Co zažít a co prozkoumat pokud nemáme možnost vyrážet do zahraniční divočiny?

Rád bych s vámi sdílel jednu moji dávnou vášeň – a bylo to se mnou tak, že jsem měl dlouhé období kdy mě dálky netáhly a veškerý volný čas jsem vyrážel jen nedaleko.

Mé nejvzdálenější výpravy obvykle nepřesáhly 100 km od domova, ale jak říká Gary Snyder nebo H.D.Thoreau – i relativně malou oblast dokážeme prozkoumat do detailu sotva za celý lidský život.

Zároveň se stále setkávám s lidmi, kteří např. nikdy do dospělého věků nespali venku pod širákem, někteří dokonce ani ve stanu. 

Řada lidí neumí rozdělat oheň bez sirek a mnohým dělá problém poradit si s ohněm když je po dešti. 

Tohle vše se teď můžeme naučit nebo si procvičit!

RAMBO FIRST BLOOD – Cílem je nepotkat žádné lidi.

Pohybovat se tak, abych mohl pozorovat, ale nebyl spatřen. Vybral jsem si oblast a procházel jsem ji ve dne nebo v noci. 

Třeba zrovna vás jsem nepozorovaně obcházel v maskovacím obleku “hejkal” – ghillie, zatímco jste seděli u večerního ohně u své chaty, nebo kolem me projeli na kole po lesní stezce, u které jsem ležel. Jindy mi hejkal tak ztěžkl ranní rosou, že jsem tahal několik kilo navíc, nebo jsem zjistil, že se v něm hodně špatně leze ve spěchu na strom, před divokými prasaty.

Oblečení v nenápadných barvách, maskáče. Já často používal maskovací barvy na obličej (je pracnější je z obličeje odstranit).

Stačí si vytipovat oblast a pozorně ji procházet. Chůzi mimo stezky přerušujte nasloucháním a pozorováním – když budete opravdu nenápadní, můžete pozorovat divoce žijící tvory.

GPS PROUTKAŘ

Pomůže vám registr studánek a offline mapa v mobilu.

Stačí si udělat výlet a poznávat co nejvíce dostupný studánek v okolí vašeho bydliště. Někteří lidé vyráží studánky také čistit nebo obnovovat. Najít krásnou studánku to je čistá a osvěžující radost!

Také je dobré vědět, kam by člověk v případě nějaké nouze mohl pro kvalitní vodu. 

MIKRO KAŇONING

Kolik znáte vodopádů blízko vašemu bydlišti? 

Není vodopád jako vodopád a spousta z nich, byť se nerovnají horským obrům s mohutným průtokem vody, mile překvapí a zaslouží si náš obdiv. 

Začněte zde.

A než většinu českých vodopádů projdete a poznáte, máte léta co dělat.

Současně je to i tip pro fotografy a jejich “dlouhé expozice” – Kolik z nás dokáže vyčarovat krásnou fotku na prostém, mírném a nepřístupném vodopádu? 

ARAGORN – Chodec. Tuze skvělá věc. 

Pomůžou vám skvělé mapy.cz, nad kterými jsem se už cosi naseděl.

Hledejte ty nejdivočejší kombinace.

Okružní cesty nebo přechody nějakého úseku? Chcete po stezkách nebo nerušeně mimo stezky? ( Orientační schopnost, mapa a např. buzola kvůli azimutu je výhodou. ) 

Potkám nějaký zdroj pitné vody? Bude kde se vykoupat? Kde přespat? 

Zrovna plánuju, jak se pěšky dostat do konkrétního cíle 45km od našeho domu. Na trase je několik vesnic, ale hledám si malé stezky mimo turistické a cyklo trasy. 

Plánuju na lehko i bivak, takže plánování přizpůsobím i tomu. Vyrážet z okraje Brna někam pěšky je něco, co můžu doporučit – došel jsem tak několikrát např. na Pálavu. Většina těch cest byla přes noc – noc má své nezaměnitelné kouzlo.

To je k několika stručným tipům vše. Seberte odvahu a vyražte:-) 

Hodně štěstí! 

Přeje, Honza Harnoš

Probouzení se s prvními paprsky a opatrnými trylky ptáků patří mezi mé nejoblíbenější. Vždy když nechám město za zády a jsem v přírodě si připomenu co je v životě důležité, jaké neobyčejné a přitom prosté zázraky nás obklopují a nabízejí se.

Například:

Dovolit si lehnout si do trávy.

Být nahý nebo minimálně oblečený a nechat vítr a slunce ať se dotýkají těla.

Chodit bosky.

Válet se po zemi, dělat kotouly a lézt na stromy.

Dívat se do krajiny a nevyvíjet aktivitu.

Nechat po sobě lézt brouky a mravence.

Speciálně ta nahota je prostě úžasná a vědět že můžu někde svobodně chodit zcela nahý, koupat se nahý a zcela se uvolnit do svého těla, vnímat jej v prostoru je pro mě velmi důležité!

To co jsem chtěl vyjádřit tímhle textem je ještě něco jiného, mnohem hlubšího. Jsem vděčný sám sobě že dokážu být v úžasu, věřit a vnímat zázraky, vnímat souvislosti.

Že existuje živý a celostní pohled a způsob jak se uzdravovat, jak žít.

Nic z toho co se nám děje není náhoda.

Že i když mě teď něco trápí, mám bolesti, jsem vyčerpaný – můžu tenhle impulz přijmout, prozkoumat to, poslat si do místa pozornost, soustředit se na příčinu. A měnit věci reálně tak, aby se vrátil soulad.

Být k sobě laskavý.

Přeji vám pokud se to ještě nestalo, ať si dovolíte dívat se vnitřním nezastřeným zrakem a vzít odpovědnost za svůj život do svých rukou bez pocitu tíže. Rozhodovat se s laskavostí k sobě, beze strachu. Jednat bez omezení, nespoutání myslí ale v souladu s moudrostí a intuicí. Žít v soucitu k sobě a všem bytostem. Odvážně.

Když jsem o víkendu v -15C procházel na lyžích Krkonoše, měl jsem docela obavu. Tolik věcí se může pokazit a většinou se i něco pokazí. Jako se to stalo i mně, když mi 2km před cílem praskl jezdec na zateplovací bundě a já byl rázem v silném větru a sněžení s rozevlátou bundou. Zpocený na těle bych brzy pocítil sílu větru a mrazu.

Když je člověk připravený, není zaskočený a já vyřešil rozbitý zip tím, že jsem si na sebe oblékl poslední vrstvu – goretexovou bundu, která čekala v batohu.

Spal jsem na Špindlerově boudě a po dobré večeři a sprše jsem si pustil televizi. Než jsem našel program, na který by se dalo dívat, prošel jsem si řadu nesmyslných upoutávek a reklam a přišlo i na televizní zprávy.

Hlásily arktické mrazy na poslední únorový týden, přidaly varování o škodlivosti mrazů na lidské zdraví. Televizní reklamy tématicky hlásily, jakou zázračnou chemii proti kašli, rýmě, jak zatočit s chřipkou, aby se člověk dostal zpět do aktivního provozu. Pokud bolí ztuhlé svaly – namazat anestetickým gelem (ztuhlost v těle sama vypovídá o tom jaký přístup k životu někdy máme).

Člověk by mohl mít pocit, že nemáme žádnou moc sami nad sebou a potřebujeme poslouchat, co se sebou dělat.

Když je mráz, tak být doma, abychom si nepoškodili zdraví.

Když jsme nemocní, tak pít a jíst léky, aby člověk nebyl dlouho mimo a mohl vydělávat na nové auto.

Přemýšlel jsem nad tím ve spojení s mou túrou zimními horami, jen já a nikdo další. I když přece – z chumelení se občas vyloupla silueta do sebe pohrouženého běžkaře či skialpinisty. Potkal jsem pár lidí na sněžnicích, se všemi si vyměnil pozdrav a pohled vyjadřující spoluúčast, obtíže i radost.

Věřím v sílu, která je v nás lidech. V energii, která nepotřebuje poslouchat nevyžádané rady, jak nakládat se svým životem. Tohle nás všechny spojuje.

Když jsme odpojení od sebe a ten hlas, který nás vede, utichne, jsou způsoby jak tomu jít naproti, jak jej obnovit. Podniknout detox od ruchů a šumů, které zahltí vnitřní prostor.

Cesty jak toho dosáhnout jsou různé a pro mě je jedna z nich nyní otužování.

Otužování jako cesta k sobě skrze tělo.

Znáte ty videa ruských dětí, které se koupají nebo je polévají venku v teplotách hodně pod bodem mrazu? Vždy mi přišlo fascinující, co lidské tělo dokáže a jak velkou propast mezi ty schopnosti a realizaci staví mysl, ovlivěná možná strachem a rozhodně nějakým paradigmatem.

U otužování můžeme dokázat jednu jednoduchou věc – že máme moc. Máme osobní moc pracovat na svém těle, na svém vnitřním prostředí, na svém vědomí, na své sebekultivaci.

Že to někomu nevoní? Nechce se? Píšou mi ženy, že jejich chlap prostě tohle dělat nechce, že tím “pohrdá”. Nechce se sebekultivovat – jednoduše je otravné měnit to, co je zaběhnuté – je to známý způsob – “hlavně nic neměnit”.

Ke změnám se člověk dostane v lepším případě sám nebo skrze krizi, která mu do života vstoupí.  Anebo se k tomu nedostane….nevidí ve změně příležitost.

Chci mít ve svém životě radost, přeji si cítit v sobě sílu, energii, mít zodpovědnost za to, jaký život žiji, zda se cítím mocným nebo ne-mocným.

Proto jsem v “artktických” mrazech šel a vysekal si díru do ledu a vlezl si do boží skvělé vody, zažil extázi skrze ty jehličky po těle, slunce ve tváři, ptačí zpěv…A půjdu zase.

Každý ať se rozhodne.

A pak si to užijte.

Jednoho léta, při tůře v Západních Tatrách, kdy jsem se plazil s těžkým batohem s plánem přejít hlavní hřeben, předběhl mě starší chlapík v teniskách, nátělníku a letech kmeta.

Svižně přeskakoval z kamenu na kámen bez zjevné námahy a mým směrem zaburácel něco o šnečím tempu, popřál Hore Zdar a zmizel z dohledu.

Tihle lidé jsou v každém pohoří, kde jsem zatím byl. Slýchám historky z hor které teprve plánuju navštívit, například Korsické Alpy, kde jsou také. Jsou všude.

Hory jsou jejich krajina duše a budou se vracet dokud budou mít síly.

Vlastně jim závidím, znám ten pocit. Svou krajinu duše teď nemám. Jako kluk jsem objevil Pálavu a zamiloval se, hledal každou příležitost kdy jsem se mohl sbalit sám nebo s kamarádem, sednout na vlak směr Břeclav, přestupit na motoráček do Mikulova a pak kus pěšky. Znám tam každý kámen. Pálava mě volala. Toulal jsem se pod pálavským nebem, lehával na stepní trávě na svazích do kterých se opíralo odpolední slunce. Usínal pod pálavskými hvězdami.

Později jsem objevil Západní Tatry a zamiloval se. Jenže časem vztah ochladl a Roháče mě přestaly volat – bylo to proto, že jsem hltal vše nové a nechtěl zůstávat. Díval jsem se dál a doputoval až na střechu světa, do Himálaje, možná právě proto, abych začal zase sestoupovat a našel si znovu malé pálavské pahorky.

Pro muže je takové místo nesmírně důležité.

Místo, které si jeho duše zamiluje. Duše ze své podstaty šťavnatá a vyživující, saje ze stružek divokých potoků, vlhne dotekem kapek z převalujících se oblaků.

Proč je pro muže důležité vyjít vstříc své duši a takové místo si najít?
Přitom nemusí být daleko – mělo by mít jistý genius loci, skryté a tušené mystérium. Takovému místu nesvědčí hustota turistických stezek, zákazy a omezení, cedule o evropských dotacích na sanaci skal. Žijí tam divoká zvířata a místy můžete cítit zvířecí pach, třeba od stáda muflonů.

V nočním ševelu se probouzí fantazie, zorničky rozšiřují a do života se navrací něco, co nás šimrá na zátylku. Let sov a jejich houkání – opravdu houkají! Aspoň Výr Velký ano.

Duše se roztáhne, nadechne, rozletí v noční stíny, víří v hlavičkách horských trav.

Vůbec to není o výkonu. Chlap potřebuje být žasnoucím klukem a je jedno kolik mu je let. Je to ozdravující.

Mít svou krajinu duše.

Nejen básník, který dokázal o jednom pohoří, o jedné řece složit mnoho básní nebo malíř zachycující proměny jeho oblíbeného údolí, fotograf číhající na správné světlo, když všichni ostatní ještě spí. Nejen oni mají právo milovat to “své” místo.

Zkuste se zamyslet a vrátit se ve vzpomínkách k místům, která vás nejvíce oslovila – už jako děti jsme takové vyhledávali. Já měl milovaný strom na kraji lesa kousek za Slavičínem na Valašsku a v jeho koruně jsem dlouho sedával.

Rozpomeňte se na tyhle místa nebo dovolte duši aby se pohnula a pomohla vám najít nová. Tam se potom vracejme a zůstávejme tam. Oslavme to místo a ono naplní naši duši pokojem.

Letos mám výročí 10 let mého aktivního působení jako horský průvodce. Za léta průvodcování i za léta předchozí jsem vyzkoušel různé materiály a zde jsou postřehy právě ke koženým botám bez membrány.

1.Vybírám boty podle toho kam a kdy chodím a ne vždy nutně potřebuji high-end membránové pohorky

Přiznejme si – každý z nás nedělá náročnou vysokohorskou turistiku – potřebuji tedy membránové pohorky? Membrána v botě je otázkou jistého komfortu – je třeba myslet na to, že i membrána má svou životnost a to co je nyní výhoda, časem zmizí a zůstane bota, kde v odlehčené verzi převažuje textil nebo kůže, které se opět bez impregnace neobejdou aby bota správně fungovala.

Membránové boty jsou “potivější”, membrána nemá schopnost odvést tolik vlhkosti, aby vždy noha zůstala v suchu. Komfort podpoříte stejně tak i bez membrány např. vlněnou ponožkou, která udržuje optimální podmínky, má schopnost termoregulace.

Membránové boty doporučuji do sněhu, ledu a zimy.

Ke zvážení je i ekologická stránka. Výrobní proces membránových bot a impregnace nano přípravky nemusí být vždy optimální pro životní prostředí.

2. Kožená bota se musí prošlápnout 

Tenhle fakt by se mohl zdát jako nevýhoda, ale není tomu tak. Když botu prošlápnete a ošetřujete ji, kůže změkne a noze se velmi dobře přizpůsobí.

Zásadní bude výběr kvalitní usně. Bratr měl americké vojenské kožené boty a kůže léty a péčí změkla natolik, že když je obul, byl vidět tvar nohy se všemi jedinečnostmi:-)

3. Kožená bota překvapí životností

Kombinace řemeslné práce, kvalitní usně a péče o botu zajistí, že bude sloužit desítky let.

Nové boty můžeme ošetřovat kvalitním voskem, vlhké vysušit např. vycpáním novinama a sušit postupně, ne na intenzivním teple, protože pak má kůže tendenci se přesušovat, tvrdnout a praskat. Dobrý tip pochází od našich dědů – dříve bylo běžné boty, které nejsou nošené vyplnit dřevěným napínákem, aby se zachovaly tvar.

4. Useň je ekologický materiál

Každý, kdo se rozhodne pro kožené boty, si musí být vědom, že se jedná o živočišný materiál, kůže z těla zvířete. Je zde etická stránka věci, kterou si musí káždý zvážit. Osobně se rozhoduji pro trvanlivost a dlouhou životnost kůže a v tom vidím výhodu a šetrnost. Je samozřejmě nesmysl kupovat si několikatery boty, vybírám jedny do podmínek kde se pohybuju.

Ekologická stránka se odvíjí podle kvality usně – ty levné jsou zpracovány ve velkovýrobě s použitím koktejlu chemických látek.

Čím dražší useň, tím “tradičnější” a šetrnější materiály na její zpracování – dražší a ekologicky zpracovaná kuže má lepší vlastnosti i životnost. Neváhejte se ptát. Na zpracování 1kg kůže se spotřebuje cca 70 litrů vody.

5.  Boty z usně jsou noze milejší

Je to hodně subjektivní ale mě osobně jsou přírodní materiály příjemější. Mám to u vlněného trika, ponožek, bio bavlny nebo konopné košile – kožené boty jsou mi na noze milejší. Kožené boty jsou srozumitelnější.

6. Miluju péči o své boty

Už na vojně jsem vypiloval čištění, krémování a leštění. Zkoušeli jsme černý krém na boty zapálit a rozpuštěný jsme nanášeli na boty. Lépe se vsakoval a leštil do vysokého lesku. Z čištění bot jsem si udělal rituál. Když boty ošetřuju, jsem v přítomném okamžiku a nebo naopak plánuju kam vyrazit:-) Takové boty jsou jako cestovatelský deník – ukládáme do nich kilometry a ty se při čištění vybaví. Jinými slovy – péči o ně do nich také vkládáme energii ve formě soustředěné pozornosti. Moc složité:-) ?

7. Kožené boty vypadají dobře

Jsem názoru, že chlap by neměl mít špinavé boty. Čisté boty ukazují, že vím odkud a kam jdu – že umím používat nástroje, které jsou mi dány, že věnuju pozornost maličkostem.

Boty – když nejsem zrovna bosý, jsou nástrojem na cestě k cíli – proč bych je měl zanedbávat?

K muži tohle patří. Ženy se mužům často právě na boty a na ruce dívají.

8. Podpoříte malou výrobu

Vybíral jsem boty z malé lokální dílny. O výhodách se nemusím příliš rozepisovat. Zajel jsem si přímo k výrobci, boty zkoušel na místě, viděl skutečné lidi a udělal si hezký výlet do Baťova města.

9. Podpoříte staré řemeslo

Boty se sami nevyrobí. Stejně jak u předchozího bodu, vybírám malé dílny nebo konkrétní řemeslníky. V Brně vím například o jednom člověku, který se přes výběr vhodných bot dostal k jejich výrobě a nyní má dobře vybavenou dílnu a šije i pro známé.

Výroba bot není anonymní a neděje se někde v hale v Bangladéši. Podle studie se v Asii vyrobí až 87% bot z celkové produkce, převážně v Číně.

10. Uděláte to pro sebe

Kupte si boty s afirmací, přáním či vizí přesně pro vás: “S těmihle botami obejdu svět”. To dělá nějakých 40 tisích kilometrů, tedy 109km denně za jeden rok nebo 21km denně za pět let

Člověk si zvykne nad věcmi nepřemýšlet a nebo nekoukat za delší horizont. Vždy si přece můžeme koupit něco nového, do věcí už nevkládáme takovou hodnotu jako to bylo dříve – i proto že dlouho nevydrží.

Co to změnit a vybrat opravdu vědomě a do té věci vložit své přání.

Kéž by mě tyhle boty nesly přes hory a řeky…

Cesta může začít třeba právě výběrem bot:-)

Ať vám ty vaše padnou jak ulité a nechť vykročíte správnou nohou!

Jedna z otázek byla „Jak v dnešní době definovat opravdového chlapa?“ Zde má odpověď. Jak to vidíte vy?

Opravdový chlap se může zdát jako mýtus. Opravdovost chápu jako „někdo kdo je v pravdě“, nemyslím že je to jedinec který ví jak to všechno je a může rozdávat rady. Kdo je v pravdě je v prvé řadě pokorný, protože pochopil že jeho místo je v široké síti podporující život a nemyslí si o sobě že by byl středobodem vesmíru. Potkal jsem zatím velmi málo opravdových chlapů ale aspoň vím že nejsou neskuteční. Samozřejmě rád bych mezi ně zahrnul i vlastního tátu ale nebylo by to správné i když by jeho „opravdovost“ měla za důsledek že bych nepřišel na svět protože by se nesetkal s mojí mámou.

Opravdový chlap je sice omylný a ví to o sobě, na druhou stranu kdo je v pravdě nemůže jít sám proti sobě a dovolit aby jeho potenciál zůstal neprojevený.

Pokud to řeknu stručně, úloha chlapa je vstupovat do světa ale nezraňovat. Z nejhlubší podstaty je muž pronikajícím prvkem, na jeho těle je ostatně výrazná část která napovídá, že tady půjde o pronikání. Muž je aktivní. Žena je z nejhlubší podstaty tou která je obdařena i tělesně jako přijímající.

Žena je pasivní. Pokud si představíme ženské a mužské tělo ve spojení a penis jako plusový pól, vagínu jako záporný pól a opět ženská ňadra (vystupují z těla) jako plusový a mužská (plochá) jako záporný, máme zde hezkou polaritu. Ve spojední muže a ženy je velký náboj, velký tok energie – nejen proto nás to tolik baví a ne náhodou je sexuální energie natolik silná že dokáže tvořit nový život.

Chci říct že stejná polarita existuje u muže i ve spojení s okolním světem. Muž který je opravdový jej nekompromisně penetruje (aniž by zraňoval) svým jasným záměrem a plody jeho činnosti jsou potěšením nejen jemu ale různě široké oblasti dalších lidí – v našich podmínkách bude tou nejmenší jednotkou rodina. I zde existuje inspirace u dávných archetypů – v tomto případě archetyp krále. Muž na nejvyšší úrovni tedy není mužem který svou činností obohatí sebe, ale obohacuje všechny v podhradí, moudře a spravedlivě jim vládne.

S mocí totiž neroste nadřazenost, s mocí roste zodpovědnost. Nehledejme inspiraci u současné politické scény, stejně tak zde nenajdeme ani dobré mužské vlastnosti jako pravdomluvnost, dodržení slova atd. toliko výsada gentlemanů, šlechty, králů – alespoň tak jak jej měly ze své podstaty ztělesnovat.

Ze své praxe průvodce pro setkání s vlastní duší se chlapi ptají: „Kde je mé místo?“ Všichni bez vyjímek cítí, že se nenarodili proto, aby seděli v kanceláři a schvalovali úvěry, nebo se potýkaly s rozmary šéfa. Existuje něco jako prázdný díl velké skládačky puzzle, kam nelze zapadout z části, musí sednou tomu konkrétnímu muži.

Do tohoto místa jej volá jeho duše a tu muž často nedokáže slyšet a když ano, nebere ten hlas vážně. Jenže ten hlas si nedá oddech a i když jej lze na mnoho let přeslechnout, vždy se ozve – například na dovolené při západu slunce. Něco se hne a to hnutí může způsobit že se muž dostane až ke mě, nebo na osobně-rozvojový seminář, prodá firmu, nebo dá šéfovi sbohem. Co je důležité pro tu „opravdovost“ je naslouchat hlasu duše. Pravděpodobně nám to nezpůsobí tolik komplikací jako její ignorování – v prvním případě jde o komplikace krátkodobějšího rázu.

Vrátím se nyní k ryzím vlastnostem muže, když vezmeme v potaz že našel své místo a někde uvnitř něho zapadl díl do velkého puzzle. Opravdový muž takový jaký je, rozvíjející svůj nekonečně velký potenciál je rozhodně mužem který nepopírá své stinné stránky, řekněme že je v pomylsném středu své osobnosti v rovnováze vnitřních sil. Panuje představa že „být hodný na ženy, slabé, staré a tak vůbec“ je něco skutečně dobrého a takto nás vychovávaly rodiče – ano jistě, nezraňovat..je velký rozdíl v tom „být hodný“ a „být opravdový“. Neznamené to že hněv, agrese, nenávist jsou špatné vlastnosti – jsou to vlastnosti které mají velkou energii ale obvykle nedělají Zemi místem lepším pro život. Opravdový muž nevnímá jako to zásadní jestli to má nálepku „hněv“, „agrese“ pro něj existuje pouze energie, s energií pracuje tvoří a hýbe světem. Maminčin hodný chlapec je Vesmíru k ničemu. Bude tvořit a vstupovat nejistě, bude čekat na pohlavek nebo pochvalu.

Hodně se mi líbí příklad v gorilím samci – vedoucím gorilí tlupy může být jen takový samec, který je velmi silný a jemný současně. Velká síla otevírá brány k mimořádnému vnímání křehkosti, jemnosti. Zde se chci inspirovat.

Co chci vyzdvihnout je zásadní ale naprosto zásadní důležitost mužské party. Myslím takové která ti nedovolí aby jsi polevil v cestě. Kam si muž přijde pro podporu, povzbuzení či laskavou facku. Skupina která muže stahuje, láká k lenosti která je nám mužům velmi přirozená a sama o sobě není negativní jenže vede k pohodlnosti, nehybnosti a stagnaci, taková skupina je životu nebezpečná!

že to musí být vzpřímeně a po dvou.

Celý život miluji pohyb a umění těla, nyní se inspiruji u svých dětí.

Dcerky a jejich přístup k pohybovým aktivitám je fascinující. Když jsem půjčil od chlapíka na balijské pláži “bodyboard” – což je krátký a širší “surf” tak akorát na horní polovinu těla – starší dcerka po dvou hodinách ve vlnách prohlásila “teď už umím surfovat!”

Pokud dovolíme dětem hledat a zažívat pohyb svým tělem, po svém způsobu, ukazuje se síla “mysli začátečníka” – překážek je velmi málo a existuje pouze radost.

Z našeho pohledu je výsledek možná technicky nedokonalý a proto tak často zůstaneme sedět a ani to nezkusíme.

Mladší dcerka Kayla je na pohyb velmi nadaná. Znamená to, že umí pracovat se svým tělem, rozumí mu, zkouší a testuje, že i jeden balvan se dá zdolat na sto způsobů.

Pozoruji u ní, že její tělo umí celou škálu pohybů, ale s přibývajícím věkem si tuhle “slovní zásobu” těla omezíme jen na ty vybrané a často na základní až nezbytné.

Možná jako dospělí potřebujeme více hospodařit s energií a na pokusy či bádání co tělo umí nemáme dost času…

V současné době je možné navštěvovat kurzy, kde se znovuobjevují tyhle zapomenuté pohyby z dětství. Lidi se směšně válí po zemi a prožívají “tensegritu” lidského těla a ejhle – v těle jeho stereotypním používáním vznikají místa, odkud na nás při rozpohybování vyskakují vzpomínky, emoce…

To je zajímavá zkušenost!

Co když přímo souvisí náš pohyb s tím, jaké žijeme životy, jak přemýšlíme?

Co udělá větší rozsah pohybu, větší hloubka klidného pohybu, více síly, více flexibility, hledání rovnováhy s naší myslí a s jejími hlubšími zákoutími?

Co když je způsob života, kde oslavujeme hodinu joggingu denně jen legračním “matrixem” a pastí?

Jaká mysl je uložena v zatuhlém a bolavém těle?

Co s tím jde udělat?

Narušujme tu obvyklou škálu, staňme se opět v pohybu dětmi jako po chvíli mlčení a pozorování profesionálního sportovce při jeho vrcholné aktivitě prohlásila dcerka “hmm tohle by mi určitě šlo!”.

Dovolme dětem hýbat se, nespoutaní jedním určitým sportem.

Tančeme. Jakkoliv.

A tak nějak celkově dělejme cokoliv co způsobí, že

se v našem těle objeví radost a už v něm zůstane, stejně jako v mysli – klidně, hluboce či divoce!

Nespoutanost v nejlepším slova smyslu!

Ve tři ráno se meditační síní rozezní zvon, který rozezněl starší zenbó…

Cesta praxe je bezpochyby cestou života. Jenže…

Když se začnu tvářit ,že chci být jen sám a studovat cosi z osvícených knih nebo se směřuji k meditaci, ony vždy přijdou (děti a žena).

Ráno bych i vstal dřív, abych před svítáním poodjel za město a sedl do seiza na holý vrch s borem v zádech, jenže se mi nechce. Bobule nebo moudrost?

Ve snu na mě promluvil Šiva a sdělil mi velké poselství a já ho do rána zapomněl.

Duchovní praxe v běžném dni se stahuje do ilegality vnitřího světa. “Když jdu vysypat koš, vznikají techniky.” (variace na Morihei Ueshibu, zakladatele Aikdó)

Přesto přichází dny, kdy mě mrzí, že nejsem v síních kde duní hrdelně mantry, prahnu aby neustal průvan a těšila mě tenká rýžová rohož na studené kamenné dlažbě s miskou rýže denně.

Duchovní cesta, pokud je praktikována, je tréninkem a jádro není otevřeno dokud není vyvinuta mnohem větší síla, než pouze síla nárazu měkkého polštáře z IKEA. 

Z konce Róšiho bambusové hole přichází probuzení.

Bobule nebo moudrost? Gary Snyder znal muže, který dokázal žvýkat v jedné tváři tabák a v druhé jídlo aniž by se obsah smíchal.

Jeden z mnoha.

Pro ostatní je možná cestou praktikovat pravidelně, dopřávat si disciplínu praxe jako osvěžující nektar nevšednosti.

Z cesty, kterou mám za sebou již vím, že trápit se nějakým pocitem duchovní nedostatečnosti je nesmysl. 

Žádná z cest ať už jsou to zen, běh, kaligrafie, umění lukostřelby, focení přírody není snadná.

Instantní úspěch neexistuje i kdyby to někdo kázal a prodával a cesta vždy vyžaduje práci a ta se neobejde bez námahy.

A stejně jako začínající spisovatel, nebo jakýkoliv začátečník, pokud se chce posouvat a své schopnosti prohlubovat, píše podle “pevného” programu – múza nemúza. Ale jak radí zkušení – nepiš přes únavu, odpočívej, urči si kolik času strávíš psaním a potom dělej něco jiného aby jsi se nevyčerpal a neztratil.

Svého času jsme měli tendenci navzájem se s Luci hlídat a někam se navzájem postrkovat. Chtěl jsem být róšiho holí a v nejlepším zájmu jí dopřát aby se posouvala a stejné snahy má až příliš mužů ke svým ženám.

Jenže stejně jako tu hůl, i róšiho občas nemůžeme ani vystát a proto tyhle tlaky na duchovní rozvoj manželky již nepraktikuji. Takže neříkám ani: Udělej si dvacet pozdravů Slunci, dýchej zhluboka a uvidíš, jak ti to udělá dobře!

Jako rodiče a partneři se učíme se ženou dopřávat si navzájem čas a prostor pro duchovní cestu.

Učíme se respektovat, pokud jeden z nás zrovna klopýtá,

laskavě a trpělivě.

Pokud potřebujeme čas jen pro sebe, můžeme se buď rozdělit a druhý se věnuje dětem nebo domluvit hlídání u prarodičů.

Plánujeme dopřát si navzájem dlouhou cestu, pouť (i ženy rády chodí na poutě:-)

Je to náš život a jak si to nastavíme a uděláme, takové sklidíme plody.

Život je v pohybu a odkládat něco na později není většinou moudré. 

Obavy jsou v pořádku, ale většinou odpadnou s vykročením ze dveří.

Co znamené “duchovní cesta” – rozvíjet hluboký intimní vztah sám se sebou a… (každý si doplní)

Měl jsem snad jako každý přání a sny mít to či ono – v mém případě vybavení do přírody jako jsou batoh, pohorky (kanady), maskáče a další vojenskou výstroj a realita byla taková, že jsem vprvé řadě musel hodně šetřit.

Zvažoval jsem jestli si dám ledňáka, limču, sojový suk (výběr byl tehdy velmi skromný), nebo si po drobných střádat.

Byl jsem zvyklý si vybavení sám vyrábět – ze starého batohu, který byl plný děr, si přešít kapsy na opasek pro uložení drobností a od té doby vlastně umím obstojně šít.

Chodil jsem a sbíral železo, nosil do sběrného dvora, což je dnes vidět snad jen u těch sociálně nejslabších – dříve nás kluků bylo víc a roztrhali jsme železem nejeden

pytlík na papuče:-) (ve skutečnosti já pouze jeden, což mě poučilo:-)

Stejným způsobem jsem si našetřil na svůj první pořádný batoh. Zjistil jsem si jeho cenu a s každou korunou z ceny odečítal, abych věděl kolik musím ještě našetřit, i když mi máma částí přispěla. Dočkal jsem se. Batoh jsem později půjčil kamarádovi na výlet a on mi jej nikdy nevrátil. Od té doby jsem na své věci velmi opatrný.

Proč to píšu? Sny a přání mohou být různá a ve výsledku neexistuje něco jako malý či velký sen.

Cesta k nim vyžaduje kroky. Nelze přeskočit přípravu. Nováček nemůže hned vylézt těžkou horu. Možná s dávkou velkého štěstí.

Dříve jsem slýchal, že sen je lepší neuskutečnit, protože když se tak stane, vzknikne prázdno. Říkali mi – uživej si to těšení se, tu cestu ke svému snu neuspěchej, protože ta je z toho všeho to nejlepší aby jsi pak nezjistil, že se nemáš na co těšit.

Popravdě. Jsem nesmírně rád, že jsem čtvrtý měsíc na Bali a cesta příprav je za námi.

Co bude dál?

Vše si vyžaduje soustředění, strategii, reálné kroky každý den, kus odvahy a možná dočasně i nepohodlí (jak jistě znáte pojem – vystoupit z komfortní zóny).

Ať už chce člověk cestovat, hubnout či zesílit, vydat knihu vlastním nákladem, vyšplhat na horu, zbohatnout atd.

Krok po kroku a s každým krokem růst a zrát.

Ta cesta nás formuje, ve výsledku nás i hodně změní.

Jaký je váš sen a co pro něj děláte každý den?

A udělá to i člověk málo přes dvacet, protože to vidí jako dobrý nápad a příležitost někam se v životě posunout, získat odpovědi?!

Díky za to, že jsou lidé jako Dan, mladý muž, kterého jsem měl tu čest provázet nocí.

Praxe nočního putování, nocí až ke svítání. Proč?

V běžném režimu se tmě spíše vyhýbáme, světlo je všude a je ho spousta.

Člověk si zvykl vidět očima, vnímat se ohraničeně, pozorovat věci z vnějšku a rozptylovat se detaily.

Noční cesty absolvuji nejraději a pokud je to možné bez světla, čelovky. Cílem bylo ujít pěšky 52km a to během celé noci, bez spánku a ráno přivítat SVĚTLO, živé světlo a naději, tak jako dávní lidé vítali Slunce při rozbřesku.

Město zůstalo za zády. Když si člověk přivykne na tmu, zbystří se smysly a detaily a ohraničenost se stane nevýznamým.

Tělo a jeho prostorová citlivost se zvětší, po vrávorání a klopýtání se zpřesní krok a vyladí rovnováha. Nohama čteme zemi, i když nevidíš, rozpoznáš šlahouny ostružin i větvičky těsně před obličejem. Kloužeme blátem, které je všude.

Přichází dlouho neslyšené zvuky, zápasící kuny, vyplašené kachny na tiché temné vodě, sovy ozývající se z různých stran, chvíli blíž a chvíli zase dál, jako by kroužily a pozorovaly dva zvláštní ne-noční tvory.

Kdy jindy mluvit o životě než za pohybu? Chroustat ztuhlou raw tyčinku, když přijde hlad a těšit se z horkého čaje z termosky, když je zima!

Spánkovou deprivací spadnou jaksi všechny obaly a nánosy. Zkušenost noci nás učí se světlem to nepřehánět a vážit si stínu.

A to je skoro vše až na…..puchýře. Ze 37 kilometrů mě polovina fakt bolela a to jsem neměl puchýře léta ani po dlouhých tůrách v horách, ani po 60km běhu.

Nejhorší puchýř jsem doma propíchl a dost se belhám. Lidi se na mě divně dívají a mě je z toho dobře.

Už vím proč je mám. Moc jsem spěchal. Start byl rychlý a já chtěl být hodně rychle v cíli a sedět u ohně a tak jsem kvůli puchýřům hooodně zpomalil a dal všemu svůj čas.

Dobrá tedy.

Tak zase někdy, sovo,

kuno

kachno

srno

volavko a další