Letos mám výročí 10 let mého aktivního působení jako horský průvodce. Za léta průvodcování i za léta předchozí jsem vyzkoušel různé materiály a zde jsou postřehy právě ke koženým botám bez membrány.

1.Vybírám boty podle toho kam a kdy chodím a ne vždy nutně potřebuji high-end membránové pohorky

Přiznejme si – každý z nás nedělá náročnou vysokohorskou turistiku – potřebuji tedy membránové pohorky? Membrána v botě je otázkou jistého komfortu – je třeba myslet na to, že i membrána má svou životnost a to co je nyní výhoda, časem zmizí a zůstane bota, kde v odlehčené verzi převažuje textil nebo kůže, které se opět bez impregnace neobejdou aby bota správně fungovala.

Membránové boty jsou “potivější”, membrána nemá schopnost odvést tolik vlhkosti, aby vždy noha zůstala v suchu. Komfort podpoříte stejně tak i bez membrány např. vlněnou ponožkou, která udržuje optimální podmínky, má schopnost termoregulace.

Membránové boty doporučuji do sněhu, ledu a zimy.

Ke zvážení je i ekologická stránka. Výrobní proces membránových bot a impregnace nano přípravky nemusí být vždy optimální pro životní prostředí.

2. Kožená bota se musí prošlápnout 

Tenhle fakt by se mohl zdát jako nevýhoda, ale není tomu tak. Když botu prošlápnete a ošetřujete ji, kůže změkne a noze se velmi dobře přizpůsobí.

Zásadní bude výběr kvalitní usně. Bratr měl americké vojenské kožené boty a kůže léty a péčí změkla natolik, že když je obul, byl vidět tvar nohy se všemi jedinečnostmi:-)

3. Kožená bota překvapí životností

Kombinace řemeslné práce, kvalitní usně a péče o botu zajistí, že bude sloužit desítky let.

Nové boty můžeme ošetřovat kvalitním voskem, vlhké vysušit např. vycpáním novinama a sušit postupně, ne na intenzivním teple, protože pak má kůže tendenci se přesušovat, tvrdnout a praskat. Dobrý tip pochází od našich dědů – dříve bylo běžné boty, které nejsou nošené vyplnit dřevěným napínákem, aby se zachovaly tvar.

4. Useň je ekologický materiál

Každý, kdo se rozhodne pro kožené boty, si musí být vědom, že se jedná o živočišný materiál, kůže z těla zvířete. Je zde etická stránka věci, kterou si musí káždý zvážit. Osobně se rozhoduji pro trvanlivost a dlouhou životnost kůže a v tom vidím výhodu a šetrnost. Je samozřejmě nesmysl kupovat si několikatery boty, vybírám jedny do podmínek kde se pohybuju.

Ekologická stránka se odvíjí podle kvality usně – ty levné jsou zpracovány ve velkovýrobě s použitím koktejlu chemických látek.

Čím dražší useň, tím “tradičnější” a šetrnější materiály na její zpracování – dražší a ekologicky zpracovaná kuže má lepší vlastnosti i životnost. Neváhejte se ptát. Na zpracování 1kg kůže se spotřebuje cca 70 litrů vody.

5.  Boty z usně jsou noze milejší

Je to hodně subjektivní ale mě osobně jsou přírodní materiály příjemější. Mám to u vlněného trika, ponožek, bio bavlny nebo konopné košile – kožené boty jsou mi na noze milejší. Kožené boty jsou srozumitelnější.

6. Miluju péči o své boty

Už na vojně jsem vypiloval čištění, krémování a leštění. Zkoušeli jsme černý krém na boty zapálit a rozpuštěný jsme nanášeli na boty. Lépe se vsakoval a leštil do vysokého lesku. Z čištění bot jsem si udělal rituál. Když boty ošetřuju, jsem v přítomném okamžiku a nebo naopak plánuju kam vyrazit:-) Takové boty jsou jako cestovatelský deník – ukládáme do nich kilometry a ty se při čištění vybaví. Jinými slovy – péči o ně do nich také vkládáme energii ve formě soustředěné pozornosti. Moc složité:-) ?

7. Kožené boty vypadají dobře

Jsem názoru, že chlap by neměl mít špinavé boty. Čisté boty ukazují, že vím odkud a kam jdu – že umím používat nástroje, které jsou mi dány, že věnuju pozornost maličkostem.

Boty – když nejsem zrovna bosý, jsou nástrojem na cestě k cíli – proč bych je měl zanedbávat?

K muži tohle patří. Ženy se mužům často právě na boty a na ruce dívají.

8. Podpoříte malou výrobu

Vybíral jsem boty z malé lokální dílny. O výhodách se nemusím příliš rozepisovat. Zajel jsem si přímo k výrobci, boty zkoušel na místě, viděl skutečné lidi a udělal si hezký výlet do Baťova města.

9. Podpoříte staré řemeslo

Boty se sami nevyrobí. Stejně jak u předchozího bodu, vybírám malé dílny nebo konkrétní řemeslníky. V Brně vím například o jednom člověku, který se přes výběr vhodných bot dostal k jejich výrobě a nyní má dobře vybavenou dílnu a šije i pro známé.

Výroba bot není anonymní a neděje se někde v hale v Bangladéši. Podle studie se v Asii vyrobí až 87% bot z celkové produkce, převážně v Číně.

10. Uděláte to pro sebe

Kupte si boty s afirmací, přáním či vizí přesně pro vás: “S těmihle botami obejdu svět”. To dělá nějakých 40 tisích kilometrů, tedy 109km denně za jeden rok nebo 21km denně za pět let

Člověk si zvykne nad věcmi nepřemýšlet a nebo nekoukat za delší horizont. Vždy si přece můžeme koupit něco nového, do věcí už nevkládáme takovou hodnotu jako to bylo dříve – i proto že dlouho nevydrží.

Co to změnit a vybrat opravdu vědomě a do té věci vložit své přání.

Kéž by mě tyhle boty nesly přes hory a řeky…

Cesta může začít třeba právě výběrem bot:-)

Ať vám ty vaše padnou jak ulité a nechť vykročíte správnou nohou!

Aby vše fungovalo, bude třeba postupovat ve třech krocích.

1. Přečtěte si text
2. Zasněte se
3. Pusťe si video

Představte si, že nic nemusíte a důležité je jen nyní. Ležíte v houpací síti, máte výhled na přírodu, oblohu a slyšíte ji všude kolem. Cítíte vůně a pachy, vnímáte ji plochou nezahaleného těla.

Vítr v korunách třepetá listím a vlní celými vzájemně hustě protkanými korunami. Stromy tančí.

Po nebi plují oblaka, rozeznatelné siluety letících ptáků i jejich zpěv.

Kolem domu zvuky lesa, domácích zvířat, nedaleko šumí potok s chladnou čirou vodou.

Smějí se děti. Vaše děti – bez zaváhání jejich hlasy rozeznáte.

Nemusíte nic.

Tedy něco přece ano.

Měl byste dnes pro nějaké ovoce do lesa. Vstoupit do lesa nebo s vršemi do řeky.

Měl byste se vzájemě dotýkat a objímat se svou rodinou.

Předávat svým dětem vše, co znáte. Učit je chápat zákonitosti světů. Předávat posvátná tabu. Třeba to, že z lesa si nic nemůžeme vzít bez zeptání a za vše je třeba složit dary.

Že je dobré brát si jen tolik, kolik opravdu potřebujeme a jednou – dříve nebo později si i nás vezme les zpět a duše se vrátí do korun pralesních velikánů než se znovu narodí.

Děti a rodina jsou totiž v životě nejvíc.

Je nepředstavitelné jak se náš svět vzdálil. Vzdálil se od “primitivního” k civilizovanému a po cestě ztratil duši, ztratil zření spojení se vším kolem nás, s lesem, půdou, zvířaty, s duchovním světem. Uvěřil v křivdu. Ten hlad po spojení s duší, se Zemí, se snaží nasytit věcmi, mocí, bohatstvím. Není a nemusí to být vždy tak černé.

Milí, přeji nám návrat k sobě. Ke své duši, která ví.

Všichni to v sobě máme. Nelze před tím utéct, umlčet to. Pojďme tomu naproti a objevme opět to, co je opravdu v našem životě důležité.

Chcete zažít Indonésii na vlastní kůži?

Přidejte se na AKCI –

BALI S RODINOU – SPOLEČNĚ NA OSTROV BOHŮ A DÉMONŮ

Bez posvátného prostředí divočiny se člověk utvrzuje ve své nadřazenosti. Snad jen vyjma světa patogenů způsobujících nemoci a umrtí a kde se člověk snaží získat kontrolu v podobě léčiv a vakcín, je většina světa zkrocena. Možná jen proto že se bojíme umírat.

Před čím se člověk v bázni skloní aby uznal síly vyšší, uznal řád který nedokážeme spoutat a ovládat? Navštěvuje katedrály a třese se před imaginárními bohy.

Průchod divočinou je mimo vše co běžně zažíváme. Nechráněnost vede k propojení se. Zranitelnost vede ke zpřítomnění. Nikým nerušená samota vede k sebenalezení.

Ve starých legendách se vypráví o dívce která se zasnoubila s medvědem. Vypráví se o dobách kdy lidé a medvědi žili jako spojenci, setkávali se, lovili a společně slavili.

Dva vzájemně se respektující světy.

Tzv. přírodní parky mají náš hlas a musí být zachovány pro další generace. Lidé si uvědomují to propojení, které musí být obnoveno s maximální intenzitou!

[mwvideo url=https://www.youtube.com/watch?v=jADusZXICdQ autoplay=1][/mwvideo]

Veganská strava vycházela absolutně nejšetrněji v nárocích na půdu.

Nyní se ukázalo, že nelze jen suše spočítat výtěžnost z hektaru zemědělské půdy a jednoznačně říct – všichni buďme vegani a tím zajistíme trvalou udržitelnost.

Podíval jsem se na nová data ze dvou pohledů – z vnějšího a vnitřního – protože nová zjištění chápu jako důležitou zprávu o světě, ve kterém žijeme i o světě duševním.

Aktuální teorie (zpracovaná na podmínky USA) vzala v úvahu skutečné rozložení půdy, podmínky jednotlivých oblastí. Existuje spousta plochy, kterou není možné zemědělsky využívat nebo s vložením velké energie pro její přeměnu. Travnaté stepy, svahy hor, půdy kyselé nebo chudé na živiny atd. Studie zvážila všchny nároky jednotlivých diet a veganská klesla s podivem na páté místo! Je to logické. Prostředí Země je velmi pestré. Např. v podmínkách horských luk či pastvin laktovegetarián zpracuje mléko z ovcí, případně se zde vyprodukuje i nějaké maso. Zde si vegan neškrtne. Dále jsou to nároky na množství vody pro pěstování kulurních plodin, vliv jednotlivých diet na spotřebované zdroje jako dusík, energie a na životní prostředí celkově.

Lépe vychází v nárocích na půdu diety s většinou rostlinné stravy, přesto studie zamíchala kartami proti původnímu pohledu.

Jaký je tedy výsledek nové verze výzkumu? Nejvíce lidí by uživila laktovegetariánská dieta, následně ovolaktovegetariánská. Na třetím místě možná překvapivě všežravá dieta s podílem živočišné stravy 20%, dále s podílem živočišné stravy 40% a na pátém dieta veganská.

Podmínky Země jsou pestré a stejně pestrý může být i náš přístup co se týče stravy. Cílem je efektivnost, šetrnost a naladění se. Člověk, který zná zemi a je s ní ve vztahu ví, jaký druh spolupráce udělá oběma nejlépe.

S vnitřním světem to funguje stejně. Vnitřní krajiny jsou stejně pestré a i když se některá místa zdají být “hluchá”, nevhodná ke zkultivování mají svůj účel. Něco uvnitř nelze změnit, je třeba to pouze přijmout. Divoké krajiny, stinné strže, které přímo vybízí k pohroužené imaginaci.

Jen pokud si přiznáme vnitřní pestrost, všechny odstíny a všechny druhy hutnosti a naší touhou bude objevit kvality, dokážeme postupně zapojit celý náš potenciál, sytit svou duši pestrou stravou a ta bude kvést.

Nejsem jen anonymní hlava s vlasy, šel jsem tam kde mě nejen ostříhají ale navíc mi udělají psychoterapii, svážou když budu ve stresu udělají mi klystýr bezovou limonádou.

Prostě individuální přístup.

Když kadeřník během střihu asi šestkrát použil slovo květák, utvrdil jsem se, že jsem správně!

Konečně se zase cítit jako člověk.

Zvlášť v tak složitém světě a v tak složité části města, kde sídlí hipster kavárny a kde spojení slov “vypadat normálně” stěží definujeme. Trochu jsem se nad tím zamyslel.

Vyjít si bez květáku, když můžu?

Nebo nosit boty ve kterých se dá chodit. Vím o čem mluvím, protože zásadně nosím barefoot, ze kterých mě večer tak bolí kyčle a natékají nohy, až se mi křiví tvář bolestí. Sláva!

Dnes už nejde totiž o to někam dojít a nedejbože spěchat!

V barefoot botech můžete hodně dobře vysedávat v kavárně a popíjet kávu z chemexu. Alespoň moje boty nešijí hladové špinavé děti v Bangladéši. A to chci vypíchnout!

Kdo nenosí barefoot, může vyrazit k babičkám na půdy a při troše štěstí objeví škrpály které už tehdy nikdo nechtěl a stejně mizerně vypadají a k chůzi nejsou vhodné o nic méně.

Stejně jako kola. Kola co strašily generace a generace v garážích. Vyhodit škoda.

Nemají brzdy ani šlapátka a tím spíš by se obešly i bez řídítek. Možná nás čeká posun k prohánění se na holých rámech. Dokonalé ztělesnění nulových reflexních prvků.

Hipster s květákem poběží obkročmo na holém rámu a bude u toho cinkat na obrovský designový zvonek velikosti dýně. S nosičem na nenásilnou veganskou tašku s Applem, kde každý správný hipster přelepí nějakou nepochopitelnou samolepkou zářící logo jablka.

A vůbec. Koupil jsem si černý krém, nanášecí kartáček a leštící kartáč na své boty.

Jako za starých časů, protože a to se musí nechat – dnes je víc cool věci používat, pečovat o ně a teprve když mají tu pravou patinu jejich hodnota roste. „Rychlá móda“ není etická, nenabízí prožitek, lidi jsou jak přes kopírák a nikdo neví, kdo to v jaké díře za almužnu šije.

Věci můžeme recyklovat! Šijou i lidi tady v ČR co to dělaj s láskou a eticky! Nosit na kolenech a koulích vytahané tepláky za 2000Kč, adidasky a nějakou bundu s načesaným kohoutem umí každý retard. Vyjít s kalhoty ve kterých otec jako mladý brázdil město na Jawa 250 “pérák”, na hlavě mít květák a svetr s jeleny a vypadat skvěle, to už umí málokdo!

Jsem pro maximální recyklaci těch věcí které byly a jsou dělané aby vydržely dlouho. Nějaké módní průmysl si může diktovat, na to mu neskočím. Podporuju malé výrobce a lidi co znám jejich tváře i příběh.

Fashion Revolution! Jdu si pustit jazz. 

Aristoteles věřil, že mšice se rodí z rosy, která padá na

květiny, mouchy ze shnilého materiálu, myši ze znečištěného sena, krokodýli z hnijících polen na dně vodních ploch.

Já jsem si opakovaně ověřil, že když na pláži kde nebylo nic jen černý písek, prašiví psi, lokálové s dětmi a klid, pustí z malého stánku s pivem Bintang a kokosy hlasitou debilní hudbu a hodí na zem několik sedacích vaků a lehátek, přihrne se množství věkově si blízkých bílých lidí, rozplácnou se na vaky s pivem a začnou se kývat do rytmu. (Balijci bílé a jejich potřeby prokoukli a také z něčeho potřebují žít)

Takhle vzniká cool beach life vole. Abiogeneze australanů. Ta pláž je sice stále stejná i s prašivými psi – nyní se proměnila ve skvělé a zajímavé místo.

Když si dopřávám válení se v černém písku, za účelem hojení těla z vlhké jungle či  z jiného závažného důvodu, nešlo si nevšimnout…

Vypozoroval jsem něco jako Bílé chování. Tou bílou není myšlena v prvé řadě barva kůže, ale soubor typických projevů.

Bali zápolí s návalem turistů. Většina z nich snad ani neví proč tam jsou. Možná proto, že je nalákaly fotografie z katalogů a protože místo fotografiím neodpovídá, v pudu sebezáchovy vyhledávají zátiší a útočiště své povaze blízká.

Tím jsou většinou blbé podniky kde chodí místní ve stejnokrojích s utěrkou přes ruku a roznáší drinky, hraje již zmíněná debilní hudba (proč debilní…jinak to ani nelze nazvat a po dlouhou dobu se nemění, je mozek vymývající), je zde dostatek smažených krevet, vepřových žebírek, slunečníků, lehátek, malých stolečků na drink atd.

Jako Bílé chování lze popsat i to, když na vyhlášený lokální organický dobročiný market v jedné z bočních uliček přijede vždy jeden běloch – jedním autem, až auta celou ulici zablokují.

Jenže proč to píšu.

Kde je poptávka, vznikne i nabídka. Z pláže a míst kde byl klid, než jednoho dne někdo pustil hudbu a přitáhli lidi jako švábi na pivo (ehm—), se člověk, který nevyhledává hřmot civilizace musí stáhnout dál, najít kousek, kde se nenápadně usadí s kokosem a respektem k místní kultuře.

Kde ho při každé návštěvě radostně přivítá Wayan nebo Ketut jako přítele, aby probrali kde bude jaká ceremonie, zda banjar (obec) připravuje kremaci, nebo jestli se daří rýži na polích.

Jenže to ještě není konec.

V jistém okamžiku přichází developer a vidí, že na téhle pláži se lidem líbí. Je zde množství mladých lidí kteří utrácí své peníze a na místě postaví hotelový komplex, gigantický klub.

Pláž zpoplatní.

Přijedou další lidé, protože viděli katalog, ale už je tam tolik lidí, že ti co tam byli prvně a stačilo jim “jenom” lehátko, bar, hudba a nechtějí překračovat číňany, staré němce atd. jdou dál, než najdou pláž kde jsem já s Wayanem a Ketutem a když se bavíme zrovna o tom, jestli kráva dobře dojí, pláž zaberou, zazní hlasitá hudba a je to tam kde to bylo.

Ta první pláž, co dávno již není pláží jakou bývala, se lidem omrzí a tržby začnou klesat.

Možná někde vzniklo něco nového a lidi začnou lítat a jezdit tam. Pláž kde není černý, ale bílý písek. Investoři, kteří vydělali mnohonásobek podnik zavřou a nechají chátrat.

Zbude jen hnusný barák a rozbořené betonové zídky, vyvrácené lampy, poházené a pothrnané lehátka, plast a možná pár krabů.

Takhle Bílá nemoc požírá planetu. Urve si pro sebe krásná místa a hlukem a prací je změní na místa hnusná.

Jeden indián řekl, že když se člověk bez duše podívá na strom, vidí prkna a zisk z jejich prodeje. Když se podívá na krávu, vidí maso a stejky.

Myslím že Bílá nemoc, je absencí duše, udupání duše. Nikomu, kdo je takto postižený nedojde, že když pokácí strom, namoří ho jedem aby mu do něj nevlezl brouk, přijde o stín nad hlavou, šumění listů, kmen o který si opře záda, zpěv ptáků v koruně a v závěru se ani neohřeje u ohně z toho namořeného dřeva, protože by tím uvolnil těžké jedy. (a že je stejně uvolní)

Nedojde mu, že pláž není jen plocha s pískem, ale svět, kde při soumraku tisíce písečných krabů vylézá z děr, kam kareta vylézá klást po generace vejce. Pláž, která je knihovnou tolika příběhů, kolik je na ní písku.

A v tichu a klidu lze všechny ty příběhy číst. Slyšet. Uchovat.

Člověk, který nechce zažít setkání s vlastní duší, ji drží pod návalem hluku, pod nekončící lavinou prázdných slov, konzumováním plytkého a snadného až jako přesycený začne ze svého nitra zvracet zkažený obsah, prázdnou hmotu, která je lepkavá a usmrcuje vše kolem něj.

Snad umíme žít v souladu se Zemí?

Nějak normálně, bez té urputné žravosti. Jako lidstvo.

Každý za sebe šetrněji, střídměji a dřív jsem to neříkal ale už budu – bez masa.

Už to samo o sobě je krok, který dá zabrat a má skvělý přesah.

Kdekoliv jsme, balijci se smějou a diví se – má snědou kůži jako oni a my jsme bílí, to nedává smysl. Oni chtějí být často jako my. Ženy si bělí pleť. Bílý cizinec má všechny ty věci z reklam, iPhony, Macy, peníze. Krásné a vysoké bílé modelky v televizi, vysocí skvěle oblečení muži.

My chceme být v něčem jako oni. Jejich otevřenost, vztahy v rodině a komunitě, radost i v prostých životních podmínkách, bohatý duchovní život…

V závěru našeho více než dvouměsíčního pobytu na Bali, poté co jsme zde procestovali mnoho míst, konstatuji, že potřebuji odjet. Ne tak, že bych se těšil do ČR, potřebuji čistotu, prostor, vzdušnost hor, válející se a tříštící se oblaka o tiché štíty. Bali považuji za skutečný domov bohů i démonů, nejen jako metaforu.

Bali je pod hrotem kopí naší západní kultury, tím nejhorším z naší tzv. kultury. I když nazvat politiku korporací těžící z lidské naivity, neznalosti kulturou, je krajně nevhodné.

Do celé Indonézie je téměř nemožné importovat produkty, které by mohly měnit nešetrné návyky balijců, protože menší ekologicky zaměřené firmy nemají finance, aby stály Indonézské vládě za pozornost. Firmy produjující ekologickou drogerii zde neexistují, firmy které vyrábí rozložitélné obaly, obaly z kukuřičného škrobu, kompostovatelné dětské pleny atd. (anebo jsme jejich existenci nezjistili).

Momentální a většinový stav zde je takový, že vše je spotřební. Krátkodobě spotřební. Vše, co se jednou použije, se hodí do řeky, někam mezi banánovníky nebo každý večer včetně plastů a pálí na chodníku před domem.

Denně se na Bali spořebuje 3000 plastových lahví.To je 1.095.000 plastových lahví ročně a většina končí v oceánu.

Plasty a odpad je všude. V mangrovnících, na korálovém útesu, v rýžovišti, v uličkách mezi domy. Když zaprší a zvedne se voda, vše spláchne strouhami a kanály do řek a ty do oceánu. Když zabouří moře, pláž je pokrytá odpadem, plastem, injekčními stříkačkami.

Viděl jsem fotku obřího hřbitova rozbitých skůtrů, které jsou zde všudypřítomné a benzín stojí u pouličního “pumpy”, kterou poznáte snadno podle stojanu s litrovými i většími skleněnými lahvemi s benzínem vedle silnice, něco kolem 16Kč na litr, díky vládní dotaci. Je ovšem běžné, že na skůtru cestuje současně i pětičlenná rodina a to je proti úkazu na našich silnicích jeden řidič-jedno auto, vlastně úsporné.

Balijci se diví, když odmítáme na trhu u pouličního prodejce, vlastně kdekoliv, plastový obal a máme vlastní ekologickou tašku. Do igelitů se balí vše, včetně polívky z pojízdného vozíku na ulici, děti pijou z igelitových pytlíků slámkou přeslazené chemické koktejly, které vidí v reklamách a které kupují, protože žijí v představě, že tak to děláme i my bílí a proč oni by nemohly…Když dopijí, hází na zem.

Občas zahlédneme bílé, jak sbírají po balijcích odpadky. Po velkém svátku Nyepi, oslavě Nového roku na Bali, kolovaly mezi balijci na facebooku fotky s omluvou a vyjádřením lítosti, když bílý pár s pytlem sbíral plastové obaly, které balijci během oslav házeli pod nohy.

Zde také vidím, že poptávka a spotřeba masa produkuje klecové chovy, i když není zděný jako u nás ale třeba z bambusu – pokálená nemocná kuřata v řadách nad sebou jsou všude stejné. Častá a každodenní konzumace masa produkuje každodenní tragédii.

Oni si myslí, že tak je to normální, že tak to děláme i my, protože od nás se na ně valí tuny a tuny produktů “must have”, další a další barevné, mámivé věci, které ve skutečnosti nikdo nepotřebuje, které v ČR už plošně odmítáme, včetně velmi nezdravých potravin plných Éček. Nestlé zde řádí a chrlí umělá mléka a moderním hitem je rodit císařským řezem.

Naší povinností je být si vědomi a nezastírat, co nás tzv. pokrok v západním světě stál a denně stojí. Že naše společnost nevratně ničí naši planetu a že to odmítáme, vybíráme si produkty i životní styl, že každý z nás má moc žít jinak. Odmítám rakovinný růst “civilizovaného” světa, odmítám války, násilí, násilí na zvířatech, přehlížení chudoby, odmítám žít tak, jak skrze média podsouvají korporace. Včetně Babišova Agrofertu.

Zpráva o naději.

Zde na Bali se současně děje velmi krásná věc. Menší západní jogínské komunity spolupracují s místními banjary “vesnickými samosprávami” a poptávají organické potraviny, recyklované obaly např. ze starých novin, podporují chudší balijce a ti šijí panenky, tašky, koše. Pořádají pravidelné ogranic markety. Místy lze jídlo s sebou koupit jen tak do papíru.

Skupina lidí z projektu Green Books v čele s Petrem Hindrichem, rozdávají školákům knihy s ekologickou tématikou, organizují přednášky a potřebují naši podporu. V dětech je příležitost na změnu.

Mám nyní velké přání. Aby se rozhrnula opona lži, kterou globálně šíří média. Které předkládají lživým způsobem obraz o ideálním životním stylu a byla vidět pravda. Aby třeba balijci viděli, že spousta lidí u nás odmítá McDonald a chození do něj není náš standart, právě naopak. Že lidé obdělávají ekologicky půdu, tvoří komunity, volí šetrný a skromný život. Aby viděli, že se chceme učit my od nich, jak si nedělat stres z uměle vyvolaných problémů, jako prioritu volíme vztahy, žití v přítomném okamžiku, radost.

Buďme změnou. Nepřehlédnutelní jako silné světlo. Stále je to možné.