Co zažít a co prozkoumat pokud nemáme možnost vyrážet do zahraniční divočiny?

Rád bych s vámi sdílel jednu moji dávnou vášeň – a bylo to se mnou tak, že jsem měl dlouhé období kdy mě dálky netáhly a veškerý volný čas jsem vyrážel jen nedaleko.

Mé nejvzdálenější výpravy obvykle nepřesáhly 100 km od domova, ale jak říká Gary Snyder nebo H.D.Thoreau – i relativně malou oblast dokážeme prozkoumat do detailu sotva za celý lidský život.

Zároveň se stále setkávám s lidmi, kteří např. nikdy do dospělého věků nespali venku pod širákem, někteří dokonce ani ve stanu. 

Řada lidí neumí rozdělat oheň bez sirek a mnohým dělá problém poradit si s ohněm když je po dešti. 

Tohle vše se teď můžeme naučit nebo si procvičit!

RAMBO FIRST BLOOD – Cílem je nepotkat žádné lidi.

Pohybovat se tak, abych mohl pozorovat, ale nebyl spatřen. Vybral jsem si oblast a procházel jsem ji ve dne nebo v noci. 

Třeba zrovna vás jsem nepozorovaně obcházel v maskovacím obleku “hejkal” – ghillie, zatímco jste seděli u večerního ohně u své chaty, nebo kolem me projeli na kole po lesní stezce, u které jsem ležel. Jindy mi hejkal tak ztěžkl ranní rosou, že jsem tahal několik kilo navíc, nebo jsem zjistil, že se v něm hodně špatně leze ve spěchu na strom, před divokými prasaty.

Oblečení v nenápadných barvách, maskáče. Já často používal maskovací barvy na obličej (je pracnější je z obličeje odstranit).

Stačí si vytipovat oblast a pozorně ji procházet. Chůzi mimo stezky přerušujte nasloucháním a pozorováním – když budete opravdu nenápadní, můžete pozorovat divoce žijící tvory.

GPS PROUTKAŘ

Pomůže vám registr studánek a offline mapa v mobilu.

Stačí si udělat výlet a poznávat co nejvíce dostupný studánek v okolí vašeho bydliště. Někteří lidé vyráží studánky také čistit nebo obnovovat. Najít krásnou studánku to je čistá a osvěžující radost!

Také je dobré vědět, kam by člověk v případě nějaké nouze mohl pro kvalitní vodu. 

MIKRO KAŇONING

Kolik znáte vodopádů blízko vašemu bydlišti? 

Není vodopád jako vodopád a spousta z nich, byť se nerovnají horským obrům s mohutným průtokem vody, mile překvapí a zaslouží si náš obdiv. 

Začněte zde.

A než většinu českých vodopádů projdete a poznáte, máte léta co dělat.

Současně je to i tip pro fotografy a jejich “dlouhé expozice” – Kolik z nás dokáže vyčarovat krásnou fotku na prostém, mírném a nepřístupném vodopádu? 

ARAGORN – Chodec. Tuze skvělá věc. 

Pomůžou vám skvělé mapy.cz, nad kterými jsem se už cosi naseděl.

Hledejte ty nejdivočejší kombinace.

Okružní cesty nebo přechody nějakého úseku? Chcete po stezkách nebo nerušeně mimo stezky? ( Orientační schopnost, mapa a např. buzola kvůli azimutu je výhodou. ) 

Potkám nějaký zdroj pitné vody? Bude kde se vykoupat? Kde přespat? 

Zrovna plánuju, jak se pěšky dostat do konkrétního cíle 45km od našeho domu. Na trase je několik vesnic, ale hledám si malé stezky mimo turistické a cyklo trasy. 

Plánuju na lehko i bivak, takže plánování přizpůsobím i tomu. Vyrážet z okraje Brna někam pěšky je něco, co můžu doporučit – došel jsem tak několikrát např. na Pálavu. Většina těch cest byla přes noc – noc má své nezaměnitelné kouzlo.

To je k několika stručným tipům vše. Seberte odvahu a vyražte:-) 

Hodně štěstí! 

Přeje, Honza Harnoš

/Originální příspěvek s fotkou z mého Facebooku Honza Harnoš/

Připravil jsem si pro vás, zejména těm z vás, kterým jsem vyvolal nějaké emoce mým příspěvkem/vtipem/rejpnutím/výzvou k zamyšlení, rozbor “problematiky” abych doplnil. Těm, kteří měli už už potřebu do mě nějak tnout – chci připomenout, že by bylo snad nemožné zahrnout do jednoho příspěvku všechny roviny, vazby a reality tak, aby vznikla nějaká komplexní a stále barvitá scéna. 

Nejen, že by se vytratil onen údernější tón a odlehčení a vtip, musel bych se pokusit popsat ŽIVOT JAK JE a to jsme už někde jinde. 

Připomenu ještě jednu věc a to závěr příspěvku kde píšu: “Milujeme vás! Spolu to zvládnem!”

A teď tedy k některým detailům, které by mohly přinést při bližším pohledu inspiraci  

1.Potřeba žen konfrontovat muže

Vycházím z praxe partnerského kurzu a z příběhů, které slýchám. Obecně jde o něco co v prostředí žen, které nahlíží do prvních z mnoha komnat ženství vzniká rychle, snadno a často a už jsem se v tomhle duchu vyjadřoval v podobě “kontroverzním” příspěvku na mém fcb.

“Rise sister rise” proces je krásný, stejně jako mužský vzestup. Pokud se děje tak jak učíme s Luci na kurzech, že: jsem zodpovědný sám za sebe – rozvíjím se – rozšiřuju své pole, které začne (bezděčně) působit na mé okolí – v tomto případě na muže – ten zpozorní (nebo už sám v procesu je). 

Pojďme vždy v prvé řadě měnit sebe bez potřeby stěžovat si: “Ten můj nic nedělá a návrhy zkoušet společně techniky odmítá, když mu koupím zajímavou knihu tak ji nečte a ještě se uráží že ho do něčeho nutím.” nebo “Moje žena je v sexu zabržděná a odmítá zkoušet nové věci.”  

To na co poukazuju je část z celku, kdy si (mě) ženy stěžují že ten jejich muž nemá o nic zájem, je zavřený, odmítá se zapojit do nějakého rozvoje. Ano, řada vztahů se rozpadla a mám na mysli skutečně konkrétní případy, kdy žena řekla – jsem dál, už si nemáme co nabídnout, dala jsem mu šanci a on ji nevyužil. Považuju to za extrém. A tam rozhodně není potřeba dojít a to právě na kurzech učíme. Jak citlivě přistupovat k takovým změnám, které se nám při otvírání našich osobních témat pak projevují ve vztahu. 

2. Jogínka

Tohle se týká konkrétně Bali a žen/holek které tady jsou (i kluci) a u kterých si dobře uvědomuju, že je to fáze – vím to proto že jsem byl úplně stejný. 

Cílem bylo jen odlehčit to. Neustále sami sebe (zdravě) zlehčujme. Dobře si pamatuju na svou fázi TVRZENÍ – měl jsem pocit že můžu něco tvrdit a že to tak je – přitom to vycházelo z takové hloubky a možná mě tehdy ani nenapadlo že by ten OBJEV mohl mít nějaké ale. 

Zkusím to přirovnat ke konceptu, který jsem nedávno použil při povídání s mou ženou:

Každý se nacházíme v určitém prostoru vědomí, ve kterém se pohybujeme a který je nám vlastní. Je to stav který je v pořádku a velmi funkční – když obsáhneme co je v té naší “buňce” naše vědomí se rozšíří do “buňky” další. Jsme tak navlečení na jedné niti jako korálky, jako semínka posvátného stromu na modlitební mále. 

Básník v buňce, ve které je aktuálně doma, napíše báseň a ta s ním silně rezonuje – stejně jako s řadou dalších lidí. Může to být něco jako: 

“Ty jsi má láska ty jsi můj sen,

  tebe chci líbat po celý den.”

Když si přečte někdo kdo je v jiné, třeba si řekne: “Básník nevyužil potenciál tématu.” a kdo je zase v jiné si řekne: “Líbat jo? To je nechutné.”

No a v jiné “buňce” byl zase perský mudrc Rúmí:

“Tvůj dech se dotkl mojí duše a já dohlédl do nekonečna.”

nebo:

“Zranění je místem, kudy do vás vstupuje světlo.”

Nebo takový Rainer Maria Rilke a další. 

Tím chci říct, že buňka mladé ženy která dělá řadu věcí a je o nich přesvědčená je fáze. Já se nacházím v nějaké fázi a to co píšu do ní patří. Důležité je uvědomovat si to a tím mít ten nadhled – ano funguje to. Jen nadhled. Není to tak obtížné a opravdu to stačí. Zkoumejme to. 

“Ego se stává překážkou osobního růstu, když ve vývoji strne, ztratí se nebo zabarikáduje ve kterékoli životní fázi – když vzdoruje změně, ztrátě, zármutku nebo radikální transformaci z rukou bohů a bohyň (personifikace Mysteria). Oproti tomu zralé ego chápe občasnou nezbytnost vzdát se nebo být poraženo silou větší než je samo.” 

Bill Plotkin

3. Zarostlé podpaží

Nikomu propána neberu zarostlé podpaží! Já se třeba dole holím a je to čistě z praktických důvodů a mám to rád. Snad si ani nedovedu představit že by vznikla mužská iniciativa “Pravý muž chčije ve stoje”, nebo “Pravý chlap = chlupatý pytel”. 

Ženy byly a stále jsou pod nějakým tlakem – nebo mě teď napadá – neděláme si ten tlak často na sebe sami? Byl jsem jako muž exot na rodičovské “dovolené” a celkově 7 let dělal prostor manželce při rozvoji podnikání, podporoval ji a byl jí útěchou když se nedařilo. Jo umím dobře vařit a dělat všechno kolem domácnosti a do toho jsem potřeboval být pevný/soustředěný a skvělý milenec, ochránce a uchvatitel:-) Jde to? Jde to. Někdy z těžka. 

Zarostlé podpaží nemusí být náboženství, nemusí to být něco co definuje ženskou emancipaci – vracíme se k bodu 2. 

Nějaké ženy odpověděly že se holí a holí se rády – pro sebe. Na druhou stranu když muž promluví o tom jak miluje když je oholená (nebo není), nemusí to znamenat hned “teď si tě svým požadavkem chci podrobit” – prostě se mu to líbí. Neznamená to ani, že když to žena odmítne půjde a najde si třeba tu nevětší chlupatici ve městě a ji opustí i s dětma. Protože věci se dají dělat cestou laskavé shody, radostně.

Rozumím, že z příběhů, kdy je žena pár týdnů nebo měsíců po porodu, který nebyl třeba úplně milý, potřebuje čas a podporu aby se mohla vrátit do své síly a neprospěje jí, když jí bude chlap hučet jak by si zašukal a kdy bude končně ten análek a tak. Zkusme nebýt pitomci. 

Instagram a soc. sítě. Přiznám se že sleduju řadu velmi inspirativních žen a lektorek včetně mé ženy, dále např. Sofia Sundari a hluboce se klaním před poznáním, které sdílí. Pojďme se na to podívat, prozkoumat to co to s náma udělá a jestli pak bude ještě nutné tolik lpět na chlupatých nohou a malování menstruační krví anebo jsou tyto projevy už úplně jedno, protože jde o něco, co je za tím.… Pro mě je nelpění důležitou praxí.

4. Zachraňování světa

Tohle vnímám jako silný fenomén dneška a netýká se pouze Bali i když taky se s tím tady potkávám často. Holčiny obklopené psi, které zachránily z ulice – mám na mysli opět konkrétní případ – kdy je malá vilka plná těchto krásných bytostí a mezi nimi a haldou chlupů poletuje éterická holčina a štěně vydá zájemcům jen po společné meditaci u pití horkého kakaa.

Tihle psi mi už několikrát napadli naši fenku a já bránil snad její holý život – smečka volně puštěná, bez hranic, tihle “boží” psi a paničky, které pak vykolejené postávají a přihlíží, případně když bráním svého psa jsem “too much” a krutý. Zákony světa jsou dobré, děláme chybu když se jich nedržíme – mám na mysli ty prastaré. Někdy pomůžeme nejvíc tím když pomůžeme prvně sobě.

“Aby byl člověk opravdu svobodný, musí přistoupit na základní pravidla, a to jsou taková, jaká jsou – bolestivá, pomíjivá, nezkrocená, nedokonalá – a být přitom za pomíjivost vděčný.”  Gary Snyder

“Medvědi grizzly, velryby či makakové nebo hlodavci  čeledi Rattus by rozhodně dali přednost tomu, aby lidé (zejména Euroameričané) nejdřív poznali sami sebe, a pak se teprve pustili do výzkumu medvědovitých a kytovců.”  Gary Snyder

Jarda Dušek mluví o touze pomáhat jako o “touze po moci” a je to tak, zkusme si popřemýšlet jak to každý máme, jak jsme v tom zralí. 

5. Plácání penisem a zakuckání spermatem

Mě aktuálně nejvíce inspirují zahraniční lektorky Layla Martin a Sofie Sundari, u kterých se učí i moje žena. Dovolme si hluboce toužit. Dovolme si otevřít se a zcela se oddat rozkoši – samozřejmě stejně jako já, který je ve vztahu s jednou ženou – mám na mysli toho vašeho nebo vaši – prostě s kým jste teď – naplno. Není na co čekat, čeho se bát. 

Jsme dospělí a nemusí nás urážet mluvit o milování také jako o šukání, protože má stejně jako i my máme – různé projevy, různou povahu. 

Víte že může mít žena (i muž) hrdelní orgasmus? No dokud to nebudeme zkoušet tak to nezjistíme. Chcete vědět něco dalšího? Tak mi třeba napište. Jo a nikdo nemá asi rád pizzu každý den, to je nám snad jasné.

Závěr tohoto rozboru – uvolněme se prosím. A pravidelně to samozřejmě připomínám i sám sobě. 

“Přestaň jednat v takové malosti. Jsi vesmírem v extatické pohybu. “

“Žijte zapáleným životem a sledujte ty, kteří rozdmýchávají vaše plameny.”

“Za hranicí myšlenek o konání správných a špatných věcí je místo. Potkáme se tam.”

Rúmí

Nezapomenu, co jsem tam prožil. Každý den trval týdny a v noci zářily světlušky, alupepet, jako oči duchů z noční jungle. Kdo to celé začal? Přece Prsatý muž a zloděj příběhů. Pojďte se mnou navštívit místa a lidi, kteří nám mohou připomínat jak žít se Zemí bez vykořisťování a plenění jejich zdrojů. Trvale, udržitelně a s velkou úctou k moudrosti předků.

****

Vernisáž bude zahájena 18. 3. v 18 hod., výstava fotografií pak bude k dispozici do 14. 4.

Více na Facebooku

Nebylo to jen tak obyčejné sezení se zatnutými zuby z palčivého pocitu chladu na rozpáleném těle. Tuhle fázi jsem překonal a řekl si, co bude dál? Zůstal jsem pod proudem sprchy, který mě pohltil na celých 30min – omlouvám se pokud by se to mohlo zdát jako plýtvání vodou! 

Vždy přišla krajní fáze a já si opět kladl otázku, co bude když ještě počkám? 

Potom se mi změnilo vnímání a já se propadl do sebe.

V prvé řadě chci upozornit, že tímto článkem nechci nijak hanit Wim Hofovu metodu.

Prožil jsem už několik krajních prožitků během různých aktivit. 

Počítám do nich:

Chození po žhavém uhlí – opakovaně ohnivý práh přecházím již řadu let.

Horská či vysokohorská turistika v zimě či v létě a dlouhé vytrvalostní i silové výkony, včetně dlouhodobého pobytu a pohybu ve výšce nad 4000 m.n.m.

Běhy na dlouhé tratě nad vzdálenost maratonu.

Lezení několika set metrových stěn i v horském prostředí. 

Intenzivní meditační nebo tantrické semináře se silnými dechovými technikami, práce s energií, s vlastním stínem, s konstelacemi.

Práce ve vodě, prožitkové plavání a terapie, otužování včetně Severního ledového oceánu na Špicberkách.

Zkrátka zakusil jsem hraniční stavy, prožitky nebo jsem minimálně byl svědkem procesů jiných lidí. 

Zpátky k sezení v naší sprše. V jednom momentě mi probleskl hlavou obraz jak ležím v ledovém bazénku jaký najdete na kurzech s ledovým mužem Wim Hofem a kolem mně stojí kruh australských domorodců a smějou se mi. 

Skutečně se zdá být legrační z pohledu aboridgince vyhledávat takové zkušenosti a libovat si v nich.

Ptal jsem se v sobě – proč to vlastně děláme? Odpověď přišla okamžitě: 

Protože narozdíl od přírodních a přirozeně duchovních kultur jsme odpojení a zavření a proto potřebujeme silné impulzy aby se ten stav rozčeřil.

Aby byl prožitek kvalitní a hluboký, musíme k němu přes intenzivní techniku.

Nedávno jsem něco podobného řešil s kamarádem, který si libuje v BDSM a shibari. Pochopil jsem tu část kde nás silný prožitek dostane do vlastních hloubek, pochopil jsem i možný léčebný přesah. Proč se do té intenzity vracet opakovaně? Denně? 

“Pokud vždy volíme komfort, nikdy se nenaučíme nejhlubším schopnostem naší mysli nebo těla.”

Wim Hof

Domorodec nebo člověk, který prochází dlouhodobě přírodou a je s ní v úzkém napojení, pravděpodobně nemusí vyhledávat intenzivní prožitky aby cítil svůj nejhlubší potenciál a dary, byl ve spojení s duší a tělem. 

To náš způsob života – zkušenost života, kterou jsme si zvolili – nás vede oklikou k tomu – zase skutečně cítit. 

Být ve stavu kdy se nám neokouká dívat se na hvězdy a být tím pozorováním zcela pohlcen aniž by nás někdo musel mrskat důtkou nebo to bylo v bazénku s ledem. 

Prosté otevřené bytí. To je to, o co se snažíme. Snažíme se zase cítit.

Jsou v přírodních národech přechodové ritály totéž? Částečně. Krajní zážitek, setkání se smrtí nebo rituály sňatku, oslava menarché – jsou o vděčnosti k tomu, co nás přivedlo do bodu ve kterém jsme nyní, odseknutím starého a začátek nového. 

Nedovedu si představit, že by mladíci skákali z chatrné bambusové věže přivázáni lijánou za nohu opakovaně a jen tak pro prožitek. 

Můj závěr je takový – touha a potřeba naplnit se zkušeností, prožitkem, prohloubit naše vnímání je do jisté míry prokletím. Zahlceni a obklopeni, osamocení vykořenění poutníci k neznámému cíli. 

To co máme je “pouhé” nyní a chceme si to udělat husté. Nechodíme běžně ke kráterům sopek, nechodíme bouřemi a stezkami pod tříští příboje. Nebojujem o úrodu a ženy, či s divokými zvířaty. 

Naší fází vývoje, kdy již nemáme bázeň z přírodních a duchovních sil, je opětovné otevření se a zcitlivění. 

Klíčem je citlivost a absolutní otevření a to vede ke klidu bez snažení!

Stav, kdy můžeme cítit úplně všechno a to spektrum námi bude procházet. Není to vždy příjemné, ale stále lepší než být zavřený.

“Ptáci zpívají o svobodě, když se lehce vznášejí vzduchem. 

Stejně tak by se měla vznášet naše srdce, povznést se nad pouta a starosti.

Stromy, pevně zakořeněné, skrývají tajemtsví vnitřní síly. Dej nám sílu odolávat v nesnázích.

Hory, vzdálené a tiché, poukazují k vyšším světům, nevídaným. Takto vznešeně a v míru bychom měli žít.

Řeky si hledají cestu, nedbají stromu ani kamene. Tak by měl plynout náš život, k moři, vytrvale!

Matko, děkujeme Ti, Tvá radost září v každé věci.

Otevři brány, ať svět ještě jednou zazpívá.”

J. Donald Walters

Názor se přejímá a nepřemýšlí se nad ním. Je to ona pověstná kočka přivázaná za ocas. Své tyrany a únosce chráníme svým vlastním tělem. 

Jedna z ukázek je přístup ke vzdělávání dětí. Existuje fixace na systém sezení v lavicích a nalévání věcí, které děti nikdy v životě nepoužijí a o přestávce děti dostanou mléko, protože je zdravé na kosti. 

Vytváří se prostředí MUSÍŠ místo nabízení pestré škály informací. Jedna snad již částečně překonaná doměnka je, že se musíme šrotit to, v čem jsme slabí: “budeš nad tím sedět dokud to nebudeš umět, jako když bičem mrská!”.

Prošel jsem určitým vývojem, který bych popsal do čtyř etap – v první etapě jsem věřil, že cesta může být v nalezení přívětivé školy, která hodnotami a stylem výuky a prostředím bude pro dítě podporující, přístup individuální a respektující.

Tuhle fázi jsem opustil v momentě, kdy jsem na dcerkách viděl, že ne vždy jsou ráno vyspané do růžova, natěšené na kamarády a vztahy s nimi. Proplakaly takhle už potoky slz. Jak je to možné? Vždyť školu jsme vybrali přátelskou a z těch osvícenějších! Je to proto, že v žádném zařízení nemůžeme hledat samospásu. Vždy zde budou nároky, postup skupiny v učivu a rozdíly v tom, jak kdo v kolektivu rychle chápe, vztahy mezi dětmi – tady je třeba říct, že když se k sobě v alternativní škole chovají někdy velmi nehezky – nechci vědět, co v normální škole, kde je systém postavený tak, že je “slabší” nebo “jiný” prostě pozadu, bokem a pro výsměch. Systém postavený na moci a strachu – čest výjimkám. 

Druhá fáze byla vyvolaná nejistotou a zklamáním, kdy jsem vinil školu že je neefektivní, dětem nejdou základy a místo učení chodí na nesmyslné dlouhé túry a celková neuchopitelnost školy. Měl jsem za to, že dát je do klasické školy “aspoň na čas, ať se naučí učit”, jim dá základy. 

Třetí fáze se týká domácího vzdělávání – homeschoolingu. Vypadá to velmi dobře a existuje samozřejmě mnoho způsobů, jak jej uchopit. Úplný základ je například klasické učení s dítětem doma podle osnov, kdy je učitelem jeden nebo oba z rodičů a připravuje prostředí, pomůcky. Druhý způsob je domácí vzdělávání s navštěvováním komunitní školy, která sdružuje domškoláky a vždy se jedná o malý kolektiv. Na předměty chodí specialista – např. montessori matematika, angličtina atd..

Homeschooling je vynikající cesta avšak klade nároky na rodiče, protože rodič prostě zapojený je a nejen že se s dítětem učí, vymýšlí podnětné akce, musí se sám připravovat, protože ruku na srdce asi ne každý z nás si ty věci prostě pamatuje a čas od času si něco potřebujeme připomenout. Připravují se projekty, nebo jako například dnes, studovali jsme rozdělení býložravec/masožravec/všežravec jednotlivých zvířat, kde ale dochází vlivem ročních období a změn životního prostředí k výkyvům a novému chování jednotlivých druhů:-) Děti se budou ptát a budou se ptát vás.

Nevýhoda je stále osnova. Děti prochází přezkoušením a srovnává se, jestli jsou podle věku ve své škatulce vědomostí. Většinou lze zohlednit individuálně, když má dítě období na jedno téma a nezaměří se na všechny předměty. Přístup při přezkoušení je skvělý, vstřícnost velká. Alespoň s tímto jsme se opakovaně setkali my. Ale je jasné, že záleží na výběru kmenové školy a ne vždy bývá vstřícnost pravidlem. 

Další formou která mě fascinuje ze všeho nejvíc, je učení-bez učení, resp. ne-učení unschooling. 

Ono je to tak – dítě se samozřejmě učí, ale určuje si samo, co chce zrovna studovat a čím se zabývat. Rodiče a nejbližší prostředí musí být velmi podporující a musí mít důvěru ve vnitřní motivaci a nezasahovat – jen reagovat na potřeby dítěte, připravovat prostředí a zdroje pro čerpání informací. Nejlépe se takový unschooling praktikuje při dlouhodobém cestování, protože vjem a téma přichází přirozeně, stejně jako nový jazyk. V unschoolingu je potřeba si uvědomit, že vše souvisí se vším a že dítě se přes jednu věc dokáže plynule překlopit na téma a obor jiný. 

Ne každé dítě je v průzkumu samostatné a některá se budou více ptát. 

U unschoolingu je základním kamenem důvěra. Pokud nemá dítě podporu a důvěru už u prarodičů, vše jde do háje. Stačí semínko pochybnosti, nátlak nebo opakovaně poznámky typu “když to nebudeš umět, budeš hloupý”, nebo “ale Pepík od sousedů už tohle umí”.

Je třeba si uvědomit, že doba ve které žijeme je dobou pro nové cesty. Klasické školství mělo za cíl vychovat buď gramotné vojáky, nebo pracovité a poslušné poddané. 

Unschooling reaguje na většinovou společnost tím, že otevírá prostor pro rozvoj kvalit a darů každého jednotlivého dítěte a jeho způsobem je chtění dítěte poznat okolní svět a své místo v něm. Přístup unschoolingových a homeschoolingových dětí je větší uvědomělost k sobě a ke svému místu a v přínosu pro celek. Dítě, které si dokáže určit co a kdy chce dělat a samo v sobě ví proč – nebude ochotné dělat věci pro někoho jiného, pokud v tom neuvidí smysl. Takové dítě bude vlastně svobodné, ale současně společensky více či méně angažované. 

Tak jako klasické školství funguje stylem odměny a trestu, homeschooling a unschooling funguje na principu “vím proč”. 

Není možné si myslet, že dítě nebude toužit poznat svět, rozumět jeho zákonitostem, sobě a svým darům. Je to přirozené. Děti, které si vezme do parády konvenční školství tuhle schopnost ztrácí, protože se ztratí v systému hodnocení, srovnávání a soutěžení. S manipulací dětmi je třeba zkončit.

Zjistil jsem si u svých dětí zajímavé a děsivé věci. Starší dcerka, která začínala jako domškolák a kde jsme měli našlápnuto a byla prostě testovací vzoreček, byla pod vlivem i dalších dospělích, kteří prostě nevěřili, že domácí škola (ani pro první třídu..) nemůže fungovat a tlačili na pilu. Dcerka byla pod vlivem dvou světů – naší liberálnosti – první třída by prostě neměla být o výkonech a známkách – a světem “staré školy”, kde se dítko musí odevzdat systému a vzdělat.

Sama se rozhodla, že domácí školu nechce a odešla do školy. Sama hodnotí sebe jako “blbou” když neví věci, ale současně se taky už většinou nerada učí. Je přesvědčená, že to co jí nejde musí dohnat, protože jinak bude ve společnosti nedostatečná. Naštěstí to říká tak nejistě, jako by tomu sama ne zcela chtěla věřit, spíš fráze, kterou jí někdo nakukal. Jsme ve fázi kdy se jí snažíme vysvětlit, že její dary jsou to, čemu stojí za to věnovat pozornost a kde je i klíč k “úspěchu”. 

/Možná je to ale i tím, že sami nyní své dary objevujeme a zkoumáme a tak je to téma celé rodiny :-)/.

Druhá dcerka se tím netrápí. Učí se moc ráda, nesnese nátlak a někdy má spoustu otázek. Umí si vyhledat informace a ráda používá wikipedii a google, včetně google map. 

Velkou naději vidím v unschoolingových dětech.

Velkou naději vidím v tom, kdy někdo pozná své dary i své místo a naplňuje to.

Stává se aktivním tvůrcem a nejen plní co mu kdo zadá, nařídí – učitel, šéf, stát.

Samostatnost v myšlení i konání.

Letos mám výročí 10 let mého aktivního působení jako horský průvodce. Za léta průvodcování i za léta předchozí jsem vyzkoušel různé materiály a zde jsou postřehy právě ke koženým botám bez membrány.

1.Vybírám boty podle toho kam a kdy chodím a ne vždy nutně potřebuji high-end membránové pohorky

Přiznejme si – každý z nás nedělá náročnou vysokohorskou turistiku – potřebuji tedy membránové pohorky? Membrána v botě je otázkou jistého komfortu – je třeba myslet na to, že i membrána má svou životnost a to co je nyní výhoda, časem zmizí a zůstane bota, kde v odlehčené verzi převažuje textil nebo kůže, které se opět bez impregnace neobejdou aby bota správně fungovala.

Membránové boty jsou “potivější”, membrána nemá schopnost odvést tolik vlhkosti, aby vždy noha zůstala v suchu. Komfort podpoříte stejně tak i bez membrány např. vlněnou ponožkou, která udržuje optimální podmínky, má schopnost termoregulace.

Membránové boty doporučuji do sněhu, ledu a zimy.

Ke zvážení je i ekologická stránka. Výrobní proces membránových bot a impregnace nano přípravky nemusí být vždy optimální pro životní prostředí.

2. Kožená bota se musí prošlápnout 

Tenhle fakt by se mohl zdát jako nevýhoda, ale není tomu tak. Když botu prošlápnete a ošetřujete ji, kůže změkne a noze se velmi dobře přizpůsobí.

Zásadní bude výběr kvalitní usně. Bratr měl americké vojenské kožené boty a kůže léty a péčí změkla natolik, že když je obul, byl vidět tvar nohy se všemi jedinečnostmi:-)

3. Kožená bota překvapí životností

Kombinace řemeslné práce, kvalitní usně a péče o botu zajistí, že bude sloužit desítky let.

Nové boty můžeme ošetřovat kvalitním voskem, vlhké vysušit např. vycpáním novinama a sušit postupně, ne na intenzivním teple, protože pak má kůže tendenci se přesušovat, tvrdnout a praskat. Dobrý tip pochází od našich dědů – dříve bylo běžné boty, které nejsou nošené vyplnit dřevěným napínákem, aby se zachovaly tvar.

4. Useň je ekologický materiál

Každý, kdo se rozhodne pro kožené boty, si musí být vědom, že se jedná o živočišný materiál, kůže z těla zvířete. Je zde etická stránka věci, kterou si musí káždý zvážit. Osobně se rozhoduji pro trvanlivost a dlouhou životnost kůže a v tom vidím výhodu a šetrnost. Je samozřejmě nesmysl kupovat si několikatery boty, vybírám jedny do podmínek kde se pohybuju.

Ekologická stránka se odvíjí podle kvality usně – ty levné jsou zpracovány ve velkovýrobě s použitím koktejlu chemických látek.

Čím dražší useň, tím “tradičnější” a šetrnější materiály na její zpracování – dražší a ekologicky zpracovaná kuže má lepší vlastnosti i životnost. Neváhejte se ptát. Na zpracování 1kg kůže se spotřebuje cca 70 litrů vody.

5.  Boty z usně jsou noze milejší

Je to hodně subjektivní ale mě osobně jsou přírodní materiály příjemější. Mám to u vlněného trika, ponožek, bio bavlny nebo konopné košile – kožené boty jsou mi na noze milejší. Kožené boty jsou srozumitelnější.

6. Miluju péči o své boty

Už na vojně jsem vypiloval čištění, krémování a leštění. Zkoušeli jsme černý krém na boty zapálit a rozpuštěný jsme nanášeli na boty. Lépe se vsakoval a leštil do vysokého lesku. Z čištění bot jsem si udělal rituál. Když boty ošetřuju, jsem v přítomném okamžiku a nebo naopak plánuju kam vyrazit:-) Takové boty jsou jako cestovatelský deník – ukládáme do nich kilometry a ty se při čištění vybaví. Jinými slovy – péči o ně do nich také vkládáme energii ve formě soustředěné pozornosti. Moc složité:-) ?

7. Kožené boty vypadají dobře

Jsem názoru, že chlap by neměl mít špinavé boty. Čisté boty ukazují, že vím odkud a kam jdu – že umím používat nástroje, které jsou mi dány, že věnuju pozornost maličkostem.

Boty – když nejsem zrovna bosý, jsou nástrojem na cestě k cíli – proč bych je měl zanedbávat?

K muži tohle patří. Ženy se mužům často právě na boty a na ruce dívají.

8. Podpoříte malou výrobu

Vybíral jsem boty z malé lokální dílny. O výhodách se nemusím příliš rozepisovat. Zajel jsem si přímo k výrobci, boty zkoušel na místě, viděl skutečné lidi a udělal si hezký výlet do Baťova města.

9. Podpoříte staré řemeslo

Boty se sami nevyrobí. Stejně jak u předchozího bodu, vybírám malé dílny nebo konkrétní řemeslníky. V Brně vím například o jednom člověku, který se přes výběr vhodných bot dostal k jejich výrobě a nyní má dobře vybavenou dílnu a šije i pro známé.

Výroba bot není anonymní a neděje se někde v hale v Bangladéši. Podle studie se v Asii vyrobí až 87% bot z celkové produkce, převážně v Číně.

10. Uděláte to pro sebe

Kupte si boty s afirmací, přáním či vizí přesně pro vás: “S těmihle botami obejdu svět”. To dělá nějakých 40 tisích kilometrů, tedy 109km denně za jeden rok nebo 21km denně za pět let

Člověk si zvykne nad věcmi nepřemýšlet a nebo nekoukat za delší horizont. Vždy si přece můžeme koupit něco nového, do věcí už nevkládáme takovou hodnotu jako to bylo dříve – i proto že dlouho nevydrží.

Co to změnit a vybrat opravdu vědomě a do té věci vložit své přání.

Kéž by mě tyhle boty nesly přes hory a řeky…

Cesta může začít třeba právě výběrem bot:-)

Ať vám ty vaše padnou jak ulité a nechť vykročíte správnou nohou!

Aby vše fungovalo, bude třeba postupovat ve třech krocích.

1. Přečtěte si text
2. Zasněte se
3. Pusťe si video

Představte si, že nic nemusíte a důležité je jen nyní. Ležíte v houpací síti, máte výhled na přírodu, oblohu a slyšíte ji všude kolem. Cítíte vůně a pachy, vnímáte ji plochou nezahaleného těla.

Vítr v korunách třepetá listím a vlní celými vzájemně hustě protkanými korunami. Stromy tančí.

Po nebi plují oblaka, rozeznatelné siluety letících ptáků i jejich zpěv.

Kolem domu zvuky lesa, domácích zvířat, nedaleko šumí potok s chladnou čirou vodou.

Smějí se děti. Vaše děti – bez zaváhání jejich hlasy rozeznáte.

Nemusíte nic.

Tedy něco přece ano.

Měl byste dnes pro nějaké ovoce do lesa. Vstoupit do lesa nebo s vršemi do řeky.

Měl byste se vzájemě dotýkat a objímat se svou rodinou.

Předávat svým dětem vše, co znáte. Učit je chápat zákonitosti světů. Předávat posvátná tabu. Třeba to, že z lesa si nic nemůžeme vzít bez zeptání a za vše je třeba složit dary.

Že je dobré brát si jen tolik, kolik opravdu potřebujeme a jednou – dříve nebo později si i nás vezme les zpět a duše se vrátí do korun pralesních velikánů než se znovu narodí.

Děti a rodina jsou totiž v životě nejvíc.

Je nepředstavitelné jak se náš svět vzdálil. Vzdálil se od “primitivního” k civilizovanému a po cestě ztratil duši, ztratil zření spojení se vším kolem nás, s lesem, půdou, zvířaty, s duchovním světem. Uvěřil v křivdu. Ten hlad po spojení s duší, se Zemí, se snaží nasytit věcmi, mocí, bohatstvím. Není a nemusí to být vždy tak černé.

Milí, přeji nám návrat k sobě. Ke své duši, která ví.

Všichni to v sobě máme. Nelze před tím utéct, umlčet to. Pojďme tomu naproti a objevme opět to, co je opravdu v našem životě důležité.

Chcete zažít Indonésii na vlastní kůži?

Přidejte se na AKCI –

BALI S RODINOU – SPOLEČNĚ NA OSTROV BOHŮ A DÉMONŮ

Bez posvátného prostředí divočiny se člověk utvrzuje ve své nadřazenosti. Snad jen vyjma světa patogenů způsobujících nemoci a umrtí a kde se člověk snaží získat kontrolu v podobě léčiv a vakcín, je většina světa zkrocena. Možná jen proto že se bojíme umírat.

Před čím se člověk v bázni skloní aby uznal síly vyšší, uznal řád který nedokážeme spoutat a ovládat? Navštěvuje katedrály a třese se před imaginárními bohy.

Průchod divočinou je mimo vše co běžně zažíváme. Nechráněnost vede k propojení se. Zranitelnost vede ke zpřítomnění. Nikým nerušená samota vede k sebenalezení.

Ve starých legendách se vypráví o dívce která se zasnoubila s medvědem. Vypráví se o dobách kdy lidé a medvědi žili jako spojenci, setkávali se, lovili a společně slavili.

Dva vzájemně se respektující světy.

Tzv. přírodní parky mají náš hlas a musí být zachovány pro další generace. Lidé si uvědomují to propojení, které musí být obnoveno s maximální intenzitou!

[mwvideo url=https://www.youtube.com/watch?v=jADusZXICdQ autoplay=1][/mwvideo]

Nejsem jen anonymní hlava s vlasy, šel jsem tam kde mě nejen ostříhají ale navíc mi udělají psychoterapii, svážou když budu ve stresu udělají mi klystýr bezovou limonádou.

Prostě individuální přístup.

Když kadeřník během střihu asi šestkrát použil slovo květák, utvrdil jsem se, že jsem správně!

Konečně se zase cítit jako člověk.

Zvlášť v tak složitém světě a v tak složité části města, kde sídlí hipster kavárny a kde spojení slov “vypadat normálně” stěží definujeme. Trochu jsem se nad tím zamyslel.

Vyjít si bez květáku, když můžu?

Nebo nosit boty ve kterých se dá chodit. Vím o čem mluvím, protože zásadně nosím barefoot, ze kterých mě večer tak bolí kyčle a natékají nohy, až se mi křiví tvář bolestí. Sláva!

Dnes už nejde totiž o to někam dojít a nedejbože spěchat!

V barefoot botech můžete hodně dobře vysedávat v kavárně a popíjet kávu z chemexu. Alespoň moje boty nešijí hladové špinavé děti v Bangladéši. A to chci vypíchnout!

Kdo nenosí barefoot, může vyrazit k babičkám na půdy a při troše štěstí objeví škrpály které už tehdy nikdo nechtěl a stejně mizerně vypadají a k chůzi nejsou vhodné o nic méně.

Stejně jako kola. Kola co strašily generace a generace v garážích. Vyhodit škoda.

Nemají brzdy ani šlapátka a tím spíš by se obešly i bez řídítek. Možná nás čeká posun k prohánění se na holých rámech. Dokonalé ztělesnění nulových reflexních prvků.

Hipster s květákem poběží obkročmo na holém rámu a bude u toho cinkat na obrovský designový zvonek velikosti dýně. S nosičem na nenásilnou veganskou tašku s Applem, kde každý správný hipster přelepí nějakou nepochopitelnou samolepkou zářící logo jablka.

A vůbec. Koupil jsem si černý krém, nanášecí kartáček a leštící kartáč na své boty.

Jako za starých časů, protože a to se musí nechat – dnes je víc cool věci používat, pečovat o ně a teprve když mají tu pravou patinu jejich hodnota roste. „Rychlá móda“ není etická, nenabízí prožitek, lidi jsou jak přes kopírák a nikdo neví, kdo to v jaké díře za almužnu šije.

Věci můžeme recyklovat! Šijou i lidi tady v ČR co to dělaj s láskou a eticky! Nosit na kolenech a koulích vytahané tepláky za 2000Kč, adidasky a nějakou bundu s načesaným kohoutem umí každý retard. Vyjít s kalhoty ve kterých otec jako mladý brázdil město na Jawa 250 “pérák”, na hlavě mít květák a svetr s jeleny a vypadat skvěle, to už umí málokdo!

Jsem pro maximální recyklaci těch věcí které byly a jsou dělané aby vydržely dlouho. Nějaké módní průmysl si může diktovat, na to mu neskočím. Podporuju malé výrobce a lidi co znám jejich tváře i příběh.

Fashion Revolution! Jdu si pustit jazz. 

Když jsem si vizualizoval v potní chýši sebe jako strom, který zapouští kořeny do živin plné půdy, nepřišlo mi na mysl, že bych chtěl vyrůstat v květináči a přesto se

zdá, že některé názory směřují k odtržení se, vykořenění a odhopsání někam bokem, kde je to “hežčí” a je tam míň “blbů”.

Copak “Systém” takový jaký je, skutečně plodí jen vadu a nemoc?

Překvapilo mne vlastní uvědomění toho, stejně jako na černobílých srdnatě

komentovaných záběrech mohutných brigád házícími lopatou, že to na čem stojíme je něčí práce. Ne režimů, ne ideologií, ale lidí. Asi jsem si to potřeboval více uvědomit. Nyní jsme zde po nich a oni mrtví a co se často děje, že kopeme do drnu a frkáme, jak je to špatně.

Dobře. Máme několik možností. Kopat do drnu a později si dát pivo a zapnout telku. I kdyby tomu tak bylo po mnoho let, stále jsme potencionálním revolucionářem.

Nebo se zajímat a aktivně hledat cesty co zlepšit ve svém blízkém okolí a nemyslím tím angažovanost jestli soused to či ono…

Cestou je podívat se jak to funguje jinde a potom o tom mluvit aby vzešla inspirace a poučení. Stejně tak poznat, že se zde máme skutečně velmi dobře a že ten náš drn je vlastně docela fajn.

Nebo zvelebit kus země, stát jejím správcem a radovat se společně z dalšími bytostmi z jejích plodů.

Systém, jak jej známe, není efektivně fungující, ne zcela. Přesto natolik, abychom mohli sedět u FCB a něco ťukat do klávesnice jako nyní já a u toho nám nemrzl nos. Lidé mají většinou práci a mají co jíst – co do hodnot a hloubky, v tom si stejně musíme pomoci sami.

Opět konstatuji – dobře, jsou zde věci k opravení. Myslím, že reálný problém zde v ČR se zřízením toho jak to zde je, připomíná trochu více kapající kohoutek. Možná špinavý dřez. Ucpaný.              A nevoní.

Vedle toho se pokoušet “opouštět kapající kohoutek systému”, je v ČR jako jít si čistit zuby do vany. Není to řešení.

Buďme vděční za to, že jsou lidé kteří umí stará řemesla a kdo může, učme se od nich.

Že existují lidé, kteří si pamatují staré časy. Lidé, kteří znají příběhy těch, kteří stavěli most před vaší obcí a když dostavěli, jedli chléb a zpívali.

Podporujme ty, kteří mají odvahu a energii angažovat se v politice, protože to má smysl, i když se tak nezdá. Posílejme jim podporu a dobrá přání aby jejich vůle zůstala a záměr se nezkalil.

Buďme vděční – tím nemyslím pasivně vděční a odevzdaní ve svých “osudech”, to je snad jasné.

Měňme vajíčka za kvásek, ale nezakládejme “Církev kvásku” a “Království svobodných vajec”.

Postačí to tišeji a “normálně” bez extrémů..

Cesta se klikatí středem a misky vah se chvějí. A přece je tahle cesta cestou odhodlaných, statečných, pokorných, vděčných.

Když by mělo přijít na boj, bojovat umí každý pitomec.

Howgh.