Nezapomenu, co jsem tam prožil. Každý den trval týdny a v noci zářily světlušky, alupepet, jako oči duchů z noční jungle. Kdo to celé začal? Přece Prsatý muž a zloděj příběhů. Pojďte se mnou navštívit místa a lidi, kteří nám mohou připomínat jak žít se Zemí bez vykořisťování a plenění jejich zdrojů. Trvale, udržitelně a s velkou úctou k moudrosti předků.

****

Vernisáž bude zahájena 18. 3. v 18 hod., výstava fotografií pak bude k dispozici do 14. 4.

Více na Facebooku

Výbavení – saně, skialp/běžky, spacák, karimatka, vařič, spodní prádlo a vrstvení, rukavice a čepice, boty, péřová bunda, kalhoty, termoska

Expediční saně: 

Používali jsme dva typy saní, kdy každý jednotlivec si táhl své saně. Saně které vyrábím s vakem na uložení věcí, s šňůrami pro tažení a saně Fjellpulken, které mají pro tažení pevné skládací oje. 

V detailech není mezi saněmi zásadní rozdíl – saně Fjellpulken mají vak jakou součást saní ale stejně jsme vaky nechávali v saních a brali do stanu jen co se aktuálně používalo. 

Zásadní rozdíl byl pouze v pevných ojích v ukloněném terénu – ve sklonu saně lépe drží, drží ve sjezdech za lyžařem a nenajíždí/nepředjíždí. I když si člověk najde systém jak se saněmi a šňůrami manipulovat a pro mě který šel bez lyží a neměl potřebu sjíždět – pro lidi s běžkama je kousek sjezdu vždy rychlejší a energeticky méně náročný. V tomto oje pomohly. 

V místech kde byl terén hodně strmý, překonával se úsek s vyplavenými kry, tak se převrací saně se šňůrami i ojemi – pak je to o tom jestli jsou doře sbalené a težší věci jsou u dna pro lepší stabilitu.

Další věc která se ukázala jako zásadní byl terén. Měli jsme málo sněhu který byl na vrstvě zmrzlého sněhu nebo ledu – místy jen kamení, suť. Moje saně které byly z těch více naložených přišly téměř o skluznice a mají hluboké šrámy, kromě těch které utržily od personálu při překládání na letištích. Na další akci jsou bez oprav nepoužitelné a to byly úplně nové! Hmotnost saní hraje roli nejen v pohodlí při tažení ale i ve větším tření o povrch. Hmotnost mých saní se pohybovala kolem 30-35kg (při maximálním nabalení než jsem odevzdal nějakou výstroj 45kg!)

Co vnímám jako malou výhodu u mých saní bez tažných ojí je skladnost – oje jsou navíc, hůře se balí, transportují. Výhodou jsou nižší pořizovací náklady než u norských saní – zničit mé “homemade” saně nebo opravovat skluznice je menší náklad. Norské saně 799 EUR ( cca 20tis )  a mé saně nové 8500,- 

Co do objemu naprosto dostačují obě varianty, lépe možná přidat nějaké pevné poutka pro zvedání a otáčení saní ve dvojici.

Skialp/běžky: 

Ze zkušenosti účastníků není velkých rozdílů mezi skialp lyžema a lyžáky a běžkami. Běžky se osvědčily BC – tedy širší, do volného terénu. Boty na tyhle běžky jsou na úrovni pohorek a celková váha kompletu nízká. U skialp bych to viděl na ozkoušené a prochozené lyžáky. Po prvním dnu jsem měl natolik zničené nohy že jsem musel přezout do pohorek a šel bez lyží už zbytek akce – včetně pasáží přes fjordy. Vnitřní botička tvrdla, praskala a dřela mi nohy – lyžáky Dynafit nějaký starší model. Vázání mám techové a ultralehké – DYNAFIT TLT SPEED TURN 2.0

Volil bych skialp i příště – zvolil bych lehký set, dokoupím lehké a ne tolik tvrdé lyžáky. Přece jen se ukazuje že stoupací pásy jsou výhodou, lyže širší, stabilní. BC bežky jsou určitě na pořízení v setu levnější. 

Spacák:

Používali jsme pouze špičkové péřové spacáky SIR JOSEPH a PATIZON

Začnu Patizonem, což je česká velmi perspektivní výroba.

Spacáky Patizon jsou vyladěné do posledního detailu a abych byl upřímný, můj Erratic II  mě v detailech zklamal. V tak extrémních podmínkách hraje roli každý detail a u Sira bych čekal to nejlepší – je vidět že komerční výroba má vždy nějaké kompromisy a dva zásadní u Erraticu je kompresní obal který je prostě absolutně odfláknutý a zip, který se prostě rozjíždí, manipulace s ním je o nervy. Když se vrátím na Špicberky, vlézt do spacáku a ráno se probudit a vylézt (?) Nejen že jsme během noci museli být v pohotovosti a schopní okamžitě spacák opustit kvůli medvědům, což se asi 2x stalo, střídali jsme hlídky a spacák občas šel s námi na hlídku a zapínali jsme se do něj naopak – část na nohy se rozepla a použila jako kapuce, já chodil 3-4x za noc močit a v tomhle režimu mě zip u Erraticu začal dost srát (!) Detail který hraje v těchle podmínkách roli je barva vnitřní vrstvy spacáku – rozhodně by měla být černá, protože každá příležitost a chvíle kdy se podaří chytit sluneční paprsky a spacák sušit je pro pobyt a regeneraci během noci nezbytná! Barevné vnitřní vrstvy jsou hezké ale černá je praktická. Patizon má černou podšívku a schnul rychleji. 

Chci u spacáku jen černou vnitřní vrstvu a zip který se sám nerozjíždí, nezasekává do látky, u kapuce se nerozjíždí když se člověk ve spacáku vrtí. Kapsa na drobnosti u Erraticu je malá – mobilní telefon se sotva vlezl ( iPhone X ), větší by se nevzlezl. Příští spacák bude pokud bude Patizon i nadále tak špičkový určitě tahle značka a nebudu váhat si doplatit. Na jeden z vyšších modelů SirJoseph mě Erratic nepotěšil. Tyhle nedostatky člověk až tak neřeší při zimní víkendovce  na “našich” horách.

Nebo také varianta nekompromisní Mountain Equipment. 

Karimatka:

Věda. Ukázalo se že výhra je pouze v kombinaci více karimatek. Nejvyšší sestava kterou měl Tom byla – alumatka, nafukovačka Therm a Rest NeoAir a vrstva na tělo opět od Therm a Rest.

Určitě bych se bál vzít si samonafukovačku – nejsem si jistý jestli ve skupině nějaká byla a myslím že ano, riziko u samonafukovaček je v tom že při dofouknutí se vlhkost z dechu uloží ve vrstvě a při vyfouknutí a stlačení zmrzne a vrstvy slepí. Měl jsem nafukovačku z Decathlonu za pár set ale zvážím návrat k vyššímu modelu od Therm a Rest. Riziko nafukovaček je vždy v propíchnutí. V batohu/saních by si klasická alumatka vždy měla najít místo! 

Pocitově se mi líbilo na sníh ve stanu (stan bez podlážky) rozložit nějakou plachtu, textilii (v našem případě střešní difuzní textilii) pro pocit že člověk neleží s karimatkama hned na sněhu. Každý detail který zabezpečí komfort (nebo aspoň zdání komfortu se počítá).

Poslední věc a jen velmi na okraj – na kratší pauzy jsem si pod sebe dával skládací kousek karimatky – takové sedátko.

Vařič:

S vařiči byla zábava! Měli jsme v základu na dvojici benzínový vařič – tedy 3 benzínové vařiče v provozu a Kamil se svým systémem Trangia , který jsem měl před léty a prodal kvůli tomu že zabere hodně místa. Místo zabere ale funguje! V saních je místa dost a palivo jako tekutý líh se ukázalo i v polárních podmínkách vynikající. Hoření je soustavné, čelověk nemusí řešit a hlídat. 

Benzínový vařič má sice větší výkon ale s klasickým benzínem který jsme si načepovali na benzínce do 5L kanystrů při nedokonalém spalování pomalu ucpává trysku a během 10 dnů treku jsem musel kompletně vařič čistit (člověk dlouho nevydrží bez rukavic a čištění naštěstí vyšlo na chatu s kamny). Když benzínový vařič tak si pohlídat aby byl integrovaný systém předehřívání paliva, nějaký systém pro čištění trysky (jehla která při třesení pročistí a vysokým výkonem pak saze odtáhnou). Pro dobré hoření si musí každý svůj vařič vyzkoušet, před akcí dostat do ruky všechny procesy! Skládací závětří určitě výhodou, stejně jako kovová pumpa a opravná sada s klíčem, jehlo na trysku a těsněním v saních!

Na závěr k vařičům – v závěru akce byla moje pumpa nefunkční (těsnění), jeden vařič zcela nepoužitelný. Můj a Vojtův použitelný jen po kompletním servisu – já fungoval díky pumpě kterou měl Kamil a půjčil nám. 

Spodní prádlo, vrstvení:

Vlna a zase vlna! Zde není co řešit. Nakupoval jsem Devold Expedition nebo Ortovox Competition kde je i část syntetiky pro odvod potu do náročných aktivit jako např. skialpinismus. Vše ve vlně včetně ponožek, trenek s delší nohavicí. 

Rukavice, čepice:

Osvědčilo se používat velmikvalitní palčáky – já měl starší model kde svrchní vrstva je Gore-tex a vnitřní velmi teplá Polartec. Použil jsem je bez svrchní vrstvy protože kombinaci s ní byly už příliš teplé a ruka se potila. Na manipulaci s materiálem a použití zbraní jsem měl vždy po ruce zateplovací kvalitní rukavice z Polartex PowerStrech podobné těmto Mountain Eguipment Touch Screen Grip Glove, ovšem ty mé mají navíc Windstopper membránu a nejsou ze strečového materiálu ale softshellu, skvělou variantou mohou být i rukavice Black Diamond Wind Hood Softshell.

Čepice opět z kvalitního Polartecu, oceníte i kuklu ale zde nemám zcela vyladěno jak se udělat co největší komfort hlavně během noci, kdy bych si rád ohřál vdechovaný vzduch. V klasické Polartecové kukle s jedním otvorem se vlhkost kondenzuje a kukla kolem úst vlhne studí.  Zkoušel jsem kuklu na své Špicberské beranici ze softshellu a reaguje stejně. Když na to přijdete dejte mi vědět! Jak mít teplo a sucho kolem obličeje a nevdechovat 24hod vzduch -25/-15C !

Boty:

Velká chvála La Sportiva Trango Cube GTX! Boty ve kterých jsem ušel vlastně celý trek až na útrpné pasáže v lyžácích. Samozřejmě lépe by bylo absolvovat v lažáku a využít výhod izolace, plastového skeletu a vnitřní botičky. O tu možnost jsem přišel a příště chci mít jistotu že v lyžácích projdu dlouhé a těžké tůry abych měl jistotu že sedí.

Boty jsem řešil každý den a i když mě podržely, noha zažívala těžké chvíle, vlhla. Snad membrána? Jaké by to bylo absolvovat pouze v kožených botech? Možná by odpadlo to provlhnutí boty a ponožek které jsem sušil přímo na těle a boty nazouval tvrdé a zmrzlé než se opět prohřály a povolily. Podmínky to byly velmi těžké a stále jsem přesvědčený že jsem mohl mít velké potíže, nemít právě Trango Cube. 

Péřová bunda:

Zásadní vrstva. Používal jsem dva režimy. Lehkou péřovou bundu Ocún Tsunami Down Jacket Men a tlustou péřovku kterou jsem si přivezl z Nepálu možná podobnou modelu od Sira Josepha.

Proč dvě bundy? V tenké jsem byl přes den pokud byla aktivita kromě chůze – to jsem šel bez ní. na kratší pauzy, stavění stanu, vaření atd. jsem si vystačil s tenkou a byl jsem pohyblivý a ne jako sněhulák. na hlídky jsem dával přes tenkou ještě tu tlustou ( někdy ještě i přehozený spacák ). Vždy bych to dělal stejně, vzal bych tlustou i tenkou. Nespoléhal bych jen na jednu tlustou bundu, kde pokud se rozbije mrazem zip ( nemělo by se to samozřejmě stát ) budu mít problém. Kombinace dvou bund mi zkrátka přišla praktická. 

na noc jsem si tlustou pěchoval k nohám a lépe je tak zateplil a tenkou kolem sebe, boků nebo v rozeplé i spal. Určitě neváhejte kupovat péřovku s kapucí! Hlava a oblast krku je velmi spokojená když se zabalí a zateplí, zvlášť když toho má člověk plné zuby a je unavený. 

Naším cílem je zkrátka tvořit co největší pohodlí v podmínkách extrémně nepohodlných!

Kalhoty:

Tady se trocu zastydím. Mám kalhoty s Gelanots membránou asi 10 let a kromě pár děr od maček stále skvěle fungují! Jsou prostorné a mohu pod ně vrstvit – běžně vlněné spoďáry, na Špicberkách jsem brzy zjistil že se pod ně rády vlezou ještě běžecké softshell kalhoty Salomon které mají na přední straně neprofuk vrstvu. tahle kombinace byla geniální! Do spacáku jsem si nechával všechny kalhoty na sobě, případně jsem sundal ty membránové – když jsem použil do spacáku fleece spací vložku. Doporučil bych určitě pořídit podobné řešení a nemusí jít zrovna o goretex, skvělá alternativa jsou například kalhoty High Point Protector 3.0 Dražší ale vyladěné kalhoty do náročných podmínek! Tilak nabízí kalhoty Evolution 2016 ale protože se jedná o starší model, možná se budou hůře shánět vaše velikost. 

Termoska:

V závěru seznamu zůstává nedílná součást výbavy – termoska. Bavíme se o termosce na nápoj ale také termoska jídelní! Geniální kus výbavy.

Používám pouze termosky Esbit – zatím jsem nenašel lepší. Klasickou na čaj není příliš pořeba řešit – znáte velmi dobře, snad až na informaci že budete potřebovat větší než 500ml aby jste si mohli nést čaj na celý den a přejdu rovnou na tu jídelní. 

V oblastech jako je tahle fungujete v režimu:

Ráno vstát a dát rozpouštět sníh. Vaří se voda na snídani, na čaj do termosky a do termosky na jídlo kde se zalije směs na oběd. Když pak vyrazíme pijeme čaj a na obědovou pauzu máme v termosce jídlo již hotové horké a bez vaření – samo v termosce dojde a to je ganiální. Zaléval jsem sypké směsi jako kus-kus se zeleninou, menší luštěniny, směsi s těstovinama atd. vše v termosce změkne. Lze si míchat vlastní směsy do vlastních sáčků nebo koupit levné hotové směsy. Protože je expediční jídlo docela drahé, nechával jsem si ho jen na večeři a obědy na kvalitě trochu šidil.

Večer se pak termoska symbolicky vypláchne a je připravená na přípravu obědového jídla další ráno. Večer se vaří voda na večeři ( expediční směsi jako Travellunch, Summit to Eat, LyoFood) a voda na čaj na noc a hlídku. Pamatujte prosím že co obsahuje vodu beznadějně zmrzne a proto např. jinak chutné hotové jídla Adventure Menu budete jen stěží upravovat a pojídat:-) Zmrzne i konzerva s tuňákem:-)

Honza

Z Valldemossa do Pollença + trek na lehko z Lluć soutěskou Torrent de Pareis

Celkem 70 km 3,5 km stoupání a 3,2 km klesání + soutěska 10 km 621 m stoupání a 1,1 km klesání = 80 km 4121m stoupání a 4,2 km klesání

Den 1. ( 11.6. ) přílet do Palma de Mallorca – já jsem přiletěl až v noci, z letiště jsem vzal taxíka a jel do hotelu UR Palacio Avenida který byl v době kdy jsem hledal jeden z mála volných i když za vyšší cenu. na dvě osoby a noc 3200 Kč. Hotel je ale geniální tím že je přímo na náměstí a dopravním uzlu Estació Intermodal 39.5758139N, 2.6546567E odkud vyjíždí dálkové busy na různá místa na trase GR221 – pro nás to byl bus směr Valldemossa č.210, naplánovaný na odjezd z Palmy v 7:30. Naďa měla za úkol koupit kartuši k vařiči v Intersportu nedaleko hotelu. Jedna zastávka před Estació Intermodal po trase autobusu č.1 od letiště. Kartuši měli jen malou 170ml(?) nebo velkou 450ml za 8,50 EUR (po akci jsme ji nechali na hostelu).

Den 2. ( 12.6. ) Valdemossa – Deiá

Bus nám těsně ujel protože jsem neměl předem zjištěno že autobusy odjíždí z “podzemí” stanice. Bus do Valldemossy z čísla 9 a počkali jsme si dvě hodiny na další. Doba jízdy 30 min na pohodu a cena za bus  1,75 EUR 

Valldemossa je malé městečko na trase GR221, pohoří Serra de Tramuntana, neřešíme kde co je a rovnou vyrážíme na trasu, vodu jsme nabrali ještě ráno v hotelu a neseme každý cca 3 – 3,5 L.

První etapa je přes hory do městěčka Deiá a kousek za něj k moři. 

Cesta je v podstatě pohodová, místy hůř značená ale hledání není nikdy dlouhé. Nastoupáme na náhorní plató kde se zatahuje, přichází oblačnost a fouká. Ušetří nám to výpek na slunci ale připomene že jsme v horách. Nejvyšší bod 926 m.n.m. Přešli jsme sestupovou odbočku k Deiá a je nás víc. Není moc patrná a mužíci po cestě vedou dál po hřebínku. Vracíme se asi 150m a za skalním prahem vede pěšina k prudkému sestupu. Sestup je náročný a dlouhý. V Deiá dáváme v jedné z restaurací pivko, špagety, minerálku a v malém obchůdku který je velmi dobře zásobený pečivo, sušený salám, ovoce a zeleninu. Sestupujeme od Deiá k moři a hledáme cestu která nás pustí a nebude soukromá – v mapě mě zaujme ikonka pláže a dobře značená cesta. Jdeme tam a najdeme jen velké kameny do moře s několika naháči ale spoustu trásek a rovných plácků a rozhodneme se zůstat. Koupeme v moři (docela vlny) a později jdeme na jeden z plácků a chystáme spaní. Ještě v noci stavím stan protože přišla přeháňka, štípou komáři a u příboje se mi nespí zrovna nejlépe:-)

Celkem 17,1 km a 1180m stoupání, 1537 m klesání

Den 3. ( 13.6. ) Deiá – Cúber

Ráno nespěcháme. Ještě v noci kolem nás prošlo několik batohářů které najdeme spát kus od nás. Podél moře vede dobře značená ale také dost zarostlá cesta. Výhledy jsou úžasné, směřujeme k Soller a prodíráme se křovinama. Cesta vede přes útesy a tak se střídá stoupání s klesáním, podlezání a přelézání kmenů a skalek..až se napojíme na silničku k hlavní cestě – která je stále do kopce. Po cestě nám zastavuje starý pán a ptá se jestli jsme OK:-) a asi by nás i někam odvezl – to nás přivádí na myšlenku kousek k Soller si zkrátit a svézt se. Chytáme stopa zde: 39.7736511N, 2.6764469E odtud nás odveze k benzínce která je na trase GR221 39.7657344N, 2.7082900E kde bereme vodu. Cesta se tak zkrátila asi o 4 km. 

V centru Solleru dáváme oběd, kocháme se, sedíme dlouho. Vláčky které jezdí centrem jsou milé.

Dokupujeme vodu protože další etapa a noc bude mimo civilizaci u jezera Cúber.

Cesta od Soller soutěskou po dobré cestě neustálým stoupáním, podél cesty potok s tůněmi a v jedné se i koupeme. Překonáváme nejvyšší partie a vystupujeme do sedla odkud je výhled na jezero. U jezera je stejnojmenná chata ale je zavřená a nesmí se spát ani na terase, využíváme aspoň chem.záchod a stahujem se do lesíku u chaty kde pod velkým stromem najdeme rovné místo. Všude ovce a kravky, celou noc zvonečky. Tahle noc je nejchladnější – odhadem 14C a vítr.

Celkem 20,2 km a 1823 m stoupání, 1123m klesání (-4km stopem)

Den 4. ( 14.6. ) Cúber – Lluc 

Ráno je chladnější, údolí jezera dlouho nepouští slunce. Vyrážíme jako vždy kolem cca 10hod – ráno prostě není důvod spěchat. 

Obcházíme jezero po trase z prava až k silnici a parkovišti kde stál na noc karavan a hned vedle je velké piknikové místo se stoly a silným pramenem vody, který teda není pitný. Příště filtr na vodu!

Napojujeme se trasou na cestu podél betonového koryta s proudem vody, míjíme druhé jezero v údolí (obě jsou vodní zdroje a nesmí se koupat) až se odpojíme a postupným stoupáním lesem a doplněním vody v úžasném prameni zde: 39.7899761N, 2.8310281E Na hranici a širokým horským údolím do sedla s úžasným výhledem. Nejvyšší bod trasy 1219 m.n.m. a máme opět štěstí na počasí protože otevřené partie je zataženo. Prokličkujeme horským plató a začínáme lehce klesat. V jednom bodě na nás vykoukne klášter v Lluc, zatím ještě daleko.

Čeká nás ještě prudké klesání po velmi dobrém chodníku, ovšem neberoucí konce. Když přicházíme k silnici už mám krizi a poslední sestup k Lluc je dost otravný:-) Co nás v Lluc uvítá první je restaurace a studené pivko zlepší náladu.

Ubytováváme se v kempu u velkého parkoviště, kemp je skoro prázdný a je zde pitná voda, chem.záchod, sprchy a cena 5 EUR/osobonoc

Jdeme se lehce projít ke klášteru a plánujeme další etapy – shodneme se že tohle bude fajn místo na restday. Vedle kempu ovčí ohrada a tak opět bečení a zvonce:-)

Celkem 16,8 km a 944 m stoupání, 1200 m klesání

Den 5. ( 15.6. ) Lluc

Ráno na pohodu výprava na kafíčko, v infocentru Serra de Tramuntana se registrujeme a platíme za kemp – otevřeno mají od 9:30. V Lluc je i milý a zásobený obchůdek na klášterním nádvoří, otevřeno od 9 – 14 mají pečivo i ovoce a zeleninu za dobré ceny. 

Každý všední den v 13:15 je v klášterním kostele krátké vystoupení dětského pěveckého sboru.

V budově kláštera je škola a internát, hotel. Doporučujeme botanickou zahradu která je zdarma a absolutně top je venkovní velký bazén za 2 EUR/os se sprchama a malým krámkem. 

Nad klášterem je vyhlídka s křížem kterou doporučuju na sunset. Po dnu jezení a koupání tam trávíme snad 2-3 hodiny až do západu slunce.

Raritou je místní nešťastný osel a jeho nářek. I přes odpočinkový den se vlastně dost nachodíme včetně plavání délek v bazénu.

Den 6. ( 16.6. ) Lluc – Escorca – Sa Calobra – Lluc

Budíček dnes dříve. Cílem je na lehko a svižně slničkou k bodu Escorca odkud je sestup do soutěsky Torrent de Pareis. Od kempu do Escorca 4,5 km cca které jdeme za hodinu. Sestup na dno soutěsky za další hodinu – sestupuje se prudce svahem s vysokými travami za další hodinu. Na dně soutěsky jsme v 9:00

Je zde více skupin španělů. Jsou hluční:-)

Protože jsem se skvěle nastartoval po dnu odpočinku, jsme v tempu a chci soutěsku proběhnout co nejplynuleji. Máme info o náročných secích které se hůře překonají bez lana, údajně velmi špatnou orientaci v soutěsce tak jsem zvědavý.

Místy je velmi úzká ale ne tolik jak třeba vyhlášená soutěska na Krétě, kde se člověk dotkne při rozpažnení obou stěn, je ovšem velmi hluboká. Je důležité dát si pozor na předpověď počasí protože při průtrži hrozí bleskové povodně nebo minimálně postup potokem na oklouzaných kamenech.

Předbíháme skupiny, cesta je z většiny hopsání po kamenech po jednoduchých značkách – puntíky dvou barev, kde jedna barva je snažší cesta a obcházení těžkých useků a druhá zahrnuje právě i těžké úseky kde je lano výhodou..

V místě který je opravdu bez lana neschůdný je zrovna možnost místo obejít – máme však štěstí a potkáváme skupinu španělů s lanem a tak nás nechají se spustit asi 5 metrů a můžeme je předběhnout. Lidé na trase jsou vždy super. Mezi kameny se mihne Kuna skalní o kterých jsem věděl a čekal jsem je tam:-) Trasa se dá opravdu proběhnout, člověk se do toho dostane a má příležitost se protáhnout ( někdy se musí opravdu protahovat děrami pod kameny ). S velkým nebo těžkým batohem by to byl hnus.

K závěru soutěsky dolézáme po 3,5 hod a koupeme se v moři na uzoučké pláži. Postupem času se nechutně nakupí množství lidí. 

Bus č.L355 z sa Calobra jede v 15:00 (zastávku busu asi 100m v protisměru do kopce) Restaurace tam jsou předražené, fungují jako samoobslužné. V busu chytáme z posledních míst. Cena 2.70 EUR. Jedeme stoupákem přes hory a je to působivé. Asi 40min do Lluc. Večer na sangrii a kopec ke kříži na sunset.

Celkem 10 km a 685 m stoupání, 1084 m klesání

Den 7. ( 17.6. ) Lluc – Pollença – Palma de Mallorca

Poslední den, poslední etapa. S Lluc se těžce loučí stejně jako s horama. Čekáme nenáročnou trasu lesem. Bus z Pollença nám jede 19:16 takže dost času. Etapa ale není úplně krátká, musíme ujít 18,8 km. Ukazuje se že jsme předchozím trekem zesíleli a jdeme velmi svižně, vypadá to že budeme sedět ve městečku a čekat na bus tak si děláme pauzy ať jsme co nejvíc v lese. Přece jen jsme v městečku o dost dřív, dáváme jídlo. Bus do Palmy odsud: 39.8740297N, 3.0171733E 

Cena 5.30 EUR. Vystupujeme na Estació Intermodal a jdeme pár set metrů do hostelu. 

Celkem 18,8 km a 571 m stoupání, 1018 m klesání

Den 8. ( 18.6. ) Odlet z Palmy

Bus 1 z centra včetně přístavu jako okružní a na letiště. Platí se u řidiče. 

Tipy:

–   lehký batoh

• vodní filtr (po cestě byla tekoucí voda a prameny ale nebylo jisté v jaké kvalitě protože je všude dost zvířat a některé ne zcela živé ) 
• stačí nízké boty já to šel v trailových teniskách Nike + barefoot sandály Tara (recenze zde)
• ošetřit si na trek více času, nám se zdálo velmi krátké
• stopovat, zastavují ochotně a rádi
• vychutnat si to – dát si tapas, sangriu, mallorskou zeleninovou polévku, otevřený sandwich s místním sýrem, šunkou, olivama atd..
• mapy jsem měl jen offline v mobilu turistické mapy.cz + vytiskl jsem do zálohy
• spaní na divoko není problém, měli jsme skvělé zkušenosti, míst je dost. Vždy se snažit respektovat soukromý majetek, nedělat bordel a někam si zalézt.
• platil jsem převážně hotově, ne všude berou karty

Aby vše fungovalo, bude třeba postupovat ve třech krocích.

1. Přečtěte si text
2. Zasněte se
3. Pusťe si video

Představte si, že nic nemusíte a důležité je jen nyní. Ležíte v houpací síti, máte výhled na přírodu, oblohu a slyšíte ji všude kolem. Cítíte vůně a pachy, vnímáte ji plochou nezahaleného těla.

Vítr v korunách třepetá listím a vlní celými vzájemně hustě protkanými korunami. Stromy tančí.

Po nebi plují oblaka, rozeznatelné siluety letících ptáků i jejich zpěv.

Kolem domu zvuky lesa, domácích zvířat, nedaleko šumí potok s chladnou čirou vodou.

Smějí se děti. Vaše děti – bez zaváhání jejich hlasy rozeznáte.

Nemusíte nic.

Tedy něco přece ano.

Měl byste dnes pro nějaké ovoce do lesa. Vstoupit do lesa nebo s vršemi do řeky.

Měl byste se vzájemě dotýkat a objímat se svou rodinou.

Předávat svým dětem vše, co znáte. Učit je chápat zákonitosti světů. Předávat posvátná tabu. Třeba to, že z lesa si nic nemůžeme vzít bez zeptání a za vše je třeba složit dary.

Že je dobré brát si jen tolik, kolik opravdu potřebujeme a jednou – dříve nebo později si i nás vezme les zpět a duše se vrátí do korun pralesních velikánů než se znovu narodí.

Děti a rodina jsou totiž v životě nejvíc.

Je nepředstavitelné jak se náš svět vzdálil. Vzdálil se od “primitivního” k civilizovanému a po cestě ztratil duši, ztratil zření spojení se vším kolem nás, s lesem, půdou, zvířaty, s duchovním světem. Uvěřil v křivdu. Ten hlad po spojení s duší, se Zemí, se snaží nasytit věcmi, mocí, bohatstvím. Není a nemusí to být vždy tak černé.

Milí, přeji nám návrat k sobě. Ke své duši, která ví.

Všichni to v sobě máme. Nelze před tím utéct, umlčet to. Pojďme tomu naproti a objevme opět to, co je opravdu v našem životě důležité.

Chcete zažít Indonésii na vlastní kůži?

Přidejte se na AKCI –

BALI S RODINOU – SPOLEČNĚ NA OSTROV BOHŮ A DÉMONŮ

Co je slow traveling? Snadné vysvětlení. Dát si čas v klidu a pomalu poznat do detailu místní kulturu a zvyky. Doslova nechat si místo a lidi vejjít do srdce a hluboko do mysli.

Sedět a pozorovat. Lépe u toho cokoliv jíst.

Jít mezi místní a dát si na ulici jídlo, naučit se alespoň základy jazyka a mluvit. Smát se.

Znamená to i nebydlet za zdmi resortů, které jsou vytržené mimo realitu a jsou tím, co odděluje místní od turistů, staví zeď mezi dva zcela odlišné světy.

Vyjít z resortu mezi lidi, má stejný efekt jako když by vynesli pašu na nosítkách. Bariéra je obrovská.

Slow traveling potřebuje čas. Pro slow traveling jsou spojencem obyčejné dny. Když člověk zapomene kolik dní už zde vlastně je a kolik mu zbývá.

Často se stává, že cestovatel který pronikne citlivě do světa místních, začne mít pocit, že se cítí jako doma.

Přitom to nedává logiku!

Jen se podívej na tu

špínu

ten chlap měl určitě souchotě!

Jeden pitomej banán a musím smlouvat aby mě nenatáhli o desetinásobek

a ti zatracení prašiví psi s ložisky bez srsti a kůží pokrytou strupy

A co teprve ten provoz! Oni se snad zbláznili!

Slow traveling.

Buňky v těle se mění po cca 21 dnech. To znamená, že když jsi na místě déle jak 21 dnů, tělo se začne měnit.

Postupně se z tebe stane přismahlý lokál s kretkovým (hřebíčkovým) cígem v koutku, co jí rejži a je v pohodě.

V ČR máme skvěle personifikované prostředí. Než sednu k notebooku pomyslím si, že bych potřeboval nový teleobjektiv na posvátnou sopku Agung a když otevřu noťas, blikne na mě banner Megapixelu s objektivy (jak to k sakru ví???)

Přesto lidé jaksi nejsou šťastnější.

Psi jsou zaočkovaní.

Děti jsou na vodítkách.

Důchodci před lékárnou s igelitovým pytlíkem plným krabiček a dóz.

A nelze ze všeho vinit toho lotra Babišínského.

Možná víra? Dostatek podnětného a nevypočitatelného chaosu?

Myslím že velkou roli hraje

právě pocit jisté karmové ostražitosti. Plnost v pomíjivosti.

Je to jako když balijec divoce předjíždí náklaďák a těsně se vyhne s autobusem. V jeho tváři se jeví klidná nezbytnost jeho jednání.

Přítomnost je krásná, strašná a upřímná.

Její obličej je TEĎ a dívat se jinam by bylo rouhání.

Om Swastiastu přátelé!

Aristoteles věřil, že mšice se rodí z rosy, která padá na

květiny, mouchy ze shnilého materiálu, myši ze znečištěného sena, krokodýli z hnijících polen na dně vodních ploch.

Já jsem si opakovaně ověřil, že když na pláži kde nebylo nic jen černý písek, prašiví psi, lokálové s dětmi a klid, pustí z malého stánku s pivem Bintang a kokosy hlasitou debilní hudbu a hodí na zem několik sedacích vaků a lehátek, přihrne se množství věkově si blízkých bílých lidí, rozplácnou se na vaky s pivem a začnou se kývat do rytmu. (Balijci bílé a jejich potřeby prokoukli a také z něčeho potřebují žít)

Takhle vzniká cool beach life vole. Abiogeneze australanů. Ta pláž je sice stále stejná i s prašivými psi – nyní se proměnila ve skvělé a zajímavé místo.

Když si dopřávám válení se v černém písku, za účelem hojení těla z vlhké jungle či  z jiného závažného důvodu, nešlo si nevšimnout…

Vypozoroval jsem něco jako Bílé chování. Tou bílou není myšlena v prvé řadě barva kůže, ale soubor typických projevů.

Bali zápolí s návalem turistů. Většina z nich snad ani neví proč tam jsou. Možná proto, že je nalákaly fotografie z katalogů a protože místo fotografiím neodpovídá, v pudu sebezáchovy vyhledávají zátiší a útočiště své povaze blízká.

Tím jsou většinou blbé podniky kde chodí místní ve stejnokrojích s utěrkou přes ruku a roznáší drinky, hraje již zmíněná debilní hudba (proč debilní…jinak to ani nelze nazvat a po dlouhou dobu se nemění, je mozek vymývající), je zde dostatek smažených krevet, vepřových žebírek, slunečníků, lehátek, malých stolečků na drink atd.

Jako Bílé chování lze popsat i to, když na vyhlášený lokální organický dobročiný market v jedné z bočních uliček přijede vždy jeden běloch – jedním autem, až auta celou ulici zablokují.

Jenže proč to píšu.

Kde je poptávka, vznikne i nabídka. Z pláže a míst kde byl klid, než jednoho dne někdo pustil hudbu a přitáhli lidi jako švábi na pivo (ehm—), se člověk, který nevyhledává hřmot civilizace musí stáhnout dál, najít kousek, kde se nenápadně usadí s kokosem a respektem k místní kultuře.

Kde ho při každé návštěvě radostně přivítá Wayan nebo Ketut jako přítele, aby probrali kde bude jaká ceremonie, zda banjar (obec) připravuje kremaci, nebo jestli se daří rýži na polích.

Jenže to ještě není konec.

V jistém okamžiku přichází developer a vidí, že na téhle pláži se lidem líbí. Je zde množství mladých lidí kteří utrácí své peníze a na místě postaví hotelový komplex, gigantický klub.

Pláž zpoplatní.

Přijedou další lidé, protože viděli katalog, ale už je tam tolik lidí, že ti co tam byli prvně a stačilo jim “jenom” lehátko, bar, hudba a nechtějí překračovat číňany, staré němce atd. jdou dál, než najdou pláž kde jsem já s Wayanem a Ketutem a když se bavíme zrovna o tom, jestli kráva dobře dojí, pláž zaberou, zazní hlasitá hudba a je to tam kde to bylo.

Ta první pláž, co dávno již není pláží jakou bývala, se lidem omrzí a tržby začnou klesat.

Možná někde vzniklo něco nového a lidi začnou lítat a jezdit tam. Pláž kde není černý, ale bílý písek. Investoři, kteří vydělali mnohonásobek podnik zavřou a nechají chátrat.

Zbude jen hnusný barák a rozbořené betonové zídky, vyvrácené lampy, poházené a pothrnané lehátka, plast a možná pár krabů.

Takhle Bílá nemoc požírá planetu. Urve si pro sebe krásná místa a hlukem a prací je změní na místa hnusná.

Jeden indián řekl, že když se člověk bez duše podívá na strom, vidí prkna a zisk z jejich prodeje. Když se podívá na krávu, vidí maso a stejky.

Myslím že Bílá nemoc, je absencí duše, udupání duše. Nikomu, kdo je takto postižený nedojde, že když pokácí strom, namoří ho jedem aby mu do něj nevlezl brouk, přijde o stín nad hlavou, šumění listů, kmen o který si opře záda, zpěv ptáků v koruně a v závěru se ani neohřeje u ohně z toho namořeného dřeva, protože by tím uvolnil těžké jedy. (a že je stejně uvolní)

Nedojde mu, že pláž není jen plocha s pískem, ale svět, kde při soumraku tisíce písečných krabů vylézá z děr, kam kareta vylézá klást po generace vejce. Pláž, která je knihovnou tolika příběhů, kolik je na ní písku.

A v tichu a klidu lze všechny ty příběhy číst. Slyšet. Uchovat.

Člověk, který nechce zažít setkání s vlastní duší, ji drží pod návalem hluku, pod nekončící lavinou prázdných slov, konzumováním plytkého a snadného až jako přesycený začne ze svého nitra zvracet zkažený obsah, prázdnou hmotu, která je lepkavá a usmrcuje vše kolem něj.

Snad umíme žít v souladu se Zemí?

Nějak normálně, bez té urputné žravosti. Jako lidstvo.

Každý za sebe šetrněji, střídměji a dřív jsem to neříkal ale už budu – bez masa.

Už to samo o sobě je krok, který dá zabrat a má skvělý přesah.