Názor se přejímá a nepřemýšlí se nad ním. Je to ona pověstná kočka přivázaná za ocas. Své tyrany a únosce chráníme svým vlastním tělem. 

Jedna z ukázek je přístup ke vzdělávání dětí. Existuje fixace na systém sezení v lavicích a nalévání věcí, které děti nikdy v životě nepoužijí a o přestávce děti dostanou mléko, protože je zdravé na kosti. 

Vytváří se prostředí MUSÍŠ místo nabízení pestré škály informací. Jedna snad již částečně překonaná doměnka je, že se musíme šrotit to, v čem jsme slabí: “budeš nad tím sedět dokud to nebudeš umět, jako když bičem mrská!”.

Prošel jsem určitým vývojem, který bych popsal do čtyř etap – v první etapě jsem věřil, že cesta může být v nalezení přívětivé školy, která hodnotami a stylem výuky a prostředím bude pro dítě podporující, přístup individuální a respektující.

Tuhle fázi jsem opustil v momentě, kdy jsem na dcerkách viděl, že ne vždy jsou ráno vyspané do růžova, natěšené na kamarády a vztahy s nimi. Proplakaly takhle už potoky slz. Jak je to možné? Vždyť školu jsme vybrali přátelskou a z těch osvícenějších! Je to proto, že v žádném zařízení nemůžeme hledat samospásu. Vždy zde budou nároky, postup skupiny v učivu a rozdíly v tom, jak kdo v kolektivu rychle chápe, vztahy mezi dětmi – tady je třeba říct, že když se k sobě v alternativní škole chovají někdy velmi nehezky – nechci vědět, co v normální škole, kde je systém postavený tak, že je “slabší” nebo “jiný” prostě pozadu, bokem a pro výsměch. Systém postavený na moci a strachu – čest výjimkám. 

Druhá fáze byla vyvolaná nejistotou a zklamáním, kdy jsem vinil školu že je neefektivní, dětem nejdou základy a místo učení chodí na nesmyslné dlouhé túry a celková neuchopitelnost školy. Měl jsem za to, že dát je do klasické školy “aspoň na čas, ať se naučí učit”, jim dá základy. 

Třetí fáze se týká domácího vzdělávání – homeschoolingu. Vypadá to velmi dobře a existuje samozřejmě mnoho způsobů, jak jej uchopit. Úplný základ je například klasické učení s dítětem doma podle osnov, kdy je učitelem jeden nebo oba z rodičů a připravuje prostředí, pomůcky. Druhý způsob je domácí vzdělávání s navštěvováním komunitní školy, která sdružuje domškoláky a vždy se jedná o malý kolektiv. Na předměty chodí specialista – např. montessori matematika, angličtina atd..

Homeschooling je vynikající cesta avšak klade nároky na rodiče, protože rodič prostě zapojený je a nejen že se s dítětem učí, vymýšlí podnětné akce, musí se sám připravovat, protože ruku na srdce asi ne každý z nás si ty věci prostě pamatuje a čas od času si něco potřebujeme připomenout. Připravují se projekty, nebo jako například dnes, studovali jsme rozdělení býložravec/masožravec/všežravec jednotlivých zvířat, kde ale dochází vlivem ročních období a změn životního prostředí k výkyvům a novému chování jednotlivých druhů:-) Děti se budou ptát a budou se ptát vás.

Nevýhoda je stále osnova. Děti prochází přezkoušením a srovnává se, jestli jsou podle věku ve své škatulce vědomostí. Většinou lze zohlednit individuálně, když má dítě období na jedno téma a nezaměří se na všechny předměty. Přístup při přezkoušení je skvělý, vstřícnost velká. Alespoň s tímto jsme se opakovaně setkali my. Ale je jasné, že záleží na výběru kmenové školy a ne vždy bývá vstřícnost pravidlem. 

Další formou která mě fascinuje ze všeho nejvíc, je učení-bez učení, resp. ne-učení unschooling. 

Ono je to tak – dítě se samozřejmě učí, ale určuje si samo, co chce zrovna studovat a čím se zabývat. Rodiče a nejbližší prostředí musí být velmi podporující a musí mít důvěru ve vnitřní motivaci a nezasahovat – jen reagovat na potřeby dítěte, připravovat prostředí a zdroje pro čerpání informací. Nejlépe se takový unschooling praktikuje při dlouhodobém cestování, protože vjem a téma přichází přirozeně, stejně jako nový jazyk. V unschoolingu je potřeba si uvědomit, že vše souvisí se vším a že dítě se přes jednu věc dokáže plynule překlopit na téma a obor jiný. 

Ne každé dítě je v průzkumu samostatné a některá se budou více ptát. 

U unschoolingu je základním kamenem důvěra. Pokud nemá dítě podporu a důvěru už u prarodičů, vše jde do háje. Stačí semínko pochybnosti, nátlak nebo opakovaně poznámky typu “když to nebudeš umět, budeš hloupý”, nebo “ale Pepík od sousedů už tohle umí”.

Je třeba si uvědomit, že doba ve které žijeme je dobou pro nové cesty. Klasické školství mělo za cíl vychovat buď gramotné vojáky, nebo pracovité a poslušné poddané. 

Unschooling reaguje na většinovou společnost tím, že otevírá prostor pro rozvoj kvalit a darů každého jednotlivého dítěte a jeho způsobem je chtění dítěte poznat okolní svět a své místo v něm. Přístup unschoolingových a homeschoolingových dětí je větší uvědomělost k sobě a ke svému místu a v přínosu pro celek. Dítě, které si dokáže určit co a kdy chce dělat a samo v sobě ví proč – nebude ochotné dělat věci pro někoho jiného, pokud v tom neuvidí smysl. Takové dítě bude vlastně svobodné, ale současně společensky více či méně angažované. 

Tak jako klasické školství funguje stylem odměny a trestu, homeschooling a unschooling funguje na principu “vím proč”. 

Není možné si myslet, že dítě nebude toužit poznat svět, rozumět jeho zákonitostem, sobě a svým darům. Je to přirozené. Děti, které si vezme do parády konvenční školství tuhle schopnost ztrácí, protože se ztratí v systému hodnocení, srovnávání a soutěžení. S manipulací dětmi je třeba zkončit.

Zjistil jsem si u svých dětí zajímavé a děsivé věci. Starší dcerka, která začínala jako domškolák a kde jsme měli našlápnuto a byla prostě testovací vzoreček, byla pod vlivem i dalších dospělích, kteří prostě nevěřili, že domácí škola (ani pro první třídu..) nemůže fungovat a tlačili na pilu. Dcerka byla pod vlivem dvou světů – naší liberálnosti – první třída by prostě neměla být o výkonech a známkách – a světem “staré školy”, kde se dítko musí odevzdat systému a vzdělat.

Sama se rozhodla, že domácí školu nechce a odešla do školy. Sama hodnotí sebe jako “blbou” když neví věci, ale současně se taky už většinou nerada učí. Je přesvědčená, že to co jí nejde musí dohnat, protože jinak bude ve společnosti nedostatečná. Naštěstí to říká tak nejistě, jako by tomu sama ne zcela chtěla věřit, spíš fráze, kterou jí někdo nakukal. Jsme ve fázi kdy se jí snažíme vysvětlit, že její dary jsou to, čemu stojí za to věnovat pozornost a kde je i klíč k “úspěchu”. 

/Možná je to ale i tím, že sami nyní své dary objevujeme a zkoumáme a tak je to téma celé rodiny :-)/.

Druhá dcerka se tím netrápí. Učí se moc ráda, nesnese nátlak a někdy má spoustu otázek. Umí si vyhledat informace a ráda používá wikipedii a google, včetně google map. 

Velkou naději vidím v unschoolingových dětech.

Velkou naději vidím v tom, kdy někdo pozná své dary i své místo a naplňuje to.

Stává se aktivním tvůrcem a nejen plní co mu kdo zadá, nařídí – učitel, šéf, stát.

Samostatnost v myšlení i konání.

Aby vše fungovalo, bude třeba postupovat ve třech krocích.

1. Přečtěte si text
2. Zasněte se
3. Pusťe si video

Představte si, že nic nemusíte a důležité je jen nyní. Ležíte v houpací síti, máte výhled na přírodu, oblohu a slyšíte ji všude kolem. Cítíte vůně a pachy, vnímáte ji plochou nezahaleného těla.

Vítr v korunách třepetá listím a vlní celými vzájemně hustě protkanými korunami. Stromy tančí.

Po nebi plují oblaka, rozeznatelné siluety letících ptáků i jejich zpěv.

Kolem domu zvuky lesa, domácích zvířat, nedaleko šumí potok s chladnou čirou vodou.

Smějí se děti. Vaše děti – bez zaváhání jejich hlasy rozeznáte.

Nemusíte nic.

Tedy něco přece ano.

Měl byste dnes pro nějaké ovoce do lesa. Vstoupit do lesa nebo s vršemi do řeky.

Měl byste se vzájemě dotýkat a objímat se svou rodinou.

Předávat svým dětem vše, co znáte. Učit je chápat zákonitosti světů. Předávat posvátná tabu. Třeba to, že z lesa si nic nemůžeme vzít bez zeptání a za vše je třeba složit dary.

Že je dobré brát si jen tolik, kolik opravdu potřebujeme a jednou – dříve nebo později si i nás vezme les zpět a duše se vrátí do korun pralesních velikánů než se znovu narodí.

Děti a rodina jsou totiž v životě nejvíc.

Je nepředstavitelné jak se náš svět vzdálil. Vzdálil se od “primitivního” k civilizovanému a po cestě ztratil duši, ztratil zření spojení se vším kolem nás, s lesem, půdou, zvířaty, s duchovním světem. Uvěřil v křivdu. Ten hlad po spojení s duší, se Zemí, se snaží nasytit věcmi, mocí, bohatstvím. Není a nemusí to být vždy tak černé.

Milí, přeji nám návrat k sobě. Ke své duši, která ví.

Všichni to v sobě máme. Nelze před tím utéct, umlčet to. Pojďme tomu naproti a objevme opět to, co je opravdu v našem životě důležité.

Chcete zažít Indonésii na vlastní kůži?

Přidejte se na AKCI –

BALI S RODINOU – SPOLEČNĚ NA OSTROV BOHŮ A DÉMONŮ

že to musí být vzpřímeně a po dvou.

Celý život miluji pohyb a umění těla, nyní se inspiruji u svých dětí.

Dcerky a jejich přístup k pohybovým aktivitám je fascinující. Když jsem půjčil od chlapíka na balijské pláži “bodyboard” – což je krátký a širší “surf” tak akorát na horní polovinu těla – starší dcerka po dvou hodinách ve vlnách prohlásila “teď už umím surfovat!”

Pokud dovolíme dětem hledat a zažívat pohyb svým tělem, po svém způsobu, ukazuje se síla “mysli začátečníka” – překážek je velmi málo a existuje pouze radost.

Z našeho pohledu je výsledek možná technicky nedokonalý a proto tak často zůstaneme sedět a ani to nezkusíme.

Mladší dcerka Kayla je na pohyb velmi nadaná. Znamená to, že umí pracovat se svým tělem, rozumí mu, zkouší a testuje, že i jeden balvan se dá zdolat na sto způsobů.

Pozoruji u ní, že její tělo umí celou škálu pohybů, ale s přibývajícím věkem si tuhle “slovní zásobu” těla omezíme jen na ty vybrané a často na základní až nezbytné.

Možná jako dospělí potřebujeme více hospodařit s energií a na pokusy či bádání co tělo umí nemáme dost času…

V současné době je možné navštěvovat kurzy, kde se znovuobjevují tyhle zapomenuté pohyby z dětství. Lidi se směšně válí po zemi a prožívají “tensegritu” lidského těla a ejhle – v těle jeho stereotypním používáním vznikají místa, odkud na nás při rozpohybování vyskakují vzpomínky, emoce…

To je zajímavá zkušenost!

Co když přímo souvisí náš pohyb s tím, jaké žijeme životy, jak přemýšlíme?

Co udělá větší rozsah pohybu, větší hloubka klidného pohybu, více síly, více flexibility, hledání rovnováhy s naší myslí a s jejími hlubšími zákoutími?

Co když je způsob života, kde oslavujeme hodinu joggingu denně jen legračním “matrixem” a pastí?

Jaká mysl je uložena v zatuhlém a bolavém těle?

Co s tím jde udělat?

Narušujme tu obvyklou škálu, staňme se opět v pohybu dětmi jako po chvíli mlčení a pozorování profesionálního sportovce při jeho vrcholné aktivitě prohlásila dcerka “hmm tohle by mi určitě šlo!”.

Dovolme dětem hýbat se, nespoutaní jedním určitým sportem.

Tančeme. Jakkoliv.

A tak nějak celkově dělejme cokoliv co způsobí, že

se v našem těle objeví radost a už v něm zůstane, stejně jako v mysli – klidně, hluboce či divoce!

Nespoutanost v nejlepším slova smyslu!

Odklon od původní dušestředné společnosti nastal jako nezbytná zkušenost projít si opakovaně iniciací transperzonálního ega a není nutné zabývat se tím proč to nastalo. Závěr procesu je dvojí, buď se globální ego skloní před Mystériem, transperzonální duší společnosti, nebo ego zvítězí i když je to dlouhodobě velmi nepravděpodobné.

Pro vývoj zdravé společnosti, je nutné aby se potkávaly všechny věkové kategorie v různých stupních dušestředného vývoje a navzájem se ovlivňovaly v každodenním životě. Úloha rodičovství je v pojetí dušestředné společnosti méně závažná, ne jako v pojetí egocentrické společnosti, kdy je na rodiče kladena velká zodpovědnost za vývoj dítěte, jeho vzdělání a správné začlenění do krysího závodu, vzpoury, potlačení duše, povýšení, selhání, důchodu, izolace a smrti.

Pokud rodič z adolescentní mysli neprojde fází svlékání staré kůže dítěte, obdobím zvídavosti po mystériu, poezii života, po symbolech, zanícením v hluboké sexuální spojení až do fáze přechodu, výstupu z kokonu, úlohu neplní s ohledem na dlouhodobost ale takřka ze dne na den.

V dušestředné udržitelné komunitě, se podílejí starší moudří na výchově a přípravě dětí, už jen svou přítomností daleko za běžné biologické prarodičovství. Zajišťují pro děti vývojový zdroj, to je rozdíl dvou rozdílných pohledů, kde jeden chápe děti jako milované potomky, které je třeba hýčkat a zabavit hrou a druhý je chápe jako milované potomky Země a jako mysteria Vesmíru.

V dalších fázích vývoje dítěte, nastupují kmotři, strýčkové a tety, kteří intuitivně oslavují a prodlužují mysterium dětství a nevinnosti, úžas dětství až po přerod v žár dospívajícího.

Kde jsou rodiče nyní? Přechází ve svém vývoji k Prameni mysteria, ve své moudrosti pokročily od zachytávání kapek, po dlouhé doušky z tůně mysteria. Vývoj nikdy neustává.

Zdraví celku je základem pro zdraví každého jedince.

Co dělat ve všední praxi?

Existuje ve vašem okolí moudrý starší, v jehož blízkosti by mohly děti trávit čas?

Kolik času věnujeme jako rodiče sami sobě a naslouchání šepotu psyché?

Má dítě dost prostoru vybírat si místo a čas pro naplnění úžasu a ponoření se do mystéria přírody?

Potřebujeme změnu myšlení od běžného modelu, že nepřipravuji dítě aby se mu dobře vedlo ve společnosti, ale aby dítě vytvářelo dušestřednou společnost. Dlouhodobá vize kterou rodině přinese otec, máma která odevzdá dítě životu, aniž by jej chtěla úzkostlivě střežit.

Pozorováním dítěte od nízkého věku, rozpoznáme jeho dary a podpoříme jejich rozvoj bez toho, abychom se pokoušeli aplikovat naše představy. Jednáme se ztělesněním mystéria, naše úloha je být podporou, ne zlatou klecí. Dítě ani jeho duše nám nepatří, jeho úkol volá a musí být naplněn v dlouhodobém měřítku.

Tím vše teprve začíná.

Honza Harnoš

Nejstaršímu praktikantovi jsme ulehčili jeho zavazadlo o teleskopický obušek a paralyzér a mohli jsme vyrazit. Co dětem ukázat, co jim předat?

Akce s dětmi jsou pro mě nejnáročnější, přípravy a plánování mě stojí nejvíce energie. Rád bych je vedl co nejlépe a v tom krátkém čase předal to nejlepší. Dobře si pamatuji léta mého dětství. Co bych chtěl zažít já? Co je pro děti opravdu důležité? Co je pro ně příliš?

Niterně vnímám potřebu nešetřit je, neschovávat toho příliš až budou starší a víc vydrží.

V současné mírumilovné kultuře České republiky, v tom výživném humusu, navíc v době, kdy je téměř vše možné se nakonec vytrácí smysl bojového ducha, hnací motor při beznaději, vyčerpání, skryté zdroje výbušné síly při překonávání nečekaných obtíží a na závěr uznání vlastní maličkosti proti síle přírody, Vesmíru a moci Tvořitele, tedy tomu nejvyššímu nad námi, kolem nás i v nás. I v případě dětí.

Tato akce nepotvrdila tuhle krutě znící tezi, i když terén, podmínky by byly náročné i pro kdejakého z otylejších nedělních návštěvníků nákupního domu Olympia, který by byl uchvácen jen tak v sandálech a vyvržen na tom kopci u Vírské přehrady aniž by věděl kde je.

Děti nemají více dnů života jako my dospělí, jako my rodiče. Dojdou do bodu, kdy i ony pravděpodobně budou balit svého potomka na tábor nebo akci s člověkem jako jsem já.

Co jim tedy předat v krátkém čase dětství? Za sebe říkám v první řadě vytrvalost, střídmost a umění rozhodovat o sobě.

Proč je nutné aby děti co nejdříve pochopily čas, hodnotu a cíl? Proč se potřebují co nejdříve zasadit na své místo, pochopit svou roli v soukolí? A nečekal bych to samozřejmě od čtyřletých. Každý se nerodí jako Osho. Nejlepší zkušenosti bývají mnohdy i ty nejméně příjemné. Třeba v šesti letech běžet téměř bez odpočinku africkou buší před povstali s AK-47 (příběh běžce Usain Bolta). Žebrat v ulicích Dillí. V deseti nosit v šátku na zádech svého sourozence a zvládat i pomáhat matce s jinými činnostmi.

Děti jakoby nic nemusí a vůbec to slovo „muset“. Vždy jsem ho nesnášel. Dříve pro mě byl ideální čas najít a zařídit si chvíle kdy nic nemusím a většinou je prostě proflákat. Dnes vnímám svůj čas o poznání lépe – rád bych měl dostatek času a energie na všechny činnosti, které bych rád a pokud je něco nad rámec, vyřadím to, nedělám, ale nelituji toho.

Mé děti potřebují jasné hranice, úkoly a školu jak nakládat s časem. Chci, aby znaly škálu možností jaké mají ve svých rukou, pokud přestanou plnit povinnosti, ale začnou „menežovat“ svůj život.  Myslíte si, že přeháním?

Zpět k puťáku. Děti si nesly svačinu, pití, minimální KPZ, pláštěnku a několik dalších věcí. Pozorovaly, hrály si a hodně jedly. Ti nejmenší večer lehly do spacáků a spaly, víc nebylo co řešit, protože chůva a mámina sukně prostě nebyla poblíž a šlo to. Šlo to až příliš skvěle, abych nepsal tento text. Šlo to perfektně a žádné z dětí nepadlo dehydratací, hladem, vyčerpáním, hrůzou, chladem atd.

Jak je možné, že toho tolik snesou a pozorovateli se zdá, že si to vlastně užívají? Jsme špatní rodiče, když je obklopujeme dostatkem, komfortem, pro děti milým prostředím, tím že jakoby nic nemusejí?

Co když zítra vznikne situace, kdy bude muset mé dítě běžet několik dnů před ozbrojenci? Že je to jedno, že zda přežijeme nebo ne, není na nás ale na vyšší moci, osudu?

Děti potřebují, abychom méně filtrovali to, co k nim pouštíme. Vidí mě šťastného i nasraného, vidí mě sedřeného a já jim dopřeju příležitost více si prožívat život jaký je. Hrát si, ale i pracovat. Když sbírají houby na puťáku, mají je v polévce a rozumí tomu. Láskyplně je nešetřit.

Myslím, že takhle to může stačit. Dcerka nemusí s vědry pro vodu a je to dobře, rád bych aby co nejdříve věděla, že jiná holčička s vědry jde a nepřijde jí to divné.  Chci, aby obě dcerky věděly, že každý den je dar, že život je dar a že čas určuje náš život a my ho naplňujeme plody, které jsou díky Bohu trpkosladké. Když budou chtít něco dělat, pravděpodobně jim už neřeknu, že jsou na to ještě malé. Malé ano, ale pouze vzrůstem. Vnitřně jsou stejně velké, jako kdokoliv z nás dospělých i větší. Pusťme je žít.

Jeden táta, po kterém chtěli jeho synkové koupit válečnou hru, šel a koupil letenky do Izraele a navštívil s nimi pásmo Gaza a oni viděli válku. Nyní hru už nechtějí a mluví o zkušenosti i nutnosti vážit si a pečovat o mír se svými spolužáky a kamarády.

Dobrá výchova je o jasném životní stylu, který směřuje k osobní moci, soucitu, tvoření v práci a dobru, které děti vidí zhmotněné, živé a rostoucí.

Pokud šetřím sebe a „své dny“, jako muž i jako otec, i kdyby nám „oheň plál ve vlasech“. Pokud jako žena netančím svými dny, jako by to mělo být naposled, co vidí naše děti?

Co budou žít ony? Žijme všichni dobře. Co říkáme i tento můj text, je proti tomu NIC.

Foto: Děti z malého ostrova v Národním parku Komodo, Indonésie