Kč na litr, díky vládní dotaci. Je ovšem běžné, že na skůtru cestuje současně i pětičlenná rodina a to je proti úkazu na našich silnicích jeden řidič-jedno auto, vlastně úsporné.

Balijci se diví, když odmítáme na trhu u pouličního prodejce, vlastně kdekoliv, plastový obal a máme vlastní ekologickou tašku. Do igelitů se balí vše, včetně polívky z pojízdného vozíku na ulici, děti pijou z igelitových pytlíků slámkou přeslazené chemické koktejly, které vidí v reklamách a které kupují, protože žijí v představě, že tak to děláme i my bílí a proč oni by nemohly…Když dopijí, hází na zem.

Občas zahlédneme bílé, jak sbírají po balijcích odpadky. Po velkém svátku Nyepi, oslavě Nového roku na Bali, kolovaly mezi balijci na facebooku fotky s omluvou a vyjádřením lítosti, když bílý pár s pytlem sbíral plastové obaly, které balijci během oslav házeli pod nohy.

Zde také vidím, že poptávka a spotřeba masa produkuje klecové chovy, i když není zděný jako u nás ale třeba z bambusu – pokálená nemocná kuřata v řadách nad sebou jsou všude stejné. Častá a každodenní konzumace masa produkuje každodenní tragédii.

Oni si myslí, že tak je to normální, že tak to děláme i my, protože od nás se na ně valí tuny a tuny produktů “must have”, další a další barevné, mámivé věci, které ve skutečnosti nikdo nepotřebuje, které v ČR už plošně odmítáme, včetně velmi nezdravých potravin plných Éček. Nestlé zde řádí a chrlí umělá mléka a moderním hitem je rodit císařským řezem.

Naší povinností je být si vědomi a nezastírat, co nás tzv. pokrok v západním světě stál a denně stojí. Že naše společnost nevratně ničí naši planetu a že to odmítáme, vybíráme si produkty i životní styl, že každý z nás má moc žít jinak. Odmítám rakovinný růst “civilizovaného” světa, odmítám války, násilí, násilí na zvířatech, přehlížení chudoby, odmítám žít tak, jak skrze média podsouvají korporace. Včetně Babišova Agrofertu.

Zpráva o naději.

Zde na Bali se současně děje velmi krásná věc. Menší západní jogínské komunity spolupracují s místními banjary “vesnickými samosprávami” a poptávají organické potraviny, recyklované obaly např. ze starých novin, podporují chudší balijce a ti šijí panenky, tašky, koše. Pořádají pravidelné ogranic markety. Místy lze jídlo s sebou koupit jen tak do papíru.

Skupina lidí z projektu Green Books v čele s Petrem Hindrichem, rozdávají školákům knihy s ekologickou tématikou, organizují přednášky a potřebují naši podporu. V dětech je příležitost na změnu.

Mám nyní velké přání. Aby se rozhrnula opona lži, kterou globálně šíří média. Které předkládají lživým způsobem obraz o ideálním životním stylu a byla vidět pravda. Aby třeba balijci viděli, že spousta lidí u nás odmítá McDonald a chození do něj není náš standart, právě naopak. Že lidé obdělávají ekologicky půdu, tvoří komunity, volí šetrný a skromný život. Aby viděli, že se chceme učit my od nich, jak si nedělat stres z uměle vyvolaných problémů, jako prioritu volíme vztahy, žití v přítomném okamžiku, radost.

Buďme změnou. Nepřehlédnutelní jako silné světlo. Stále je to možné.