/Originální příspěvek s fotkou z mého Facebooku Honza Harnoš/

Připravil jsem si pro vás, zejména těm z vás, kterým jsem vyvolal nějaké emoce mým příspěvkem/vtipem/rejpnutím/výzvou k zamyšlení, rozbor “problematiky” abych doplnil. Těm, kteří měli už už potřebu do mě nějak tnout – chci připomenout, že by bylo snad nemožné zahrnout do jednoho příspěvku všechny roviny, vazby a reality tak, aby vznikla nějaká komplexní a stále barvitá scéna. 

Nejen, že by se vytratil onen údernější tón a odlehčení a vtip, musel bych se pokusit popsat ŽIVOT JAK JE a to jsme už někde jinde. 

Připomenu ještě jednu věc a to závěr příspěvku kde píšu: “Milujeme vás! Spolu to zvládnem!”

A teď tedy k některým detailům, které by mohly přinést při bližším pohledu inspiraci  

1.Potřeba žen konfrontovat muže

Vycházím z praxe partnerského kurzu a z příběhů, které slýchám. Obecně jde o něco co v prostředí žen, které nahlíží do prvních z mnoha komnat ženství vzniká rychle, snadno a často a už jsem se v tomhle duchu vyjadřoval v podobě “kontroverzním” příspěvku na mém fcb.

“Rise sister rise” proces je krásný, stejně jako mužský vzestup. Pokud se děje tak jak učíme s Luci na kurzech, že: jsem zodpovědný sám za sebe – rozvíjím se – rozšiřuju své pole, které začne (bezděčně) působit na mé okolí – v tomto případě na muže – ten zpozorní (nebo už sám v procesu je). 

Pojďme vždy v prvé řadě měnit sebe bez potřeby stěžovat si: “Ten můj nic nedělá a návrhy zkoušet společně techniky odmítá, když mu koupím zajímavou knihu tak ji nečte a ještě se uráží že ho do něčeho nutím.” nebo “Moje žena je v sexu zabržděná a odmítá zkoušet nové věci.”  

To na co poukazuju je část z celku, kdy si (mě) ženy stěžují že ten jejich muž nemá o nic zájem, je zavřený, odmítá se zapojit do nějakého rozvoje. Ano, řada vztahů se rozpadla a mám na mysli skutečně konkrétní případy, kdy žena řekla – jsem dál, už si nemáme co nabídnout, dala jsem mu šanci a on ji nevyužil. Považuju to za extrém. A tam rozhodně není potřeba dojít a to právě na kurzech učíme. Jak citlivě přistupovat k takovým změnám, které se nám při otvírání našich osobních témat pak projevují ve vztahu. 

2. Jogínka

Tohle se týká konkrétně Bali a žen/holek které tady jsou (i kluci) a u kterých si dobře uvědomuju, že je to fáze – vím to proto že jsem byl úplně stejný. 

Cílem bylo jen odlehčit to. Neustále sami sebe (zdravě) zlehčujme. Dobře si pamatuju na svou fázi TVRZENÍ – měl jsem pocit že můžu něco tvrdit a že to tak je – přitom to vycházelo z takové hloubky a možná mě tehdy ani nenapadlo že by ten OBJEV mohl mít nějaké ale. 

Zkusím to přirovnat ke konceptu, který jsem nedávno použil při povídání s mou ženou:

Každý se nacházíme v určitém prostoru vědomí, ve kterém se pohybujeme a který je nám vlastní. Je to stav který je v pořádku a velmi funkční – když obsáhneme co je v té naší “buňce” naše vědomí se rozšíří do “buňky” další. Jsme tak navlečení na jedné niti jako korálky, jako semínka posvátného stromu na modlitební mále. 

Básník v buňce, ve které je aktuálně doma, napíše báseň a ta s ním silně rezonuje – stejně jako s řadou dalších lidí. Může to být něco jako: 

“Ty jsi má láska ty jsi můj sen,

  tebe chci líbat po celý den.”

Když si přečte někdo kdo je v jiné, třeba si řekne: “Básník nevyužil potenciál tématu.” a kdo je zase v jiné si řekne: “Líbat jo? To je nechutné.”

No a v jiné “buňce” byl zase perský mudrc Rúmí:

“Tvůj dech se dotkl mojí duše a já dohlédl do nekonečna.”

nebo:

“Zranění je místem, kudy do vás vstupuje světlo.”

Nebo takový Rainer Maria Rilke a další. 

Tím chci říct, že buňka mladé ženy která dělá řadu věcí a je o nich přesvědčená je fáze. Já se nacházím v nějaké fázi a to co píšu do ní patří. Důležité je uvědomovat si to a tím mít ten nadhled – ano funguje to. Jen nadhled. Není to tak obtížné a opravdu to stačí. Zkoumejme to. 

“Ego se stává překážkou osobního růstu, když ve vývoji strne, ztratí se nebo zabarikáduje ve kterékoli životní fázi – když vzdoruje změně, ztrátě, zármutku nebo radikální transformaci z rukou bohů a bohyň (personifikace Mysteria). Oproti tomu zralé ego chápe občasnou nezbytnost vzdát se nebo být poraženo silou větší než je samo.” 

Bill Plotkin

3. Zarostlé podpaží

Nikomu propána neberu zarostlé podpaží! Já se třeba dole holím a je to čistě z praktických důvodů a mám to rád. Snad si ani nedovedu představit že by vznikla mužská iniciativa “Pravý muž chčije ve stoje”, nebo “Pravý chlap = chlupatý pytel”. 

Ženy byly a stále jsou pod nějakým tlakem – nebo mě teď napadá – neděláme si ten tlak často na sebe sami? Byl jsem jako muž exot na rodičovské “dovolené” a celkově 7 let dělal prostor manželce při rozvoji podnikání, podporoval ji a byl jí útěchou když se nedařilo. Jo umím dobře vařit a dělat všechno kolem domácnosti a do toho jsem potřeboval být pevný/soustředěný a skvělý milenec, ochránce a uchvatitel:-) Jde to? Jde to. Někdy z těžka. 

Zarostlé podpaží nemusí být náboženství, nemusí to být něco co definuje ženskou emancipaci – vracíme se k bodu 2. 

Nějaké ženy odpověděly že se holí a holí se rády – pro sebe. Na druhou stranu když muž promluví o tom jak miluje když je oholená (nebo není), nemusí to znamenat hned “teď si tě svým požadavkem chci podrobit” – prostě se mu to líbí. Neznamená to ani, že když to žena odmítne půjde a najde si třeba tu nevětší chlupatici ve městě a ji opustí i s dětma. Protože věci se dají dělat cestou laskavé shody, radostně.

Rozumím, že z příběhů, kdy je žena pár týdnů nebo měsíců po porodu, který nebyl třeba úplně milý, potřebuje čas a podporu aby se mohla vrátit do své síly a neprospěje jí, když jí bude chlap hučet jak by si zašukal a kdy bude končně ten análek a tak. Zkusme nebýt pitomci. 

Instagram a soc. sítě. Přiznám se že sleduju řadu velmi inspirativních žen a lektorek včetně mé ženy, dále např. Sofia Sundari a hluboce se klaním před poznáním, které sdílí. Pojďme se na to podívat, prozkoumat to co to s náma udělá a jestli pak bude ještě nutné tolik lpět na chlupatých nohou a malování menstruační krví anebo jsou tyto projevy už úplně jedno, protože jde o něco, co je za tím.… Pro mě je nelpění důležitou praxí.

4. Zachraňování světa

Tohle vnímám jako silný fenomén dneška a netýká se pouze Bali i když taky se s tím tady potkávám často. Holčiny obklopené psi, které zachránily z ulice – mám na mysli opět konkrétní případ – kdy je malá vilka plná těchto krásných bytostí a mezi nimi a haldou chlupů poletuje éterická holčina a štěně vydá zájemcům jen po společné meditaci u pití horkého kakaa.

Tihle psi mi už několikrát napadli naši fenku a já bránil snad její holý život – smečka volně puštěná, bez hranic, tihle “boží” psi a paničky, které pak vykolejené postávají a přihlíží, případně když bráním svého psa jsem “too much” a krutý. Zákony světa jsou dobré, děláme chybu když se jich nedržíme – mám na mysli ty prastaré. Někdy pomůžeme nejvíc tím když pomůžeme prvně sobě.

“Aby byl člověk opravdu svobodný, musí přistoupit na základní pravidla, a to jsou taková, jaká jsou – bolestivá, pomíjivá, nezkrocená, nedokonalá – a být přitom za pomíjivost vděčný.”  Gary Snyder

“Medvědi grizzly, velryby či makakové nebo hlodavci  čeledi Rattus by rozhodně dali přednost tomu, aby lidé (zejména Euroameričané) nejdřív poznali sami sebe, a pak se teprve pustili do výzkumu medvědovitých a kytovců.”  Gary Snyder

Jarda Dušek mluví o touze pomáhat jako o “touze po moci” a je to tak, zkusme si popřemýšlet jak to každý máme, jak jsme v tom zralí. 

5. Plácání penisem a zakuckání spermatem

Mě aktuálně nejvíce inspirují zahraniční lektorky Layla Martin a Sofie Sundari, u kterých se učí i moje žena. Dovolme si hluboce toužit. Dovolme si otevřít se a zcela se oddat rozkoši – samozřejmě stejně jako já, který je ve vztahu s jednou ženou – mám na mysli toho vašeho nebo vaši – prostě s kým jste teď – naplno. Není na co čekat, čeho se bát. 

Jsme dospělí a nemusí nás urážet mluvit o milování také jako o šukání, protože má stejně jako i my máme – různé projevy, různou povahu. 

Víte že může mít žena (i muž) hrdelní orgasmus? No dokud to nebudeme zkoušet tak to nezjistíme. Chcete vědět něco dalšího? Tak mi třeba napište. Jo a nikdo nemá asi rád pizzu každý den, to je nám snad jasné.

Závěr tohoto rozboru – uvolněme se prosím. A pravidelně to samozřejmě připomínám i sám sobě. 

“Přestaň jednat v takové malosti. Jsi vesmírem v extatické pohybu. “

“Žijte zapáleným životem a sledujte ty, kteří rozdmýchávají vaše plameny.”

“Za hranicí myšlenek o konání správných a špatných věcí je místo. Potkáme se tam.”

Rúmí

Nebylo to jen tak obyčejné sezení se zatnutými zuby z palčivého pocitu chladu na rozpáleném těle. Tuhle fázi jsem překonal a řekl si, co bude dál? Zůstal jsem pod proudem sprchy, který mě pohltil na celých 30min – omlouvám se pokud by se to mohlo zdát jako plýtvání vodou! 

Vždy přišla krajní fáze a já si opět kladl otázku, co bude když ještě počkám? 

Potom se mi změnilo vnímání a já se propadl do sebe.

V prvé řadě chci upozornit, že tímto článkem nechci nijak hanit Wim Hofovu metodu.

Prožil jsem už několik krajních prožitků během různých aktivit. 

Počítám do nich:

Chození po žhavém uhlí – opakovaně ohnivý práh přecházím již řadu let.

Horská či vysokohorská turistika v zimě či v létě a dlouhé vytrvalostní i silové výkony, včetně dlouhodobého pobytu a pohybu ve výšce nad 4000 m.n.m.

Běhy na dlouhé tratě nad vzdálenost maratonu.

Lezení několika set metrových stěn i v horském prostředí. 

Intenzivní meditační nebo tantrické semináře se silnými dechovými technikami, práce s energií, s vlastním stínem, s konstelacemi.

Práce ve vodě, prožitkové plavání a terapie, otužování včetně Severního ledového oceánu na Špicberkách.

Zkrátka zakusil jsem hraniční stavy, prožitky nebo jsem minimálně byl svědkem procesů jiných lidí. 

Zpátky k sezení v naší sprše. V jednom momentě mi probleskl hlavou obraz jak ležím v ledovém bazénku jaký najdete na kurzech s ledovým mužem Wim Hofem a kolem mně stojí kruh australských domorodců a smějou se mi. 

Skutečně se zdá být legrační z pohledu aboridgince vyhledávat takové zkušenosti a libovat si v nich.

Ptal jsem se v sobě – proč to vlastně děláme? Odpověď přišla okamžitě: 

Protože narozdíl od přírodních a přirozeně duchovních kultur jsme odpojení a zavření a proto potřebujeme silné impulzy aby se ten stav rozčeřil.

Aby byl prožitek kvalitní a hluboký, musíme k němu přes intenzivní techniku.

Nedávno jsem něco podobného řešil s kamarádem, který si libuje v BDSM a shibari. Pochopil jsem tu část kde nás silný prožitek dostane do vlastních hloubek, pochopil jsem i možný léčebný přesah. Proč se do té intenzity vracet opakovaně? Denně? 

“Pokud vždy volíme komfort, nikdy se nenaučíme nejhlubším schopnostem naší mysli nebo těla.”

Wim Hof

Domorodec nebo člověk, který prochází dlouhodobě přírodou a je s ní v úzkém napojení, pravděpodobně nemusí vyhledávat intenzivní prožitky aby cítil svůj nejhlubší potenciál a dary, byl ve spojení s duší a tělem. 

To náš způsob života – zkušenost života, kterou jsme si zvolili – nás vede oklikou k tomu – zase skutečně cítit. 

Být ve stavu kdy se nám neokouká dívat se na hvězdy a být tím pozorováním zcela pohlcen aniž by nás někdo musel mrskat důtkou nebo to bylo v bazénku s ledem. 

Prosté otevřené bytí. To je to, o co se snažíme. Snažíme se zase cítit.

Jsou v přírodních národech přechodové ritály totéž? Částečně. Krajní zážitek, setkání se smrtí nebo rituály sňatku, oslava menarché – jsou o vděčnosti k tomu, co nás přivedlo do bodu ve kterém jsme nyní, odseknutím starého a začátek nového. 

Nedovedu si představit, že by mladíci skákali z chatrné bambusové věže přivázáni lijánou za nohu opakovaně a jen tak pro prožitek. 

Můj závěr je takový – touha a potřeba naplnit se zkušeností, prožitkem, prohloubit naše vnímání je do jisté míry prokletím. Zahlceni a obklopeni, osamocení vykořenění poutníci k neznámému cíli. 

To co máme je “pouhé” nyní a chceme si to udělat husté. Nechodíme běžně ke kráterům sopek, nechodíme bouřemi a stezkami pod tříští příboje. Nebojujem o úrodu a ženy, či s divokými zvířaty. 

Naší fází vývoje, kdy již nemáme bázeň z přírodních a duchovních sil, je opětovné otevření se a zcitlivění. 

Klíčem je citlivost a absolutní otevření a to vede ke klidu bez snažení!

Stav, kdy můžeme cítit úplně všechno a to spektrum námi bude procházet. Není to vždy příjemné, ale stále lepší než být zavřený.

“Ptáci zpívají o svobodě, když se lehce vznášejí vzduchem. 

Stejně tak by se měla vznášet naše srdce, povznést se nad pouta a starosti.

Stromy, pevně zakořeněné, skrývají tajemtsví vnitřní síly. Dej nám sílu odolávat v nesnázích.

Hory, vzdálené a tiché, poukazují k vyšším světům, nevídaným. Takto vznešeně a v míru bychom měli žít.

Řeky si hledají cestu, nedbají stromu ani kamene. Tak by měl plynout náš život, k moři, vytrvale!

Matko, děkujeme Ti, Tvá radost září v každé věci.

Otevři brány, ať svět ještě jednou zazpívá.”

J. Donald Walters

Probouzení se s prvními paprsky a opatrnými trylky ptáků patří mezi mé nejoblíbenější. Vždy když nechám město za zády a jsem v přírodě si připomenu co je v životě důležité, jaké neobyčejné a přitom prosté zázraky nás obklopují a nabízejí se.

Například:

Dovolit si lehnout si do trávy.

Být nahý nebo minimálně oblečený a nechat vítr a slunce ať se dotýkají těla.

Chodit bosky.

Válet se po zemi, dělat kotouly a lézt na stromy.

Dívat se do krajiny a nevyvíjet aktivitu.

Nechat po sobě lézt brouky a mravence.

Speciálně ta nahota je prostě úžasná a vědět že můžu někde svobodně chodit zcela nahý, koupat se nahý a zcela se uvolnit do svého těla, vnímat jej v prostoru je pro mě velmi důležité!

To co jsem chtěl vyjádřit tímhle textem je ještě něco jiného, mnohem hlubšího. Jsem vděčný sám sobě že dokážu být v úžasu, věřit a vnímat zázraky, vnímat souvislosti.

Že existuje živý a celostní pohled a způsob jak se uzdravovat, jak žít.

Nic z toho co se nám děje není náhoda.

Že i když mě teď něco trápí, mám bolesti, jsem vyčerpaný – můžu tenhle impulz přijmout, prozkoumat to, poslat si do místa pozornost, soustředit se na příčinu. A měnit věci reálně tak, aby se vrátil soulad.

Být k sobě laskavý.

Přeji vám pokud se to ještě nestalo, ať si dovolíte dívat se vnitřním nezastřeným zrakem a vzít odpovědnost za svůj život do svých rukou bez pocitu tíže. Rozhodovat se s laskavostí k sobě, beze strachu. Jednat bez omezení, nespoutání myslí ale v souladu s moudrostí a intuicí. Žít v soucitu k sobě a všem bytostem. Odvážně.

Když jsem o víkendu v -15C procházel na lyžích Krkonoše, měl jsem docela obavu. Tolik věcí se může pokazit a většinou se i něco pokazí. Jako se to stalo i mně, když mi 2km před cílem praskl jezdec na zateplovací bundě a já byl rázem v silném větru a sněžení s rozevlátou bundou. Zpocený na těle bych brzy pocítil sílu větru a mrazu.

Když je člověk připravený, není zaskočený a já vyřešil rozbitý zip tím, že jsem si na sebe oblékl poslední vrstvu – goretexovou bundu, která čekala v batohu.

Spal jsem na Špindlerově boudě a po dobré večeři a sprše jsem si pustil televizi. Než jsem našel program, na který by se dalo dívat, prošel jsem si řadu nesmyslných upoutávek a reklam a přišlo i na televizní zprávy.

Hlásily arktické mrazy na poslední únorový týden, přidaly varování o škodlivosti mrazů na lidské zdraví. Televizní reklamy tématicky hlásily, jakou zázračnou chemii proti kašli, rýmě, jak zatočit s chřipkou, aby se člověk dostal zpět do aktivního provozu. Pokud bolí ztuhlé svaly – namazat anestetickým gelem (ztuhlost v těle sama vypovídá o tom jaký přístup k životu někdy máme).

Člověk by mohl mít pocit, že nemáme žádnou moc sami nad sebou a potřebujeme poslouchat, co se sebou dělat.

Když je mráz, tak být doma, abychom si nepoškodili zdraví.

Když jsme nemocní, tak pít a jíst léky, aby člověk nebyl dlouho mimo a mohl vydělávat na nové auto.

Přemýšlel jsem nad tím ve spojení s mou túrou zimními horami, jen já a nikdo další. I když přece – z chumelení se občas vyloupla silueta do sebe pohrouženého běžkaře či skialpinisty. Potkal jsem pár lidí na sněžnicích, se všemi si vyměnil pozdrav a pohled vyjadřující spoluúčast, obtíže i radost.

Věřím v sílu, která je v nás lidech. V energii, která nepotřebuje poslouchat nevyžádané rady, jak nakládat se svým životem. Tohle nás všechny spojuje.

Když jsme odpojení od sebe a ten hlas, který nás vede, utichne, jsou způsoby jak tomu jít naproti, jak jej obnovit. Podniknout detox od ruchů a šumů, které zahltí vnitřní prostor.

Cesty jak toho dosáhnout jsou různé a pro mě je jedna z nich nyní otužování.

Otužování jako cesta k sobě skrze tělo.

Znáte ty videa ruských dětí, které se koupají nebo je polévají venku v teplotách hodně pod bodem mrazu? Vždy mi přišlo fascinující, co lidské tělo dokáže a jak velkou propast mezi ty schopnosti a realizaci staví mysl, ovlivěná možná strachem a rozhodně nějakým paradigmatem.

U otužování můžeme dokázat jednu jednoduchou věc – že máme moc. Máme osobní moc pracovat na svém těle, na svém vnitřním prostředí, na svém vědomí, na své sebekultivaci.

Že to někomu nevoní? Nechce se? Píšou mi ženy, že jejich chlap prostě tohle dělat nechce, že tím “pohrdá”. Nechce se sebekultivovat – jednoduše je otravné měnit to, co je zaběhnuté – je to známý způsob – “hlavně nic neměnit”.

Ke změnám se člověk dostane v lepším případě sám nebo skrze krizi, která mu do života vstoupí.  Anebo se k tomu nedostane….nevidí ve změně příležitost.

Chci mít ve svém životě radost, přeji si cítit v sobě sílu, energii, mít zodpovědnost za to, jaký život žiji, zda se cítím mocným nebo ne-mocným.

Proto jsem v “artktických” mrazech šel a vysekal si díru do ledu a vlezl si do boží skvělé vody, zažil extázi skrze ty jehličky po těle, slunce ve tváři, ptačí zpěv…A půjdu zase.

Každý ať se rozhodne.

A pak si to užijte.

Jednoho léta, při tůře v Západních Tatrách, kdy jsem se plazil s těžkým batohem s plánem přejít hlavní hřeben, předběhl mě starší chlapík v teniskách, nátělníku a letech kmeta.

Svižně přeskakoval z kamenu na kámen bez zjevné námahy a mým směrem zaburácel něco o šnečím tempu, popřál Hore Zdar a zmizel z dohledu.

Tihle lidé jsou v každém pohoří, kde jsem zatím byl. Slýchám historky z hor které teprve plánuju navštívit, například Korsické Alpy, kde jsou také. Jsou všude.

Hory jsou jejich krajina duše a budou se vracet dokud budou mít síly.

Vlastně jim závidím, znám ten pocit. Svou krajinu duše teď nemám. Jako kluk jsem objevil Pálavu a zamiloval se, hledal každou příležitost kdy jsem se mohl sbalit sám nebo s kamarádem, sednout na vlak směr Břeclav, přestupit na motoráček do Mikulova a pak kus pěšky. Znám tam každý kámen. Pálava mě volala. Toulal jsem se pod pálavským nebem, lehával na stepní trávě na svazích do kterých se opíralo odpolední slunce. Usínal pod pálavskými hvězdami.

Později jsem objevil Západní Tatry a zamiloval se. Jenže časem vztah ochladl a Roháče mě přestaly volat – bylo to proto, že jsem hltal vše nové a nechtěl zůstávat. Díval jsem se dál a doputoval až na střechu světa, do Himálaje, možná právě proto, abych začal zase sestoupovat a našel si znovu malé pálavské pahorky.

Pro muže je takové místo nesmírně důležité.

Místo, které si jeho duše zamiluje. Duše ze své podstaty šťavnatá a vyživující, saje ze stružek divokých potoků, vlhne dotekem kapek z převalujících se oblaků.

Proč je pro muže důležité vyjít vstříc své duši a takové místo si najít?
Přitom nemusí být daleko – mělo by mít jistý genius loci, skryté a tušené mystérium. Takovému místu nesvědčí hustota turistických stezek, zákazy a omezení, cedule o evropských dotacích na sanaci skal. Žijí tam divoká zvířata a místy můžete cítit zvířecí pach, třeba od stáda muflonů.

V nočním ševelu se probouzí fantazie, zorničky rozšiřují a do života se navrací něco, co nás šimrá na zátylku. Let sov a jejich houkání – opravdu houkají! Aspoň Výr Velký ano.

Duše se roztáhne, nadechne, rozletí v noční stíny, víří v hlavičkách horských trav.

Vůbec to není o výkonu. Chlap potřebuje být žasnoucím klukem a je jedno kolik mu je let. Je to ozdravující.

Mít svou krajinu duše.

Nejen básník, který dokázal o jednom pohoří, o jedné řece složit mnoho básní nebo malíř zachycující proměny jeho oblíbeného údolí, fotograf číhající na správné světlo, když všichni ostatní ještě spí. Nejen oni mají právo milovat to “své” místo.

Zkuste se zamyslet a vrátit se ve vzpomínkách k místům, která vás nejvíce oslovila – už jako děti jsme takové vyhledávali. Já měl milovaný strom na kraji lesa kousek za Slavičínem na Valašsku a v jeho koruně jsem dlouho sedával.

Rozpomeňte se na tyhle místa nebo dovolte duši aby se pohnula a pomohla vám najít nová. Tam se potom vracejme a zůstávejme tam. Oslavme to místo a ono naplní naši duši pokojem.

Buď otevřený, plně přítomný,
ale nepřipoutaný muž.

Nabídni jí sebe jako oceán energie,
neohraničené svobodné moře.
To ji ovšem stačit nebude.
Touží být v tobě utopena..

z knihy Praxe vlhké břidlice

Aby vše fungovalo, bude třeba postupovat ve třech krocích.

1. Přečtěte si text
2. Zasněte se
3. Pusťe si video

Představte si, že nic nemusíte a důležité je jen nyní. Ležíte v houpací síti, máte výhled na přírodu, oblohu a slyšíte ji všude kolem. Cítíte vůně a pachy, vnímáte ji plochou nezahaleného těla.

Vítr v korunách třepetá listím a vlní celými vzájemně hustě protkanými korunami. Stromy tančí.

Po nebi plují oblaka, rozeznatelné siluety letících ptáků i jejich zpěv.

Kolem domu zvuky lesa, domácích zvířat, nedaleko šumí potok s chladnou čirou vodou.

Smějí se děti. Vaše děti – bez zaváhání jejich hlasy rozeznáte.

Nemusíte nic.

Tedy něco přece ano.

Měl byste dnes pro nějaké ovoce do lesa. Vstoupit do lesa nebo s vršemi do řeky.

Měl byste se vzájemě dotýkat a objímat se svou rodinou.

Předávat svým dětem vše, co znáte. Učit je chápat zákonitosti světů. Předávat posvátná tabu. Třeba to, že z lesa si nic nemůžeme vzít bez zeptání a za vše je třeba složit dary.

Že je dobré brát si jen tolik, kolik opravdu potřebujeme a jednou – dříve nebo později si i nás vezme les zpět a duše se vrátí do korun pralesních velikánů než se znovu narodí.

Děti a rodina jsou totiž v životě nejvíc.

Je nepředstavitelné jak se náš svět vzdálil. Vzdálil se od “primitivního” k civilizovanému a po cestě ztratil duši, ztratil zření spojení se vším kolem nás, s lesem, půdou, zvířaty, s duchovním světem. Uvěřil v křivdu. Ten hlad po spojení s duší, se Zemí, se snaží nasytit věcmi, mocí, bohatstvím. Není a nemusí to být vždy tak černé.

Milí, přeji nám návrat k sobě. Ke své duši, která ví.

Všichni to v sobě máme. Nelze před tím utéct, umlčet to. Pojďme tomu naproti a objevme opět to, co je opravdu v našem životě důležité.

Chcete zažít Indonésii na vlastní kůži?

Přidejte se na AKCI –

BALI S RODINOU – SPOLEČNĚ NA OSTROV BOHŮ A DÉMONŮ

Jedna z otázek byla „Jak v dnešní době definovat opravdového chlapa?“ Zde má odpověď. Jak to vidíte vy?

Opravdový chlap se může zdát jako mýtus. Opravdovost chápu jako „někdo kdo je v pravdě“, nemyslím že je to jedinec který ví jak to všechno je a může rozdávat rady. Kdo je v pravdě je v prvé řadě pokorný, protože pochopil že jeho místo je v široké síti podporující život a nemyslí si o sobě že by byl středobodem vesmíru. Potkal jsem zatím velmi málo opravdových chlapů ale aspoň vím že nejsou neskuteční. Samozřejmě rád bych mezi ně zahrnul i vlastního tátu ale nebylo by to správné i když by jeho „opravdovost“ měla za důsledek že bych nepřišel na svět protože by se nesetkal s mojí mámou.

Opravdový chlap je sice omylný a ví to o sobě, na druhou stranu kdo je v pravdě nemůže jít sám proti sobě a dovolit aby jeho potenciál zůstal neprojevený.

Pokud to řeknu stručně, úloha chlapa je vstupovat do světa ale nezraňovat. Z nejhlubší podstaty je muž pronikajícím prvkem, na jeho těle je ostatně výrazná část která napovídá, že tady půjde o pronikání. Muž je aktivní. Žena je z nejhlubší podstaty tou která je obdařena i tělesně jako přijímající.

Žena je pasivní. Pokud si představíme ženské a mužské tělo ve spojení a penis jako plusový pól, vagínu jako záporný pól a opět ženská ňadra (vystupují z těla) jako plusový a mužská (plochá) jako záporný, máme zde hezkou polaritu. Ve spojední muže a ženy je velký náboj, velký tok energie – nejen proto nás to tolik baví a ne náhodou je sexuální energie natolik silná že dokáže tvořit nový život.

Chci říct že stejná polarita existuje u muže i ve spojení s okolním světem. Muž který je opravdový jej nekompromisně penetruje (aniž by zraňoval) svým jasným záměrem a plody jeho činnosti jsou potěšením nejen jemu ale různě široké oblasti dalších lidí – v našich podmínkách bude tou nejmenší jednotkou rodina. I zde existuje inspirace u dávných archetypů – v tomto případě archetyp krále. Muž na nejvyšší úrovni tedy není mužem který svou činností obohatí sebe, ale obohacuje všechny v podhradí, moudře a spravedlivě jim vládne.

S mocí totiž neroste nadřazenost, s mocí roste zodpovědnost. Nehledejme inspiraci u současné politické scény, stejně tak zde nenajdeme ani dobré mužské vlastnosti jako pravdomluvnost, dodržení slova atd. toliko výsada gentlemanů, šlechty, králů – alespoň tak jak jej měly ze své podstaty ztělesnovat.

Ze své praxe průvodce pro setkání s vlastní duší se chlapi ptají: „Kde je mé místo?“ Všichni bez vyjímek cítí, že se nenarodili proto, aby seděli v kanceláři a schvalovali úvěry, nebo se potýkaly s rozmary šéfa. Existuje něco jako prázdný díl velké skládačky puzzle, kam nelze zapadout z části, musí sednou tomu konkrétnímu muži.

Do tohoto místa jej volá jeho duše a tu muž často nedokáže slyšet a když ano, nebere ten hlas vážně. Jenže ten hlas si nedá oddech a i když jej lze na mnoho let přeslechnout, vždy se ozve – například na dovolené při západu slunce. Něco se hne a to hnutí může způsobit že se muž dostane až ke mě, nebo na osobně-rozvojový seminář, prodá firmu, nebo dá šéfovi sbohem. Co je důležité pro tu „opravdovost“ je naslouchat hlasu duše. Pravděpodobně nám to nezpůsobí tolik komplikací jako její ignorování – v prvním případě jde o komplikace krátkodobějšího rázu.

Vrátím se nyní k ryzím vlastnostem muže, když vezmeme v potaz že našel své místo a někde uvnitř něho zapadl díl do velkého puzzle. Opravdový muž takový jaký je, rozvíjející svůj nekonečně velký potenciál je rozhodně mužem který nepopírá své stinné stránky, řekněme že je v pomylsném středu své osobnosti v rovnováze vnitřních sil. Panuje představa že „být hodný na ženy, slabé, staré a tak vůbec“ je něco skutečně dobrého a takto nás vychovávaly rodiče – ano jistě, nezraňovat..je velký rozdíl v tom „být hodný“ a „být opravdový“. Neznamené to že hněv, agrese, nenávist jsou špatné vlastnosti – jsou to vlastnosti které mají velkou energii ale obvykle nedělají Zemi místem lepším pro život. Opravdový muž nevnímá jako to zásadní jestli to má nálepku „hněv“, „agrese“ pro něj existuje pouze energie, s energií pracuje tvoří a hýbe světem. Maminčin hodný chlapec je Vesmíru k ničemu. Bude tvořit a vstupovat nejistě, bude čekat na pohlavek nebo pochvalu.

Hodně se mi líbí příklad v gorilím samci – vedoucím gorilí tlupy může být jen takový samec, který je velmi silný a jemný současně. Velká síla otevírá brány k mimořádnému vnímání křehkosti, jemnosti. Zde se chci inspirovat.

Co chci vyzdvihnout je zásadní ale naprosto zásadní důležitost mužské party. Myslím takové která ti nedovolí aby jsi polevil v cestě. Kam si muž přijde pro podporu, povzbuzení či laskavou facku. Skupina která muže stahuje, láká k lenosti která je nám mužům velmi přirozená a sama o sobě není negativní jenže vede k pohodlnosti, nehybnosti a stagnaci, taková skupina je životu nebezpečná!

Bez posvátného prostředí divočiny se člověk utvrzuje ve své nadřazenosti. Snad jen vyjma světa patogenů způsobujících nemoci a umrtí a kde se člověk snaží získat kontrolu v podobě léčiv a vakcín, je většina světa zkrocena. Možná jen proto že se bojíme umírat.

Před čím se člověk v bázni skloní aby uznal síly vyšší, uznal řád který nedokážeme spoutat a ovládat? Navštěvuje katedrály a třese se před imaginárními bohy.

Průchod divočinou je mimo vše co běžně zažíváme. Nechráněnost vede k propojení se. Zranitelnost vede ke zpřítomnění. Nikým nerušená samota vede k sebenalezení.

Ve starých legendách se vypráví o dívce která se zasnoubila s medvědem. Vypráví se o dobách kdy lidé a medvědi žili jako spojenci, setkávali se, lovili a společně slavili.

Dva vzájemně se respektující světy.

Tzv. přírodní parky mají náš hlas a musí být zachovány pro další generace. Lidé si uvědomují to propojení, které musí být obnoveno s maximální intenzitou!

[mwvideo url=https://www.youtube.com/watch?v=jADusZXICdQ autoplay=1][/mwvideo]

Veganská strava vycházela absolutně nejšetrněji v nárocích na půdu.

Nyní se ukázalo, že nelze jen suše spočítat výtěžnost z hektaru zemědělské půdy a jednoznačně říct – všichni buďme vegani a tím zajistíme trvalou udržitelnost.

Podíval jsem se na nová data ze dvou pohledů – z vnějšího a vnitřního – protože nová zjištění chápu jako důležitou zprávu o světě, ve kterém žijeme i o světě duševním.

Aktuální teorie (zpracovaná na podmínky USA) vzala v úvahu skutečné rozložení půdy, podmínky jednotlivých oblastí. Existuje spousta plochy, kterou není možné zemědělsky využívat nebo s vložením velké energie pro její přeměnu. Travnaté stepy, svahy hor, půdy kyselé nebo chudé na živiny atd. Studie zvážila všchny nároky jednotlivých diet a veganská klesla s podivem na páté místo! Je to logické. Prostředí Země je velmi pestré. Např. v podmínkách horských luk či pastvin laktovegetarián zpracuje mléko z ovcí, případně se zde vyprodukuje i nějaké maso. Zde si vegan neškrtne. Dále jsou to nároky na množství vody pro pěstování kulurních plodin, vliv jednotlivých diet na spotřebované zdroje jako dusík, energie a na životní prostředí celkově.

Lépe vychází v nárocích na půdu diety s většinou rostlinné stravy, přesto studie zamíchala kartami proti původnímu pohledu.

Jaký je tedy výsledek nové verze výzkumu? Nejvíce lidí by uživila laktovegetariánská dieta, následně ovolaktovegetariánská. Na třetím místě možná překvapivě všežravá dieta s podílem živočišné stravy 20%, dále s podílem živočišné stravy 40% a na pátém dieta veganská.

Podmínky Země jsou pestré a stejně pestrý může být i náš přístup co se týče stravy. Cílem je efektivnost, šetrnost a naladění se. Člověk, který zná zemi a je s ní ve vztahu ví, jaký druh spolupráce udělá oběma nejlépe.

S vnitřním světem to funguje stejně. Vnitřní krajiny jsou stejně pestré a i když se některá místa zdají být “hluchá”, nevhodná ke zkultivování mají svůj účel. Něco uvnitř nelze změnit, je třeba to pouze přijmout. Divoké krajiny, stinné strže, které přímo vybízí k pohroužené imaginaci.

Jen pokud si přiznáme vnitřní pestrost, všechny odstíny a všechny druhy hutnosti a naší touhou bude objevit kvality, dokážeme postupně zapojit celý náš potenciál, sytit svou duši pestrou stravou a ta bude kvést.