Jednoho léta, při tůře v Západních Tatrách, kdy jsem se plazil s těžkým batohem s plánem přejít hlavní hřeben, předběhl mě starší chlapík v teniskách, nátělníku a letech kmeta.

Svižně přeskakoval z kamenu na kámen bez zjevné námahy a mým směrem zaburácel něco o šnečím tempu, popřál Hore Zdar a zmizel z dohledu.

Tihle lidé jsou v každém pohoří, kde jsem zatím byl. Slýchám historky z hor které teprve plánuju navštívit, například Korsické Alpy, kde jsou také. Jsou všude.

Hory jsou jejich krajina duše a budou se vracet dokud budou mít síly.

Vlastně jim závidím, znám ten pocit. Svou krajinu duše teď nemám. Jako kluk jsem objevil Pálavu a zamiloval se, hledal každou příležitost kdy jsem se mohl sbalit sám nebo s kamarádem, sednout na vlak směr Břeclav, přestupit na motoráček do Mikulova a pak kus pěšky. Znám tam každý kámen. Pálava mě volala. Toulal jsem se pod pálavským nebem, lehával na stepní trávě na svazích do kterých se opíralo odpolední slunce. Usínal pod pálavskými hvězdami.

Později jsem objevil Západní Tatry a zamiloval se. Jenže časem vztah ochladl a Roháče mě přestaly volat – bylo to proto, že jsem hltal vše nové a nechtěl zůstávat. Díval jsem se dál a doputoval až na střechu světa, do Himálaje, možná právě proto, abych začal zase sestoupovat a našel si znovu malé pálavské pahorky.

Pro muže je takové místo nesmírně důležité.

Místo, které si jeho duše zamiluje. Duše ze své podstaty šťavnatá a vyživující, saje ze stružek divokých potoků, vlhne dotekem kapek z převalujících se oblaků.

Proč je pro muže důležité vyjít vstříc své duši a takové místo si najít?
Přitom nemusí být daleko – mělo by mít jistý genius loci, skryté a tušené mystérium. Takovému místu nesvědčí hustota turistických stezek, zákazy a omezení, cedule o evropských dotacích na sanaci skal. Žijí tam divoká zvířata a místy můžete cítit zvířecí pach, třeba od stáda muflonů.

V nočním ševelu se probouzí fantazie, zorničky rozšiřují a do života se navrací něco, co nás šimrá na zátylku. Let sov a jejich houkání – opravdu houkají! Aspoň Výr Velký ano.

Duše se roztáhne, nadechne, rozletí v noční stíny, víří v hlavičkách horských trav.

Vůbec to není o výkonu. Chlap potřebuje být žasnoucím klukem a je jedno kolik mu je let. Je to ozdravující.

Mít svou krajinu duše.

Nejen básník, který dokázal o jednom pohoří, o jedné řece složit mnoho básní nebo malíř zachycující proměny jeho oblíbeného údolí, fotograf číhající na správné světlo, když všichni ostatní ještě spí. Nejen oni mají právo milovat to “své” místo.

Zkuste se zamyslet a vrátit se ve vzpomínkách k místům, která vás nejvíce oslovila – už jako děti jsme takové vyhledávali. Já měl milovaný strom na kraji lesa kousek za Slavičínem na Valašsku a v jeho koruně jsem dlouho sedával.

Rozpomeňte se na tyhle místa nebo dovolte duši aby se pohnula a pomohla vám najít nová. Tam se potom vracejme a zůstávejme tam. Oslavme to místo a ono naplní naši duši pokojem.