Nejsdílenější na mém Facebooku. Pokusil jsem se stručněji shrnout a popsat jednotlivé fáze tak jak přichází, pokud přijmeme že žena může přinášet muži jisté vyšší vhledy a impulzy (byť se to děje často nevědomě).

Jaké jsem „záseky“ to přináší tak jak se nám dějou a jaký je proces pokud probíhá zcela ideálně.

Co je závěrem – ženy zvědomovat si a správně pojmenovávat, muži – nebrat tyhle šťouchy jako kritiku nebo nespokojenost ženy (myslím že ona funguje takhle zcela přirozeně). Zkoumejme to.

Impulzy od ženy můžou mít pro muže velký přínos.

Nebylo to jen tak obyčejné sezení se zatnutými zuby z palčivého pocitu chladu na rozpáleném těle. Tuhle fázi jsem překonal a řekl si, co bude dál? Zůstal jsem pod proudem sprchy, který mě pohltil na celých 30min – omlouvám se pokud by se to mohlo zdát jako plýtvání vodou! 

Vždy přišla krajní fáze a já si opět kladl otázku, co bude když ještě počkám? 

Potom se mi změnilo vnímání a já se propadl do sebe.

V prvé řadě chci upozornit, že tímto článkem nechci nijak hanit Wim Hofovu metodu.

Prožil jsem už několik krajních prožitků během různých aktivit. 

Počítám do nich:

Chození po žhavém uhlí – opakovaně ohnivý práh přecházím již řadu let.

Horská či vysokohorská turistika v zimě či v létě a dlouhé vytrvalostní i silové výkony, včetně dlouhodobého pobytu a pohybu ve výšce nad 4000 m.n.m.

Běhy na dlouhé tratě nad vzdálenost maratonu.

Lezení několika set metrových stěn i v horském prostředí. 

Intenzivní meditační nebo tantrické semináře se silnými dechovými technikami, práce s energií, s vlastním stínem, s konstelacemi.

Práce ve vodě, prožitkové plavání a terapie, otužování včetně Severního ledového oceánu na Špicberkách.

Zkrátka zakusil jsem hraniční stavy, prožitky nebo jsem minimálně byl svědkem procesů jiných lidí. 

Zpátky k sezení v naší sprše. V jednom momentě mi probleskl hlavou obraz jak ležím v ledovém bazénku jaký najdete na kurzech s ledovým mužem Wim Hofem a kolem mně stojí kruh australských domorodců a smějou se mi. 

Skutečně se zdá být legrační z pohledu aboridgince vyhledávat takové zkušenosti a libovat si v nich.

Ptal jsem se v sobě – proč to vlastně děláme? Odpověď přišla okamžitě: 

Protože narozdíl od přírodních a přirozeně duchovních kultur jsme odpojení a zavření a proto potřebujeme silné impulzy aby se ten stav rozčeřil.

Aby byl prožitek kvalitní a hluboký, musíme k němu přes intenzivní techniku.

Nedávno jsem něco podobného řešil s kamarádem, který si libuje v BDSM a shibari. Pochopil jsem tu část kde nás silný prožitek dostane do vlastních hloubek, pochopil jsem i možný léčebný přesah. Proč se do té intenzity vracet opakovaně? Denně? 

“Pokud vždy volíme komfort, nikdy se nenaučíme nejhlubším schopnostem naší mysli nebo těla.”

Wim Hof

Domorodec nebo člověk, který prochází dlouhodobě přírodou a je s ní v úzkém napojení, pravděpodobně nemusí vyhledávat intenzivní prožitky aby cítil svůj nejhlubší potenciál a dary, byl ve spojení s duší a tělem. 

To náš způsob života – zkušenost života, kterou jsme si zvolili – nás vede oklikou k tomu – zase skutečně cítit. 

Být ve stavu kdy se nám neokouká dívat se na hvězdy a být tím pozorováním zcela pohlcen aniž by nás někdo musel mrskat důtkou nebo to bylo v bazénku s ledem. 

Prosté otevřené bytí. To je to, o co se snažíme. Snažíme se zase cítit.

Jsou v přírodních národech přechodové ritály totéž? Částečně. Krajní zážitek, setkání se smrtí nebo rituály sňatku, oslava menarché – jsou o vděčnosti k tomu, co nás přivedlo do bodu ve kterém jsme nyní, odseknutím starého a začátek nového. 

Nedovedu si představit, že by mladíci skákali z chatrné bambusové věže přivázáni lijánou za nohu opakovaně a jen tak pro prožitek. 

Můj závěr je takový – touha a potřeba naplnit se zkušeností, prožitkem, prohloubit naše vnímání je do jisté míry prokletím. Zahlceni a obklopeni, osamocení vykořenění poutníci k neznámému cíli. 

To co máme je “pouhé” nyní a chceme si to udělat husté. Nechodíme běžně ke kráterům sopek, nechodíme bouřemi a stezkami pod tříští příboje. Nebojujem o úrodu a ženy, či s divokými zvířaty. 

Naší fází vývoje, kdy již nemáme bázeň z přírodních a duchovních sil, je opětovné otevření se a zcitlivění. 

Klíčem je citlivost a absolutní otevření a to vede ke klidu bez snažení!

Stav, kdy můžeme cítit úplně všechno a to spektrum námi bude procházet. Není to vždy příjemné, ale stále lepší než být zavřený.

“Ptáci zpívají o svobodě, když se lehce vznášejí vzduchem. 

Stejně tak by se měla vznášet naše srdce, povznést se nad pouta a starosti.

Stromy, pevně zakořeněné, skrývají tajemtsví vnitřní síly. Dej nám sílu odolávat v nesnázích.

Hory, vzdálené a tiché, poukazují k vyšším světům, nevídaným. Takto vznešeně a v míru bychom měli žít.

Řeky si hledají cestu, nedbají stromu ani kamene. Tak by měl plynout náš život, k moři, vytrvale!

Matko, děkujeme Ti, Tvá radost září v každé věci.

Otevři brány, ať svět ještě jednou zazpívá.”

J. Donald Walters

Probouzení se s prvními paprsky a opatrnými trylky ptáků patří mezi mé nejoblíbenější. Vždy když nechám město za zády a jsem v přírodě si připomenu co je v životě důležité, jaké neobyčejné a přitom prosté zázraky nás obklopují a nabízejí se.

Například:

Dovolit si lehnout si do trávy.

Být nahý nebo minimálně oblečený a nechat vítr a slunce ať se dotýkají těla.

Chodit bosky.

Válet se po zemi, dělat kotouly a lézt na stromy.

Dívat se do krajiny a nevyvíjet aktivitu.

Nechat po sobě lézt brouky a mravence.

Speciálně ta nahota je prostě úžasná a vědět že můžu někde svobodně chodit zcela nahý, koupat se nahý a zcela se uvolnit do svého těla, vnímat jej v prostoru je pro mě velmi důležité!

To co jsem chtěl vyjádřit tímhle textem je ještě něco jiného, mnohem hlubšího. Jsem vděčný sám sobě že dokážu být v úžasu, věřit a vnímat zázraky, vnímat souvislosti.

Že existuje živý a celostní pohled a způsob jak se uzdravovat, jak žít.

Nic z toho co se nám děje není náhoda.

Že i když mě teď něco trápí, mám bolesti, jsem vyčerpaný – můžu tenhle impulz přijmout, prozkoumat to, poslat si do místa pozornost, soustředit se na příčinu. A měnit věci reálně tak, aby se vrátil soulad.

Být k sobě laskavý.

Přeji vám pokud se to ještě nestalo, ať si dovolíte dívat se vnitřním nezastřeným zrakem a vzít odpovědnost za svůj život do svých rukou bez pocitu tíže. Rozhodovat se s laskavostí k sobě, beze strachu. Jednat bez omezení, nespoutání myslí ale v souladu s moudrostí a intuicí. Žít v soucitu k sobě a všem bytostem. Odvážně.

Když jsem o víkendu v -15C procházel na lyžích Krkonoše, měl jsem docela obavu. Tolik věcí se může pokazit a většinou se i něco pokazí. Jako se to stalo i mně, když mi 2km před cílem praskl jezdec na zateplovací bundě a já byl rázem v silném větru a sněžení s rozevlátou bundou. Zpocený na těle bych brzy pocítil sílu větru a mrazu.

Když je člověk připravený, není zaskočený a já vyřešil rozbitý zip tím, že jsem si na sebe oblékl poslední vrstvu – goretexovou bundu, která čekala v batohu.

Spal jsem na Špindlerově boudě a po dobré večeři a sprše jsem si pustil televizi. Než jsem našel program, na který by se dalo dívat, prošel jsem si řadu nesmyslných upoutávek a reklam a přišlo i na televizní zprávy.

Hlásily arktické mrazy na poslední únorový týden, přidaly varování o škodlivosti mrazů na lidské zdraví. Televizní reklamy tématicky hlásily, jakou zázračnou chemii proti kašli, rýmě, jak zatočit s chřipkou, aby se člověk dostal zpět do aktivního provozu. Pokud bolí ztuhlé svaly – namazat anestetickým gelem (ztuhlost v těle sama vypovídá o tom jaký přístup k životu někdy máme).

Člověk by mohl mít pocit, že nemáme žádnou moc sami nad sebou a potřebujeme poslouchat, co se sebou dělat.

Když je mráz, tak být doma, abychom si nepoškodili zdraví.

Když jsme nemocní, tak pít a jíst léky, aby člověk nebyl dlouho mimo a mohl vydělávat na nové auto.

Přemýšlel jsem nad tím ve spojení s mou túrou zimními horami, jen já a nikdo další. I když přece – z chumelení se občas vyloupla silueta do sebe pohrouženého běžkaře či skialpinisty. Potkal jsem pár lidí na sněžnicích, se všemi si vyměnil pozdrav a pohled vyjadřující spoluúčast, obtíže i radost.

Věřím v sílu, která je v nás lidech. V energii, která nepotřebuje poslouchat nevyžádané rady, jak nakládat se svým životem. Tohle nás všechny spojuje.

Když jsme odpojení od sebe a ten hlas, který nás vede, utichne, jsou způsoby jak tomu jít naproti, jak jej obnovit. Podniknout detox od ruchů a šumů, které zahltí vnitřní prostor.

Cesty jak toho dosáhnout jsou různé a pro mě je jedna z nich nyní otužování.

Otužování jako cesta k sobě skrze tělo.

Znáte ty videa ruských dětí, které se koupají nebo je polévají venku v teplotách hodně pod bodem mrazu? Vždy mi přišlo fascinující, co lidské tělo dokáže a jak velkou propast mezi ty schopnosti a realizaci staví mysl, ovlivěná možná strachem a rozhodně nějakým paradigmatem.

U otužování můžeme dokázat jednu jednoduchou věc – že máme moc. Máme osobní moc pracovat na svém těle, na svém vnitřním prostředí, na svém vědomí, na své sebekultivaci.

Že to někomu nevoní? Nechce se? Píšou mi ženy, že jejich chlap prostě tohle dělat nechce, že tím “pohrdá”. Nechce se sebekultivovat – jednoduše je otravné měnit to, co je zaběhnuté – je to známý způsob – “hlavně nic neměnit”.

Ke změnám se člověk dostane v lepším případě sám nebo skrze krizi, která mu do života vstoupí.  Anebo se k tomu nedostane….nevidí ve změně příležitost.

Chci mít ve svém životě radost, přeji si cítit v sobě sílu, energii, mít zodpovědnost za to, jaký život žiji, zda se cítím mocným nebo ne-mocným.

Proto jsem v “artktických” mrazech šel a vysekal si díru do ledu a vlezl si do boží skvělé vody, zažil extázi skrze ty jehličky po těle, slunce ve tváři, ptačí zpěv…A půjdu zase.

Každý ať se rozhodne.

A pak si to užijte.

Jednoho léta, při tůře v Západních Tatrách, kdy jsem se plazil s těžkým batohem s plánem přejít hlavní hřeben, předběhl mě starší chlapík v teniskách, nátělníku a letech kmeta.

Svižně přeskakoval z kamenu na kámen bez zjevné námahy a mým směrem zaburácel něco o šnečím tempu, popřál Hore Zdar a zmizel z dohledu.

Tihle lidé jsou v každém pohoří, kde jsem zatím byl. Slýchám historky z hor které teprve plánuju navštívit, například Korsické Alpy, kde jsou také. Jsou všude.

Hory jsou jejich krajina duše a budou se vracet dokud budou mít síly.

Vlastně jim závidím, znám ten pocit. Svou krajinu duše teď nemám. Jako kluk jsem objevil Pálavu a zamiloval se, hledal každou příležitost kdy jsem se mohl sbalit sám nebo s kamarádem, sednout na vlak směr Břeclav, přestupit na motoráček do Mikulova a pak kus pěšky. Znám tam každý kámen. Pálava mě volala. Toulal jsem se pod pálavským nebem, lehával na stepní trávě na svazích do kterých se opíralo odpolední slunce. Usínal pod pálavskými hvězdami.

Později jsem objevil Západní Tatry a zamiloval se. Jenže časem vztah ochladl a Roháče mě přestaly volat – bylo to proto, že jsem hltal vše nové a nechtěl zůstávat. Díval jsem se dál a doputoval až na střechu světa, do Himálaje, možná právě proto, abych začal zase sestoupovat a našel si znovu malé pálavské pahorky.

Pro muže je takové místo nesmírně důležité.

Místo, které si jeho duše zamiluje. Duše ze své podstaty šťavnatá a vyživující, saje ze stružek divokých potoků, vlhne dotekem kapek z převalujících se oblaků.

Proč je pro muže důležité vyjít vstříc své duši a takové místo si najít?
Přitom nemusí být daleko – mělo by mít jistý genius loci, skryté a tušené mystérium. Takovému místu nesvědčí hustota turistických stezek, zákazy a omezení, cedule o evropských dotacích na sanaci skal. Žijí tam divoká zvířata a místy můžete cítit zvířecí pach, třeba od stáda muflonů.

V nočním ševelu se probouzí fantazie, zorničky rozšiřují a do života se navrací něco, co nás šimrá na zátylku. Let sov a jejich houkání – opravdu houkají! Aspoň Výr Velký ano.

Duše se roztáhne, nadechne, rozletí v noční stíny, víří v hlavičkách horských trav.

Vůbec to není o výkonu. Chlap potřebuje být žasnoucím klukem a je jedno kolik mu je let. Je to ozdravující.

Mít svou krajinu duše.

Nejen básník, který dokázal o jednom pohoří, o jedné řece složit mnoho básní nebo malíř zachycující proměny jeho oblíbeného údolí, fotograf číhající na správné světlo, když všichni ostatní ještě spí. Nejen oni mají právo milovat to “své” místo.

Zkuste se zamyslet a vrátit se ve vzpomínkách k místům, která vás nejvíce oslovila – už jako děti jsme takové vyhledávali. Já měl milovaný strom na kraji lesa kousek za Slavičínem na Valašsku a v jeho koruně jsem dlouho sedával.

Rozpomeňte se na tyhle místa nebo dovolte duši aby se pohnula a pomohla vám najít nová. Tam se potom vracejme a zůstávejme tam. Oslavme to místo a ono naplní naši duši pokojem.

Aby vše fungovalo, bude třeba postupovat ve třech krocích.

1. Přečtěte si text
2. Zasněte se
3. Pusťe si video

Představte si, že nic nemusíte a důležité je jen nyní. Ležíte v houpací síti, máte výhled na přírodu, oblohu a slyšíte ji všude kolem. Cítíte vůně a pachy, vnímáte ji plochou nezahaleného těla.

Vítr v korunách třepetá listím a vlní celými vzájemně hustě protkanými korunami. Stromy tančí.

Po nebi plují oblaka, rozeznatelné siluety letících ptáků i jejich zpěv.

Kolem domu zvuky lesa, domácích zvířat, nedaleko šumí potok s chladnou čirou vodou.

Smějí se děti. Vaše děti – bez zaváhání jejich hlasy rozeznáte.

Nemusíte nic.

Tedy něco přece ano.

Měl byste dnes pro nějaké ovoce do lesa. Vstoupit do lesa nebo s vršemi do řeky.

Měl byste se vzájemě dotýkat a objímat se svou rodinou.

Předávat svým dětem vše, co znáte. Učit je chápat zákonitosti světů. Předávat posvátná tabu. Třeba to, že z lesa si nic nemůžeme vzít bez zeptání a za vše je třeba složit dary.

Že je dobré brát si jen tolik, kolik opravdu potřebujeme a jednou – dříve nebo později si i nás vezme les zpět a duše se vrátí do korun pralesních velikánů než se znovu narodí.

Děti a rodina jsou totiž v životě nejvíc.

Je nepředstavitelné jak se náš svět vzdálil. Vzdálil se od “primitivního” k civilizovanému a po cestě ztratil duši, ztratil zření spojení se vším kolem nás, s lesem, půdou, zvířaty, s duchovním světem. Uvěřil v křivdu. Ten hlad po spojení s duší, se Zemí, se snaží nasytit věcmi, mocí, bohatstvím. Není a nemusí to být vždy tak černé.

Milí, přeji nám návrat k sobě. Ke své duši, která ví.

Všichni to v sobě máme. Nelze před tím utéct, umlčet to. Pojďme tomu naproti a objevme opět to, co je opravdu v našem životě důležité.

Chcete zažít Indonésii na vlastní kůži?

Přidejte se na AKCI –

BALI S RODINOU – SPOLEČNĚ NA OSTROV BOHŮ A DÉMONŮ

Bez posvátného prostředí divočiny se člověk utvrzuje ve své nadřazenosti. Snad jen vyjma světa patogenů způsobujících nemoci a umrtí a kde se člověk snaží získat kontrolu v podobě léčiv a vakcín, je většina světa zkrocena. Možná jen proto že se bojíme umírat.

Před čím se člověk v bázni skloní aby uznal síly vyšší, uznal řád který nedokážeme spoutat a ovládat? Navštěvuje katedrály a třese se před imaginárními bohy.

Průchod divočinou je mimo vše co běžně zažíváme. Nechráněnost vede k propojení se. Zranitelnost vede ke zpřítomnění. Nikým nerušená samota vede k sebenalezení.

Ve starých legendách se vypráví o dívce která se zasnoubila s medvědem. Vypráví se o dobách kdy lidé a medvědi žili jako spojenci, setkávali se, lovili a společně slavili.

Dva vzájemně se respektující světy.

Tzv. přírodní parky mají náš hlas a musí být zachovány pro další generace. Lidé si uvědomují to propojení, které musí být obnoveno s maximální intenzitou!

[mwvideo url=https://www.youtube.com/watch?v=jADusZXICdQ autoplay=1][/mwvideo]

Když jsem si vizualizoval v potní chýši sebe jako strom, který zapouští kořeny do živin plné půdy, nepřišlo mi na mysl, že bych chtěl vyrůstat v květináči a přesto se

zdá, že některé názory směřují k odtržení se, vykořenění a odhopsání někam bokem, kde je to “hežčí” a je tam míň “blbů”.

Copak “Systém” takový jaký je, skutečně plodí jen vadu a nemoc?

Překvapilo mne vlastní uvědomění toho, stejně jako na černobílých srdnatě

komentovaných záběrech mohutných brigád házícími lopatou, že to na čem stojíme je něčí práce. Ne režimů, ne ideologií, ale lidí. Asi jsem si to potřeboval více uvědomit. Nyní jsme zde po nich a oni mrtví a co se často děje, že kopeme do drnu a frkáme, jak je to špatně.

Dobře. Máme několik možností. Kopat do drnu a později si dát pivo a zapnout telku. I kdyby tomu tak bylo po mnoho let, stále jsme potencionálním revolucionářem.

Nebo se zajímat a aktivně hledat cesty co zlepšit ve svém blízkém okolí a nemyslím tím angažovanost jestli soused to či ono…

Cestou je podívat se jak to funguje jinde a potom o tom mluvit aby vzešla inspirace a poučení. Stejně tak poznat, že se zde máme skutečně velmi dobře a že ten náš drn je vlastně docela fajn.

Nebo zvelebit kus země, stát jejím správcem a radovat se společně z dalšími bytostmi z jejích plodů.

Systém, jak jej známe, není efektivně fungující, ne zcela. Přesto natolik, abychom mohli sedět u FCB a něco ťukat do klávesnice jako nyní já a u toho nám nemrzl nos. Lidé mají většinou práci a mají co jíst – co do hodnot a hloubky, v tom si stejně musíme pomoci sami.

Opět konstatuji – dobře, jsou zde věci k opravení. Myslím, že reálný problém zde v ČR se zřízením toho jak to zde je, připomíná trochu více kapající kohoutek. Možná špinavý dřez. Ucpaný.              A nevoní.

Vedle toho se pokoušet “opouštět kapající kohoutek systému”, je v ČR jako jít si čistit zuby do vany. Není to řešení.

Buďme vděční za to, že jsou lidé kteří umí stará řemesla a kdo může, učme se od nich.

Že existují lidé, kteří si pamatují staré časy. Lidé, kteří znají příběhy těch, kteří stavěli most před vaší obcí a když dostavěli, jedli chléb a zpívali.

Podporujme ty, kteří mají odvahu a energii angažovat se v politice, protože to má smysl, i když se tak nezdá. Posílejme jim podporu a dobrá přání aby jejich vůle zůstala a záměr se nezkalil.

Buďme vděční – tím nemyslím pasivně vděční a odevzdaní ve svých “osudech”, to je snad jasné.

Měňme vajíčka za kvásek, ale nezakládejme “Církev kvásku” a “Království svobodných vajec”.

Postačí to tišeji a “normálně” bez extrémů..

Cesta se klikatí středem a misky vah se chvějí. A přece je tahle cesta cestou odhodlaných, statečných, pokorných, vděčných.

Když by mělo přijít na boj, bojovat umí každý pitomec.

Howgh.

Myslím, že je v tom velká síla.

Ve čtyřhvězdičkovém horském hotelu jsem poprvé vyrazil na saunový rituál. Přiznám se, že po skvělých potních chýších v šedesáti lidech jsem nečekal příliš. Pravda, právě tohle se snažím u sebe si hlídat – nezavřít si cestu kvůli očekávání malého.

Účastnili se jen muži – žena, která viděla saunu plnou chlapů se otočila na patě a zmizela jak pára nad hrncem. Prý že se stydí, vyjekla. Nechápu proč:-)

Rituál vedl drobnější chlapík a už od pohledu a s kamenem na koženém řemínku na krku, mě přiměl zpozornět v očekávání, co asi přijde. A také to přišlo:-)

Vedl rituál hlavně slovem, řekl bych řízenou vizualizací a i když mě z počátku slovo v kombinaci s nárazy žhavého vzduchu rozháněného ručníkem rušilo, zaznamenal jsem klíčové myšlenky a mile mě překvapilo jak mi sedly do aktuálního období.

Strom a jeho ovoce.

Pomerančovník, který pouští své plody ve správný čas – ani dříve ani později. Dopřeje čas zrání, ale “nepřenáší” plody aby mu v korunách zahnívaly. Také neřídí komu padnou – ano některý plod je kyselejší, některý sladší (během rituálu jsme dostali pomerančový fresh a měsíčky pomeranče, což bylo velmi osvěžující a lahodné).

Co bylo ještě zajímavější, že po rituálu jsem promluvil s Honzou (vyměnili jsme kontakty) o tom, že bych nečekal v “komerčním prostředí” takový druh rituálu. Že to je pouze začátek a vedení hotelu si přeje “hotelovou potní chýši”, vyrábění bubnů a další aktivity, které jsou považovány za duchovní a rozhodně “alternativní”, jsem nečekal.

Jistě by se našli zarytí alternativci (když už neznám lepší označení), kteří budou křičet, že manažeři nebudou mít “tu pravou” potní chýši a že to jejich bubnování nebude “dost duchovní” jako jsou jiná. Možná. Záleží na tom? Není to samo o sobě skvělý začátek?

A takhle se to celé děje. V místech kde to nečekáme to dobře kvasí jako těsto na voňavý chléb.

V místech kde bychom to čekali je pusto. Karty se obrací – možná je potřeba si na to zvykat a být otevřený změnám.

Kdo by měl zájem vyrazit a stavět potní chýši u horského hotelu pod Králickým Sněžníkem, bude možnost letos v květnu. Napište mi a já vás s Honzou spojím, nebo se rovnou domluvíme a pojedeme společně.

Děje se to dobře.

(koláž je můj výtvor, tak sorry:-))

že to musí být vzpřímeně a po dvou.

Celý život miluji pohyb a umění těla, nyní se inspiruji u svých dětí.

Dcerky a jejich přístup k pohybovým aktivitám je fascinující. Když jsem půjčil od chlapíka na balijské pláži “bodyboard” – což je krátký a širší “surf” tak akorát na horní polovinu těla – starší dcerka po dvou hodinách ve vlnách prohlásila “teď už umím surfovat!”

Pokud dovolíme dětem hledat a zažívat pohyb svým tělem, po svém způsobu, ukazuje se síla “mysli začátečníka” – překážek je velmi málo a existuje pouze radost.

Z našeho pohledu je výsledek možná technicky nedokonalý a proto tak často zůstaneme sedět a ani to nezkusíme.

Mladší dcerka Kayla je na pohyb velmi nadaná. Znamená to, že umí pracovat se svým tělem, rozumí mu, zkouší a testuje, že i jeden balvan se dá zdolat na sto způsobů.

Pozoruji u ní, že její tělo umí celou škálu pohybů, ale s přibývajícím věkem si tuhle “slovní zásobu” těla omezíme jen na ty vybrané a často na základní až nezbytné.

Možná jako dospělí potřebujeme více hospodařit s energií a na pokusy či bádání co tělo umí nemáme dost času…

V současné době je možné navštěvovat kurzy, kde se znovuobjevují tyhle zapomenuté pohyby z dětství. Lidi se směšně válí po zemi a prožívají “tensegritu” lidského těla a ejhle – v těle jeho stereotypním používáním vznikají místa, odkud na nás při rozpohybování vyskakují vzpomínky, emoce…

To je zajímavá zkušenost!

Co když přímo souvisí náš pohyb s tím, jaké žijeme životy, jak přemýšlíme?

Co udělá větší rozsah pohybu, větší hloubka klidného pohybu, více síly, více flexibility, hledání rovnováhy s naší myslí a s jejími hlubšími zákoutími?

Co když je způsob života, kde oslavujeme hodinu joggingu denně jen legračním “matrixem” a pastí?

Jaká mysl je uložena v zatuhlém a bolavém těle?

Co s tím jde udělat?

Narušujme tu obvyklou škálu, staňme se opět v pohybu dětmi jako po chvíli mlčení a pozorování profesionálního sportovce při jeho vrcholné aktivitě prohlásila dcerka “hmm tohle by mi určitě šlo!”.

Dovolme dětem hýbat se, nespoutaní jedním určitým sportem.

Tančeme. Jakkoliv.

A tak nějak celkově dělejme cokoliv co způsobí, že

se v našem těle objeví radost a už v něm zůstane, stejně jako v mysli – klidně, hluboce či divoce!

Nespoutanost v nejlepším slova smyslu!