Co zažít a co prozkoumat pokud nemáme možnost vyrážet do zahraniční divočiny?

Rád bych s vámi sdílel jednu moji dávnou vášeň – a bylo to se mnou tak, že jsem měl dlouhé období kdy mě dálky netáhly a veškerý volný čas jsem vyrážel jen nedaleko.

Mé nejvzdálenější výpravy obvykle nepřesáhly 100 km od domova, ale jak říká Gary Snyder nebo H.D.Thoreau – i relativně malou oblast dokážeme prozkoumat do detailu sotva za celý lidský život.

Zároveň se stále setkávám s lidmi, kteří např. nikdy do dospělého věků nespali venku pod širákem, někteří dokonce ani ve stanu. 

Řada lidí neumí rozdělat oheň bez sirek a mnohým dělá problém poradit si s ohněm když je po dešti. 

Tohle vše se teď můžeme naučit nebo si procvičit!

RAMBO FIRST BLOOD – Cílem je nepotkat žádné lidi.

Pohybovat se tak, abych mohl pozorovat, ale nebyl spatřen. Vybral jsem si oblast a procházel jsem ji ve dne nebo v noci. 

Třeba zrovna vás jsem nepozorovaně obcházel v maskovacím obleku “hejkal” – ghillie, zatímco jste seděli u večerního ohně u své chaty, nebo kolem me projeli na kole po lesní stezce, u které jsem ležel. Jindy mi hejkal tak ztěžkl ranní rosou, že jsem tahal několik kilo navíc, nebo jsem zjistil, že se v něm hodně špatně leze ve spěchu na strom, před divokými prasaty.

Oblečení v nenápadných barvách, maskáče. Já často používal maskovací barvy na obličej (je pracnější je z obličeje odstranit).

Stačí si vytipovat oblast a pozorně ji procházet. Chůzi mimo stezky přerušujte nasloucháním a pozorováním – když budete opravdu nenápadní, můžete pozorovat divoce žijící tvory.

GPS PROUTKAŘ

Pomůže vám registr studánek a offline mapa v mobilu.

Stačí si udělat výlet a poznávat co nejvíce dostupný studánek v okolí vašeho bydliště. Někteří lidé vyráží studánky také čistit nebo obnovovat. Najít krásnou studánku to je čistá a osvěžující radost!

Také je dobré vědět, kam by člověk v případě nějaké nouze mohl pro kvalitní vodu. 

MIKRO KAŇONING

Kolik znáte vodopádů blízko vašemu bydlišti? 

Není vodopád jako vodopád a spousta z nich, byť se nerovnají horským obrům s mohutným průtokem vody, mile překvapí a zaslouží si náš obdiv. 

Začněte zde.

A než většinu českých vodopádů projdete a poznáte, máte léta co dělat.

Současně je to i tip pro fotografy a jejich “dlouhé expozice” – Kolik z nás dokáže vyčarovat krásnou fotku na prostém, mírném a nepřístupném vodopádu? 

ARAGORN – Chodec. Tuze skvělá věc. 

Pomůžou vám skvělé mapy.cz, nad kterými jsem se už cosi naseděl.

Hledejte ty nejdivočejší kombinace.

Okružní cesty nebo přechody nějakého úseku? Chcete po stezkách nebo nerušeně mimo stezky? ( Orientační schopnost, mapa a např. buzola kvůli azimutu je výhodou. ) 

Potkám nějaký zdroj pitné vody? Bude kde se vykoupat? Kde přespat? 

Zrovna plánuju, jak se pěšky dostat do konkrétního cíle 45km od našeho domu. Na trase je několik vesnic, ale hledám si malé stezky mimo turistické a cyklo trasy. 

Plánuju na lehko i bivak, takže plánování přizpůsobím i tomu. Vyrážet z okraje Brna někam pěšky je něco, co můžu doporučit – došel jsem tak několikrát např. na Pálavu. Většina těch cest byla přes noc – noc má své nezaměnitelné kouzlo.

To je k několika stručným tipům vše. Seberte odvahu a vyražte:-) 

Hodně štěstí! 

Přeje, Honza Harnoš

/Originální příspěvek s fotkou z mého Facebooku Honza Harnoš/

Připravil jsem si pro vás, zejména těm z vás, kterým jsem vyvolal nějaké emoce mým příspěvkem/vtipem/rejpnutím/výzvou k zamyšlení, rozbor “problematiky” abych doplnil. Těm, kteří měli už už potřebu do mě nějak tnout – chci připomenout, že by bylo snad nemožné zahrnout do jednoho příspěvku všechny roviny, vazby a reality tak, aby vznikla nějaká komplexní a stále barvitá scéna. 

Nejen, že by se vytratil onen údernější tón a odlehčení a vtip, musel bych se pokusit popsat ŽIVOT JAK JE a to jsme už někde jinde. 

Připomenu ještě jednu věc a to závěr příspěvku kde píšu: “Milujeme vás! Spolu to zvládnem!”

A teď tedy k některým detailům, které by mohly přinést při bližším pohledu inspiraci  

1.Potřeba žen konfrontovat muže

Vycházím z praxe partnerského kurzu a z příběhů, které slýchám. Obecně jde o něco co v prostředí žen, které nahlíží do prvních z mnoha komnat ženství vzniká rychle, snadno a často a už jsem se v tomhle duchu vyjadřoval v podobě “kontroverzním” příspěvku na mém fcb.

“Rise sister rise” proces je krásný, stejně jako mužský vzestup. Pokud se děje tak jak učíme s Luci na kurzech, že: jsem zodpovědný sám za sebe – rozvíjím se – rozšiřuju své pole, které začne (bezděčně) působit na mé okolí – v tomto případě na muže – ten zpozorní (nebo už sám v procesu je). 

Pojďme vždy v prvé řadě měnit sebe bez potřeby stěžovat si: “Ten můj nic nedělá a návrhy zkoušet společně techniky odmítá, když mu koupím zajímavou knihu tak ji nečte a ještě se uráží že ho do něčeho nutím.” nebo “Moje žena je v sexu zabržděná a odmítá zkoušet nové věci.”  

To na co poukazuju je část z celku, kdy si (mě) ženy stěžují že ten jejich muž nemá o nic zájem, je zavřený, odmítá se zapojit do nějakého rozvoje. Ano, řada vztahů se rozpadla a mám na mysli skutečně konkrétní případy, kdy žena řekla – jsem dál, už si nemáme co nabídnout, dala jsem mu šanci a on ji nevyužil. Považuju to za extrém. A tam rozhodně není potřeba dojít a to právě na kurzech učíme. Jak citlivě přistupovat k takovým změnám, které se nám při otvírání našich osobních témat pak projevují ve vztahu. 

2. Jogínka

Tohle se týká konkrétně Bali a žen/holek které tady jsou (i kluci) a u kterých si dobře uvědomuju, že je to fáze – vím to proto že jsem byl úplně stejný. 

Cílem bylo jen odlehčit to. Neustále sami sebe (zdravě) zlehčujme. Dobře si pamatuju na svou fázi TVRZENÍ – měl jsem pocit že můžu něco tvrdit a že to tak je – přitom to vycházelo z takové hloubky a možná mě tehdy ani nenapadlo že by ten OBJEV mohl mít nějaké ale. 

Zkusím to přirovnat ke konceptu, který jsem nedávno použil při povídání s mou ženou:

Každý se nacházíme v určitém prostoru vědomí, ve kterém se pohybujeme a který je nám vlastní. Je to stav který je v pořádku a velmi funkční – když obsáhneme co je v té naší “buňce” naše vědomí se rozšíří do “buňky” další. Jsme tak navlečení na jedné niti jako korálky, jako semínka posvátného stromu na modlitební mále. 

Básník v buňce, ve které je aktuálně doma, napíše báseň a ta s ním silně rezonuje – stejně jako s řadou dalších lidí. Může to být něco jako: 

“Ty jsi má láska ty jsi můj sen,

  tebe chci líbat po celý den.”

Když si přečte někdo kdo je v jiné, třeba si řekne: “Básník nevyužil potenciál tématu.” a kdo je zase v jiné si řekne: “Líbat jo? To je nechutné.”

No a v jiné “buňce” byl zase perský mudrc Rúmí:

“Tvůj dech se dotkl mojí duše a já dohlédl do nekonečna.”

nebo:

“Zranění je místem, kudy do vás vstupuje světlo.”

Nebo takový Rainer Maria Rilke a další. 

Tím chci říct, že buňka mladé ženy která dělá řadu věcí a je o nich přesvědčená je fáze. Já se nacházím v nějaké fázi a to co píšu do ní patří. Důležité je uvědomovat si to a tím mít ten nadhled – ano funguje to. Jen nadhled. Není to tak obtížné a opravdu to stačí. Zkoumejme to. 

“Ego se stává překážkou osobního růstu, když ve vývoji strne, ztratí se nebo zabarikáduje ve kterékoli životní fázi – když vzdoruje změně, ztrátě, zármutku nebo radikální transformaci z rukou bohů a bohyň (personifikace Mysteria). Oproti tomu zralé ego chápe občasnou nezbytnost vzdát se nebo být poraženo silou větší než je samo.” 

Bill Plotkin

3. Zarostlé podpaží

Nikomu propána neberu zarostlé podpaží! Já se třeba dole holím a je to čistě z praktických důvodů a mám to rád. Snad si ani nedovedu představit že by vznikla mužská iniciativa “Pravý muž chčije ve stoje”, nebo “Pravý chlap = chlupatý pytel”. 

Ženy byly a stále jsou pod nějakým tlakem – nebo mě teď napadá – neděláme si ten tlak často na sebe sami? Byl jsem jako muž exot na rodičovské “dovolené” a celkově 7 let dělal prostor manželce při rozvoji podnikání, podporoval ji a byl jí útěchou když se nedařilo. Jo umím dobře vařit a dělat všechno kolem domácnosti a do toho jsem potřeboval být pevný/soustředěný a skvělý milenec, ochránce a uchvatitel:-) Jde to? Jde to. Někdy z těžka. 

Zarostlé podpaží nemusí být náboženství, nemusí to být něco co definuje ženskou emancipaci – vracíme se k bodu 2. 

Nějaké ženy odpověděly že se holí a holí se rády – pro sebe. Na druhou stranu když muž promluví o tom jak miluje když je oholená (nebo není), nemusí to znamenat hned “teď si tě svým požadavkem chci podrobit” – prostě se mu to líbí. Neznamená to ani, že když to žena odmítne půjde a najde si třeba tu nevětší chlupatici ve městě a ji opustí i s dětma. Protože věci se dají dělat cestou laskavé shody, radostně.

Rozumím, že z příběhů, kdy je žena pár týdnů nebo měsíců po porodu, který nebyl třeba úplně milý, potřebuje čas a podporu aby se mohla vrátit do své síly a neprospěje jí, když jí bude chlap hučet jak by si zašukal a kdy bude končně ten análek a tak. Zkusme nebýt pitomci. 

Instagram a soc. sítě. Přiznám se že sleduju řadu velmi inspirativních žen a lektorek včetně mé ženy, dále např. Sofia Sundari a hluboce se klaním před poznáním, které sdílí. Pojďme se na to podívat, prozkoumat to co to s náma udělá a jestli pak bude ještě nutné tolik lpět na chlupatých nohou a malování menstruační krví anebo jsou tyto projevy už úplně jedno, protože jde o něco, co je za tím.… Pro mě je nelpění důležitou praxí.

4. Zachraňování světa

Tohle vnímám jako silný fenomén dneška a netýká se pouze Bali i když taky se s tím tady potkávám často. Holčiny obklopené psi, které zachránily z ulice – mám na mysli opět konkrétní případ – kdy je malá vilka plná těchto krásných bytostí a mezi nimi a haldou chlupů poletuje éterická holčina a štěně vydá zájemcům jen po společné meditaci u pití horkého kakaa.

Tihle psi mi už několikrát napadli naši fenku a já bránil snad její holý život – smečka volně puštěná, bez hranic, tihle “boží” psi a paničky, které pak vykolejené postávají a přihlíží, případně když bráním svého psa jsem “too much” a krutý. Zákony světa jsou dobré, děláme chybu když se jich nedržíme – mám na mysli ty prastaré. Někdy pomůžeme nejvíc tím když pomůžeme prvně sobě.

“Aby byl člověk opravdu svobodný, musí přistoupit na základní pravidla, a to jsou taková, jaká jsou – bolestivá, pomíjivá, nezkrocená, nedokonalá – a být přitom za pomíjivost vděčný.”  Gary Snyder

“Medvědi grizzly, velryby či makakové nebo hlodavci  čeledi Rattus by rozhodně dali přednost tomu, aby lidé (zejména Euroameričané) nejdřív poznali sami sebe, a pak se teprve pustili do výzkumu medvědovitých a kytovců.”  Gary Snyder

Jarda Dušek mluví o touze pomáhat jako o “touze po moci” a je to tak, zkusme si popřemýšlet jak to každý máme, jak jsme v tom zralí. 

5. Plácání penisem a zakuckání spermatem

Mě aktuálně nejvíce inspirují zahraniční lektorky Layla Martin a Sofie Sundari, u kterých se učí i moje žena. Dovolme si hluboce toužit. Dovolme si otevřít se a zcela se oddat rozkoši – samozřejmě stejně jako já, který je ve vztahu s jednou ženou – mám na mysli toho vašeho nebo vaši – prostě s kým jste teď – naplno. Není na co čekat, čeho se bát. 

Jsme dospělí a nemusí nás urážet mluvit o milování také jako o šukání, protože má stejně jako i my máme – různé projevy, různou povahu. 

Víte že může mít žena (i muž) hrdelní orgasmus? No dokud to nebudeme zkoušet tak to nezjistíme. Chcete vědět něco dalšího? Tak mi třeba napište. Jo a nikdo nemá asi rád pizzu každý den, to je nám snad jasné.

Závěr tohoto rozboru – uvolněme se prosím. A pravidelně to samozřejmě připomínám i sám sobě. 

“Přestaň jednat v takové malosti. Jsi vesmírem v extatické pohybu. “

“Žijte zapáleným životem a sledujte ty, kteří rozdmýchávají vaše plameny.”

“Za hranicí myšlenek o konání správných a špatných věcí je místo. Potkáme se tam.”

Rúmí

Nejsdílenější na mém Facebooku. Pokusil jsem se stručněji shrnout a popsat jednotlivé fáze tak jak přichází, pokud přijmeme že žena může přinášet muži jisté vyšší vhledy a impulzy (byť se to děje často nevědomě).

Jaké jsem „záseky“ to přináší tak jak se nám dějou a jaký je proces pokud probíhá zcela ideálně.

Co je závěrem – ženy zvědomovat si a správně pojmenovávat, muži – nebrat tyhle šťouchy jako kritiku nebo nespokojenost ženy (myslím že ona funguje takhle zcela přirozeně). Zkoumejme to.

Impulzy od ženy můžou mít pro muže velký přínos.

Nezapomenu, co jsem tam prožil. Každý den trval týdny a v noci zářily světlušky, alupepet, jako oči duchů z noční jungle. Kdo to celé začal? Přece Prsatý muž a zloděj příběhů. Pojďte se mnou navštívit místa a lidi, kteří nám mohou připomínat jak žít se Zemí bez vykořisťování a plenění jejich zdrojů. Trvale, udržitelně a s velkou úctou k moudrosti předků.

****

Vernisáž bude zahájena 18. 3. v 18 hod., výstava fotografií pak bude k dispozici do 14. 4.

Více na Facebooku

Nebylo to jen tak obyčejné sezení se zatnutými zuby z palčivého pocitu chladu na rozpáleném těle. Tuhle fázi jsem překonal a řekl si, co bude dál? Zůstal jsem pod proudem sprchy, který mě pohltil na celých 30min – omlouvám se pokud by se to mohlo zdát jako plýtvání vodou! 

Vždy přišla krajní fáze a já si opět kladl otázku, co bude když ještě počkám? 

Potom se mi změnilo vnímání a já se propadl do sebe.

V prvé řadě chci upozornit, že tímto článkem nechci nijak hanit Wim Hofovu metodu.

Prožil jsem už několik krajních prožitků během různých aktivit. 

Počítám do nich:

Chození po žhavém uhlí – opakovaně ohnivý práh přecházím již řadu let.

Horská či vysokohorská turistika v zimě či v létě a dlouhé vytrvalostní i silové výkony, včetně dlouhodobého pobytu a pohybu ve výšce nad 4000 m.n.m.

Běhy na dlouhé tratě nad vzdálenost maratonu.

Lezení několika set metrových stěn i v horském prostředí. 

Intenzivní meditační nebo tantrické semináře se silnými dechovými technikami, práce s energií, s vlastním stínem, s konstelacemi.

Práce ve vodě, prožitkové plavání a terapie, otužování včetně Severního ledového oceánu na Špicberkách.

Zkrátka zakusil jsem hraniční stavy, prožitky nebo jsem minimálně byl svědkem procesů jiných lidí. 

Zpátky k sezení v naší sprše. V jednom momentě mi probleskl hlavou obraz jak ležím v ledovém bazénku jaký najdete na kurzech s ledovým mužem Wim Hofem a kolem mně stojí kruh australských domorodců a smějou se mi. 

Skutečně se zdá být legrační z pohledu aboridgince vyhledávat takové zkušenosti a libovat si v nich.

Ptal jsem se v sobě – proč to vlastně děláme? Odpověď přišla okamžitě: 

Protože narozdíl od přírodních a přirozeně duchovních kultur jsme odpojení a zavření a proto potřebujeme silné impulzy aby se ten stav rozčeřil.

Aby byl prožitek kvalitní a hluboký, musíme k němu přes intenzivní techniku.

Nedávno jsem něco podobného řešil s kamarádem, který si libuje v BDSM a shibari. Pochopil jsem tu část kde nás silný prožitek dostane do vlastních hloubek, pochopil jsem i možný léčebný přesah. Proč se do té intenzity vracet opakovaně? Denně? 

“Pokud vždy volíme komfort, nikdy se nenaučíme nejhlubším schopnostem naší mysli nebo těla.”

Wim Hof

Domorodec nebo člověk, který prochází dlouhodobě přírodou a je s ní v úzkém napojení, pravděpodobně nemusí vyhledávat intenzivní prožitky aby cítil svůj nejhlubší potenciál a dary, byl ve spojení s duší a tělem. 

To náš způsob života – zkušenost života, kterou jsme si zvolili – nás vede oklikou k tomu – zase skutečně cítit. 

Být ve stavu kdy se nám neokouká dívat se na hvězdy a být tím pozorováním zcela pohlcen aniž by nás někdo musel mrskat důtkou nebo to bylo v bazénku s ledem. 

Prosté otevřené bytí. To je to, o co se snažíme. Snažíme se zase cítit.

Jsou v přírodních národech přechodové ritály totéž? Částečně. Krajní zážitek, setkání se smrtí nebo rituály sňatku, oslava menarché – jsou o vděčnosti k tomu, co nás přivedlo do bodu ve kterém jsme nyní, odseknutím starého a začátek nového. 

Nedovedu si představit, že by mladíci skákali z chatrné bambusové věže přivázáni lijánou za nohu opakovaně a jen tak pro prožitek. 

Můj závěr je takový – touha a potřeba naplnit se zkušeností, prožitkem, prohloubit naše vnímání je do jisté míry prokletím. Zahlceni a obklopeni, osamocení vykořenění poutníci k neznámému cíli. 

To co máme je “pouhé” nyní a chceme si to udělat husté. Nechodíme běžně ke kráterům sopek, nechodíme bouřemi a stezkami pod tříští příboje. Nebojujem o úrodu a ženy, či s divokými zvířaty. 

Naší fází vývoje, kdy již nemáme bázeň z přírodních a duchovních sil, je opětovné otevření se a zcitlivění. 

Klíčem je citlivost a absolutní otevření a to vede ke klidu bez snažení!

Stav, kdy můžeme cítit úplně všechno a to spektrum námi bude procházet. Není to vždy příjemné, ale stále lepší než být zavřený.

“Ptáci zpívají o svobodě, když se lehce vznášejí vzduchem. 

Stejně tak by se měla vznášet naše srdce, povznést se nad pouta a starosti.

Stromy, pevně zakořeněné, skrývají tajemtsví vnitřní síly. Dej nám sílu odolávat v nesnázích.

Hory, vzdálené a tiché, poukazují k vyšším světům, nevídaným. Takto vznešeně a v míru bychom měli žít.

Řeky si hledají cestu, nedbají stromu ani kamene. Tak by měl plynout náš život, k moři, vytrvale!

Matko, děkujeme Ti, Tvá radost září v každé věci.

Otevři brány, ať svět ještě jednou zazpívá.”

J. Donald Walters

Výbavení – saně, skialp/běžky, spacák, karimatka, vařič, spodní prádlo a vrstvení, rukavice a čepice, boty, péřová bunda, kalhoty, termoska

Expediční saně: 

Používali jsme dva typy saní, kdy každý jednotlivec si táhl své saně. Saně které vyrábím s vakem na uložení věcí, s šňůrami pro tažení a saně Fjellpulken, které mají pro tažení pevné skládací oje. 

V detailech není mezi saněmi zásadní rozdíl – saně Fjellpulken mají vak jakou součást saní ale stejně jsme vaky nechávali v saních a brali do stanu jen co se aktuálně používalo. 

Zásadní rozdíl byl pouze v pevných ojích v ukloněném terénu – ve sklonu saně lépe drží, drží ve sjezdech za lyžařem a nenajíždí/nepředjíždí. I když si člověk najde systém jak se saněmi a šňůrami manipulovat a pro mě který šel bez lyží a neměl potřebu sjíždět – pro lidi s běžkama je kousek sjezdu vždy rychlejší a energeticky méně náročný. V tomto oje pomohly. 

V místech kde byl terén hodně strmý, překonával se úsek s vyplavenými kry, tak se převrací saně se šňůrami i ojemi – pak je to o tom jestli jsou doře sbalené a težší věci jsou u dna pro lepší stabilitu.

Další věc která se ukázala jako zásadní byl terén. Měli jsme málo sněhu který byl na vrstvě zmrzlého sněhu nebo ledu – místy jen kamení, suť. Moje saně které byly z těch více naložených přišly téměř o skluznice a mají hluboké šrámy, kromě těch které utržily od personálu při překládání na letištích. Na další akci jsou bez oprav nepoužitelné a to byly úplně nové! Hmotnost saní hraje roli nejen v pohodlí při tažení ale i ve větším tření o povrch. Hmotnost mých saní se pohybovala kolem 30-35kg (při maximálním nabalení než jsem odevzdal nějakou výstroj 45kg!)

Co vnímám jako malou výhodu u mých saní bez tažných ojí je skladnost – oje jsou navíc, hůře se balí, transportují. Výhodou jsou nižší pořizovací náklady než u norských saní – zničit mé “homemade” saně nebo opravovat skluznice je menší náklad. Norské saně 799 EUR ( cca 20tis )  a mé saně nové 8500,- 

Co do objemu naprosto dostačují obě varianty, lépe možná přidat nějaké pevné poutka pro zvedání a otáčení saní ve dvojici.

Skialp/běžky: 

Ze zkušenosti účastníků není velkých rozdílů mezi skialp lyžema a lyžáky a běžkami. Běžky se osvědčily BC – tedy širší, do volného terénu. Boty na tyhle běžky jsou na úrovni pohorek a celková váha kompletu nízká. U skialp bych to viděl na ozkoušené a prochozené lyžáky. Po prvním dnu jsem měl natolik zničené nohy že jsem musel přezout do pohorek a šel bez lyží už zbytek akce – včetně pasáží přes fjordy. Vnitřní botička tvrdla, praskala a dřela mi nohy – lyžáky Dynafit nějaký starší model. Vázání mám techové a ultralehké – DYNAFIT TLT SPEED TURN 2.0

Volil bych skialp i příště – zvolil bych lehký set, dokoupím lehké a ne tolik tvrdé lyžáky. Přece jen se ukazuje že stoupací pásy jsou výhodou, lyže širší, stabilní. BC bežky jsou určitě na pořízení v setu levnější. 

Spacák:

Používali jsme pouze špičkové péřové spacáky SIR JOSEPH a PATIZON

Začnu Patizonem, což je česká velmi perspektivní výroba.

Spacáky Patizon jsou vyladěné do posledního detailu a abych byl upřímný, můj Erratic II  mě v detailech zklamal. V tak extrémních podmínkách hraje roli každý detail a u Sira bych čekal to nejlepší – je vidět že komerční výroba má vždy nějaké kompromisy a dva zásadní u Erraticu je kompresní obal který je prostě absolutně odfláknutý a zip, který se prostě rozjíždí, manipulace s ním je o nervy. Když se vrátím na Špicberky, vlézt do spacáku a ráno se probudit a vylézt (?) Nejen že jsme během noci museli být v pohotovosti a schopní okamžitě spacák opustit kvůli medvědům, což se asi 2x stalo, střídali jsme hlídky a spacák občas šel s námi na hlídku a zapínali jsme se do něj naopak – část na nohy se rozepla a použila jako kapuce, já chodil 3-4x za noc močit a v tomhle režimu mě zip u Erraticu začal dost srát (!) Detail který hraje v těchle podmínkách roli je barva vnitřní vrstvy spacáku – rozhodně by měla být černá, protože každá příležitost a chvíle kdy se podaří chytit sluneční paprsky a spacák sušit je pro pobyt a regeneraci během noci nezbytná! Barevné vnitřní vrstvy jsou hezké ale černá je praktická. Patizon má černou podšívku a schnul rychleji. 

Chci u spacáku jen černou vnitřní vrstvu a zip který se sám nerozjíždí, nezasekává do látky, u kapuce se nerozjíždí když se člověk ve spacáku vrtí. Kapsa na drobnosti u Erraticu je malá – mobilní telefon se sotva vlezl ( iPhone X ), větší by se nevzlezl. Příští spacák bude pokud bude Patizon i nadále tak špičkový určitě tahle značka a nebudu váhat si doplatit. Na jeden z vyšších modelů SirJoseph mě Erratic nepotěšil. Tyhle nedostatky člověk až tak neřeší při zimní víkendovce  na “našich” horách.

Nebo také varianta nekompromisní Mountain Equipment. 

Karimatka:

Věda. Ukázalo se že výhra je pouze v kombinaci více karimatek. Nejvyšší sestava kterou měl Tom byla – alumatka, nafukovačka Therm a Rest NeoAir a vrstva na tělo opět od Therm a Rest.

Určitě bych se bál vzít si samonafukovačku – nejsem si jistý jestli ve skupině nějaká byla a myslím že ano, riziko u samonafukovaček je v tom že při dofouknutí se vlhkost z dechu uloží ve vrstvě a při vyfouknutí a stlačení zmrzne a vrstvy slepí. Měl jsem nafukovačku z Decathlonu za pár set ale zvážím návrat k vyššímu modelu od Therm a Rest. Riziko nafukovaček je vždy v propíchnutí. V batohu/saních by si klasická alumatka vždy měla najít místo! 

Pocitově se mi líbilo na sníh ve stanu (stan bez podlážky) rozložit nějakou plachtu, textilii (v našem případě střešní difuzní textilii) pro pocit že člověk neleží s karimatkama hned na sněhu. Každý detail který zabezpečí komfort (nebo aspoň zdání komfortu se počítá).

Poslední věc a jen velmi na okraj – na kratší pauzy jsem si pod sebe dával skládací kousek karimatky – takové sedátko.

Vařič:

S vařiči byla zábava! Měli jsme v základu na dvojici benzínový vařič – tedy 3 benzínové vařiče v provozu a Kamil se svým systémem Trangia , který jsem měl před léty a prodal kvůli tomu že zabere hodně místa. Místo zabere ale funguje! V saních je místa dost a palivo jako tekutý líh se ukázalo i v polárních podmínkách vynikající. Hoření je soustavné, čelověk nemusí řešit a hlídat. 

Benzínový vařič má sice větší výkon ale s klasickým benzínem který jsme si načepovali na benzínce do 5L kanystrů při nedokonalém spalování pomalu ucpává trysku a během 10 dnů treku jsem musel kompletně vařič čistit (člověk dlouho nevydrží bez rukavic a čištění naštěstí vyšlo na chatu s kamny). Když benzínový vařič tak si pohlídat aby byl integrovaný systém předehřívání paliva, nějaký systém pro čištění trysky (jehla která při třesení pročistí a vysokým výkonem pak saze odtáhnou). Pro dobré hoření si musí každý svůj vařič vyzkoušet, před akcí dostat do ruky všechny procesy! Skládací závětří určitě výhodou, stejně jako kovová pumpa a opravná sada s klíčem, jehlo na trysku a těsněním v saních!

Na závěr k vařičům – v závěru akce byla moje pumpa nefunkční (těsnění), jeden vařič zcela nepoužitelný. Můj a Vojtův použitelný jen po kompletním servisu – já fungoval díky pumpě kterou měl Kamil a půjčil nám. 

Spodní prádlo, vrstvení:

Vlna a zase vlna! Zde není co řešit. Nakupoval jsem Devold Expedition nebo Ortovox Competition kde je i část syntetiky pro odvod potu do náročných aktivit jako např. skialpinismus. Vše ve vlně včetně ponožek, trenek s delší nohavicí. 

Rukavice, čepice:

Osvědčilo se používat velmikvalitní palčáky – já měl starší model kde svrchní vrstva je Gore-tex a vnitřní velmi teplá Polartec. Použil jsem je bez svrchní vrstvy protože kombinaci s ní byly už příliš teplé a ruka se potila. Na manipulaci s materiálem a použití zbraní jsem měl vždy po ruce zateplovací kvalitní rukavice z Polartex PowerStrech podobné těmto Mountain Eguipment Touch Screen Grip Glove, ovšem ty mé mají navíc Windstopper membránu a nejsou ze strečového materiálu ale softshellu, skvělou variantou mohou být i rukavice Black Diamond Wind Hood Softshell.

Čepice opět z kvalitního Polartecu, oceníte i kuklu ale zde nemám zcela vyladěno jak se udělat co největší komfort hlavně během noci, kdy bych si rád ohřál vdechovaný vzduch. V klasické Polartecové kukle s jedním otvorem se vlhkost kondenzuje a kukla kolem úst vlhne studí.  Zkoušel jsem kuklu na své Špicberské beranici ze softshellu a reaguje stejně. Když na to přijdete dejte mi vědět! Jak mít teplo a sucho kolem obličeje a nevdechovat 24hod vzduch -25/-15C !

Boty:

Velká chvála La Sportiva Trango Cube GTX! Boty ve kterých jsem ušel vlastně celý trek až na útrpné pasáže v lyžácích. Samozřejmě lépe by bylo absolvovat v lažáku a využít výhod izolace, plastového skeletu a vnitřní botičky. O tu možnost jsem přišel a příště chci mít jistotu že v lyžácích projdu dlouhé a těžké tůry abych měl jistotu že sedí.

Boty jsem řešil každý den a i když mě podržely, noha zažívala těžké chvíle, vlhla. Snad membrána? Jaké by to bylo absolvovat pouze v kožených botech? Možná by odpadlo to provlhnutí boty a ponožek které jsem sušil přímo na těle a boty nazouval tvrdé a zmrzlé než se opět prohřály a povolily. Podmínky to byly velmi těžké a stále jsem přesvědčený že jsem mohl mít velké potíže, nemít právě Trango Cube. 

Péřová bunda:

Zásadní vrstva. Používal jsem dva režimy. Lehkou péřovou bundu Ocún Tsunami Down Jacket Men a tlustou péřovku kterou jsem si přivezl z Nepálu možná podobnou modelu od Sira Josepha.

Proč dvě bundy? V tenké jsem byl přes den pokud byla aktivita kromě chůze – to jsem šel bez ní. na kratší pauzy, stavění stanu, vaření atd. jsem si vystačil s tenkou a byl jsem pohyblivý a ne jako sněhulák. na hlídky jsem dával přes tenkou ještě tu tlustou ( někdy ještě i přehozený spacák ). Vždy bych to dělal stejně, vzal bych tlustou i tenkou. Nespoléhal bych jen na jednu tlustou bundu, kde pokud se rozbije mrazem zip ( nemělo by se to samozřejmě stát ) budu mít problém. Kombinace dvou bund mi zkrátka přišla praktická. 

na noc jsem si tlustou pěchoval k nohám a lépe je tak zateplil a tenkou kolem sebe, boků nebo v rozeplé i spal. Určitě neváhejte kupovat péřovku s kapucí! Hlava a oblast krku je velmi spokojená když se zabalí a zateplí, zvlášť když toho má člověk plné zuby a je unavený. 

Naším cílem je zkrátka tvořit co největší pohodlí v podmínkách extrémně nepohodlných!

Kalhoty:

Tady se trocu zastydím. Mám kalhoty s Gelanots membránou asi 10 let a kromě pár děr od maček stále skvěle fungují! Jsou prostorné a mohu pod ně vrstvit – běžně vlněné spoďáry, na Špicberkách jsem brzy zjistil že se pod ně rády vlezou ještě běžecké softshell kalhoty Salomon které mají na přední straně neprofuk vrstvu. tahle kombinace byla geniální! Do spacáku jsem si nechával všechny kalhoty na sobě, případně jsem sundal ty membránové – když jsem použil do spacáku fleece spací vložku. Doporučil bych určitě pořídit podobné řešení a nemusí jít zrovna o goretex, skvělá alternativa jsou například kalhoty High Point Protector 3.0 Dražší ale vyladěné kalhoty do náročných podmínek! Tilak nabízí kalhoty Evolution 2016 ale protože se jedná o starší model, možná se budou hůře shánět vaše velikost. 

Termoska:

V závěru seznamu zůstává nedílná součást výbavy – termoska. Bavíme se o termosce na nápoj ale také termoska jídelní! Geniální kus výbavy.

Používám pouze termosky Esbit – zatím jsem nenašel lepší. Klasickou na čaj není příliš pořeba řešit – znáte velmi dobře, snad až na informaci že budete potřebovat větší než 500ml aby jste si mohli nést čaj na celý den a přejdu rovnou na tu jídelní. 

V oblastech jako je tahle fungujete v režimu:

Ráno vstát a dát rozpouštět sníh. Vaří se voda na snídani, na čaj do termosky a do termosky na jídlo kde se zalije směs na oběd. Když pak vyrazíme pijeme čaj a na obědovou pauzu máme v termosce jídlo již hotové horké a bez vaření – samo v termosce dojde a to je ganiální. Zaléval jsem sypké směsi jako kus-kus se zeleninou, menší luštěniny, směsi s těstovinama atd. vše v termosce změkne. Lze si míchat vlastní směsy do vlastních sáčků nebo koupit levné hotové směsy. Protože je expediční jídlo docela drahé, nechával jsem si ho jen na večeři a obědy na kvalitě trochu šidil.

Večer se pak termoska symbolicky vypláchne a je připravená na přípravu obědového jídla další ráno. Večer se vaří voda na večeři ( expediční směsi jako Travellunch, Summit to Eat, LyoFood) a voda na čaj na noc a hlídku. Pamatujte prosím že co obsahuje vodu beznadějně zmrzne a proto např. jinak chutné hotové jídla Adventure Menu budete jen stěží upravovat a pojídat:-) Zmrzne i konzerva s tuňákem:-)

Honza

Určitě vám neuniklo minimalistické obutí některých lidí, které se skládá z nepatrné podrážky a šňůrky kolem kotníků a to je i případ Tara sandálů, které mám právě na nohou a užívám si volnosti, co mi poskytují.

Nejsou mé první, měl jsem před několika lety sandály Xero Shoes, které jsem kupoval stylem hromadné objednávky přes neznámého člověka a předání na adrese kde jsem nikdy nebyl. 

Tehdy jsem si zamiloval bosonohé sandály – bosonohé sice ne doslova a o to právě jde – nejsem typ na chození bosky po městě po holubích lejnech a plivancích ale chci si zachovat kontakt s povrchem díky velmi tenké podrážce. 

Můj zákaznický profil je asi takový: Všestranný člověk, který si rád hodí nohu přes nohu ve stylové kavárně u oblíbené kávy a avokádového toastu a do toho šlape s báglem horama a spí na kamení. Co mít u toho na noze? 

Výše zmíněné Xero Shoes jsem vynosil a zničil. Chtělo to najít botu, která mi umožní ten prostor a nebude nohu omezovat, aby mohla dělat svou práci zejména v terénu – skvělý kontakt s povrchem, cit pro nerovnosti, lehkost nohy, našlapovat “vědomě” ne jako humpál. Ve městě pak vzdušnost v parných dnech, neobtěžovat na noze, oddělit od špinavé ulice a dobře vypadat.

Musel jsem proto opět pohledat v nabídce přímo zde v ČR, poznat nejlépe tvůrce, podpořit jej, navázat kontakt a když bude vše ok, podělit se o svou zkušenost, což zrovna dělám!

Do oka mi padly Tara sandály od Davida Šušky

Davida je radost sledovat přes soc.sítě a přitom je to člověk z masa a kostí a umí dělat rukama.

Model, který jsem vybral jsou Tara Cappuccino Classic, což je sandál s podrážkou 4mm a s příjemnou barvou, která vypadá velmi dobře zejména na opálené noze:-) Pod chodidlem máte na rozdíl od jiných výrobců pravou kůži a to noze velmi vyhovuje. Tolik se nepotí a méně klouže. 

Co je zásadní hned v úvodu objednávky: sandály jsou vždy na míru zákazníka a to díky jednoduchému postupu, kdy si dle návodu obkreslíte obě chodidla, změříte a zašlete Davidovi.

Ošetří to rozdíl mezi velikostí nohou. Máte jistotu že jsou vyrobeny přesně na vaši nohu.

Sandálky dorazí poštou ve stavu, kdy si opět dle jednoduchého postupu ve videu uvážete kožené řemínky přesně podle vaší nohy tak akorát kolik zrovna potřebujete. Já si řemínky už několikrát převazoval protože někdy je chci mít více na těsno v terénu – i za cenu že když uvážeme příliš těsně, řemínky mohou do kůže tlačit – nebo uvážu volněji a dopřeji noze i prostor lehce měnit proporce pokud jdu delší dobu a noha přirozeně oteče. Prostě a jednoduše – řemínky mohou být vnímány jako nevýhoda, ale není třeba se toho bát. Naučit se uvazovat řemínky je snadné a stejně to skoro vůbec nebudete muset dělat. 

Sandály jsem hned z čerstva otestoval na treku GR221 na Mallorce a i když jsem je neměl podle původního plánu na celou dobu treku – terén byl příliš náročný na bosé nohy s těžkým batohem a etapami do 20km, vždy jsem si je obul po treku aby si noha odpočinula a provětrala se. Chodil jsem v nich v terénu, v horských vesničkách, trochu šplhal a lozil po stromě:-) Když jsem je neměl na noze, sandály čekaly v batohu, kde nezabraly téměř žádné místo!

Co se mi neosvědčilo je chození ve městě v běžném provozu, protože tenká podrážka vyžaduje správný došlap a ten při rychlé chůzi nezvládám. Našlapuju na paty a chůze po chvíli není příjemná. 

Co je však jisté, že tenhle způsob obutí si získal pevnou pozici v nabídce a není již doménou nějakých eko podivínů. Stejně jako já jistě oceníte lehké a krásné minimalistické obutí.

Tara sandals noze velmi sluší!

Pro mnohé může být bosonohá obuv cestou jak zpomalit, více se soustředit na to jak a kam kráčíme a to nejen v terénu ale i v našem životě.

Je to o úhlu pohledu! 

Z Valldemossa do Pollença + trek na lehko z Lluć soutěskou Torrent de Pareis

Celkem 70 km 3,5 km stoupání a 3,2 km klesání + soutěska 10 km 621 m stoupání a 1,1 km klesání = 80 km 4121m stoupání a 4,2 km klesání

Den 1. ( 11.6. ) přílet do Palma de Mallorca – já jsem přiletěl až v noci, z letiště jsem vzal taxíka a jel do hotelu UR Palacio Avenida který byl v době kdy jsem hledal jeden z mála volných i když za vyšší cenu. na dvě osoby a noc 3200 Kč. Hotel je ale geniální tím že je přímo na náměstí a dopravním uzlu Estació Intermodal 39.5758139N, 2.6546567E odkud vyjíždí dálkové busy na různá místa na trase GR221 – pro nás to byl bus směr Valldemossa č.210, naplánovaný na odjezd z Palmy v 7:30. Naďa měla za úkol koupit kartuši k vařiči v Intersportu nedaleko hotelu. Jedna zastávka před Estació Intermodal po trase autobusu č.1 od letiště. Kartuši měli jen malou 170ml(?) nebo velkou 450ml za 8,50 EUR (po akci jsme ji nechali na hostelu).

Den 2. ( 12.6. ) Valdemossa – Deiá

Bus nám těsně ujel protože jsem neměl předem zjištěno že autobusy odjíždí z “podzemí” stanice. Bus do Valldemossy z čísla 9 a počkali jsme si dvě hodiny na další. Doba jízdy 30 min na pohodu a cena za bus  1,75 EUR 

Valldemossa je malé městečko na trase GR221, pohoří Serra de Tramuntana, neřešíme kde co je a rovnou vyrážíme na trasu, vodu jsme nabrali ještě ráno v hotelu a neseme každý cca 3 – 3,5 L.

První etapa je přes hory do městěčka Deiá a kousek za něj k moři. 

Cesta je v podstatě pohodová, místy hůř značená ale hledání není nikdy dlouhé. Nastoupáme na náhorní plató kde se zatahuje, přichází oblačnost a fouká. Ušetří nám to výpek na slunci ale připomene že jsme v horách. Nejvyšší bod 926 m.n.m. Přešli jsme sestupovou odbočku k Deiá a je nás víc. Není moc patrná a mužíci po cestě vedou dál po hřebínku. Vracíme se asi 150m a za skalním prahem vede pěšina k prudkému sestupu. Sestup je náročný a dlouhý. V Deiá dáváme v jedné z restaurací pivko, špagety, minerálku a v malém obchůdku který je velmi dobře zásobený pečivo, sušený salám, ovoce a zeleninu. Sestupujeme od Deiá k moři a hledáme cestu která nás pustí a nebude soukromá – v mapě mě zaujme ikonka pláže a dobře značená cesta. Jdeme tam a najdeme jen velké kameny do moře s několika naháči ale spoustu trásek a rovných plácků a rozhodneme se zůstat. Koupeme v moři (docela vlny) a později jdeme na jeden z plácků a chystáme spaní. Ještě v noci stavím stan protože přišla přeháňka, štípou komáři a u příboje se mi nespí zrovna nejlépe:-)

Celkem 17,1 km a 1180m stoupání, 1537 m klesání

Den 3. ( 13.6. ) Deiá – Cúber

Ráno nespěcháme. Ještě v noci kolem nás prošlo několik batohářů které najdeme spát kus od nás. Podél moře vede dobře značená ale také dost zarostlá cesta. Výhledy jsou úžasné, směřujeme k Soller a prodíráme se křovinama. Cesta vede přes útesy a tak se střídá stoupání s klesáním, podlezání a přelézání kmenů a skalek..až se napojíme na silničku k hlavní cestě – která je stále do kopce. Po cestě nám zastavuje starý pán a ptá se jestli jsme OK:-) a asi by nás i někam odvezl – to nás přivádí na myšlenku kousek k Soller si zkrátit a svézt se. Chytáme stopa zde: 39.7736511N, 2.6764469E odtud nás odveze k benzínce která je na trase GR221 39.7657344N, 2.7082900E kde bereme vodu. Cesta se tak zkrátila asi o 4 km. 

V centru Solleru dáváme oběd, kocháme se, sedíme dlouho. Vláčky které jezdí centrem jsou milé.

Dokupujeme vodu protože další etapa a noc bude mimo civilizaci u jezera Cúber.

Cesta od Soller soutěskou po dobré cestě neustálým stoupáním, podél cesty potok s tůněmi a v jedné se i koupeme. Překonáváme nejvyšší partie a vystupujeme do sedla odkud je výhled na jezero. U jezera je stejnojmenná chata ale je zavřená a nesmí se spát ani na terase, využíváme aspoň chem.záchod a stahujem se do lesíku u chaty kde pod velkým stromem najdeme rovné místo. Všude ovce a kravky, celou noc zvonečky. Tahle noc je nejchladnější – odhadem 14C a vítr.

Celkem 20,2 km a 1823 m stoupání, 1123m klesání (-4km stopem)

Den 4. ( 14.6. ) Cúber – Lluc 

Ráno je chladnější, údolí jezera dlouho nepouští slunce. Vyrážíme jako vždy kolem cca 10hod – ráno prostě není důvod spěchat. 

Obcházíme jezero po trase z prava až k silnici a parkovišti kde stál na noc karavan a hned vedle je velké piknikové místo se stoly a silným pramenem vody, který teda není pitný. Příště filtr na vodu!

Napojujeme se trasou na cestu podél betonového koryta s proudem vody, míjíme druhé jezero v údolí (obě jsou vodní zdroje a nesmí se koupat) až se odpojíme a postupným stoupáním lesem a doplněním vody v úžasném prameni zde: 39.7899761N, 2.8310281E Na hranici a širokým horským údolím do sedla s úžasným výhledem. Nejvyšší bod trasy 1219 m.n.m. a máme opět štěstí na počasí protože otevřené partie je zataženo. Prokličkujeme horským plató a začínáme lehce klesat. V jednom bodě na nás vykoukne klášter v Lluc, zatím ještě daleko.

Čeká nás ještě prudké klesání po velmi dobrém chodníku, ovšem neberoucí konce. Když přicházíme k silnici už mám krizi a poslední sestup k Lluc je dost otravný:-) Co nás v Lluc uvítá první je restaurace a studené pivko zlepší náladu.

Ubytováváme se v kempu u velkého parkoviště, kemp je skoro prázdný a je zde pitná voda, chem.záchod, sprchy a cena 5 EUR/osobonoc

Jdeme se lehce projít ke klášteru a plánujeme další etapy – shodneme se že tohle bude fajn místo na restday. Vedle kempu ovčí ohrada a tak opět bečení a zvonce:-)

Celkem 16,8 km a 944 m stoupání, 1200 m klesání

Den 5. ( 15.6. ) Lluc

Ráno na pohodu výprava na kafíčko, v infocentru Serra de Tramuntana se registrujeme a platíme za kemp – otevřeno mají od 9:30. V Lluc je i milý a zásobený obchůdek na klášterním nádvoří, otevřeno od 9 – 14 mají pečivo i ovoce a zeleninu za dobré ceny. 

Každý všední den v 13:15 je v klášterním kostele krátké vystoupení dětského pěveckého sboru.

V budově kláštera je škola a internát, hotel. Doporučujeme botanickou zahradu která je zdarma a absolutně top je venkovní velký bazén za 2 EUR/os se sprchama a malým krámkem. 

Nad klášterem je vyhlídka s křížem kterou doporučuju na sunset. Po dnu jezení a koupání tam trávíme snad 2-3 hodiny až do západu slunce.

Raritou je místní nešťastný osel a jeho nářek. I přes odpočinkový den se vlastně dost nachodíme včetně plavání délek v bazénu.

Den 6. ( 16.6. ) Lluc – Escorca – Sa Calobra – Lluc

Budíček dnes dříve. Cílem je na lehko a svižně slničkou k bodu Escorca odkud je sestup do soutěsky Torrent de Pareis. Od kempu do Escorca 4,5 km cca které jdeme za hodinu. Sestup na dno soutěsky za další hodinu – sestupuje se prudce svahem s vysokými travami za další hodinu. Na dně soutěsky jsme v 9:00

Je zde více skupin španělů. Jsou hluční:-)

Protože jsem se skvěle nastartoval po dnu odpočinku, jsme v tempu a chci soutěsku proběhnout co nejplynuleji. Máme info o náročných secích které se hůře překonají bez lana, údajně velmi špatnou orientaci v soutěsce tak jsem zvědavý.

Místy je velmi úzká ale ne tolik jak třeba vyhlášená soutěska na Krétě, kde se člověk dotkne při rozpažnení obou stěn, je ovšem velmi hluboká. Je důležité dát si pozor na předpověď počasí protože při průtrži hrozí bleskové povodně nebo minimálně postup potokem na oklouzaných kamenech.

Předbíháme skupiny, cesta je z většiny hopsání po kamenech po jednoduchých značkách – puntíky dvou barev, kde jedna barva je snažší cesta a obcházení těžkých useků a druhá zahrnuje právě i těžké úseky kde je lano výhodou..

V místě který je opravdu bez lana neschůdný je zrovna možnost místo obejít – máme však štěstí a potkáváme skupinu španělů s lanem a tak nás nechají se spustit asi 5 metrů a můžeme je předběhnout. Lidé na trase jsou vždy super. Mezi kameny se mihne Kuna skalní o kterých jsem věděl a čekal jsem je tam:-) Trasa se dá opravdu proběhnout, člověk se do toho dostane a má příležitost se protáhnout ( někdy se musí opravdu protahovat děrami pod kameny ). S velkým nebo těžkým batohem by to byl hnus.

K závěru soutěsky dolézáme po 3,5 hod a koupeme se v moři na uzoučké pláži. Postupem času se nechutně nakupí množství lidí. 

Bus č.L355 z sa Calobra jede v 15:00 (zastávku busu asi 100m v protisměru do kopce) Restaurace tam jsou předražené, fungují jako samoobslužné. V busu chytáme z posledních míst. Cena 2.70 EUR. Jedeme stoupákem přes hory a je to působivé. Asi 40min do Lluc. Večer na sangrii a kopec ke kříži na sunset.

Celkem 10 km a 685 m stoupání, 1084 m klesání

Den 7. ( 17.6. ) Lluc – Pollença – Palma de Mallorca

Poslední den, poslední etapa. S Lluc se těžce loučí stejně jako s horama. Čekáme nenáročnou trasu lesem. Bus z Pollença nám jede 19:16 takže dost času. Etapa ale není úplně krátká, musíme ujít 18,8 km. Ukazuje se že jsme předchozím trekem zesíleli a jdeme velmi svižně, vypadá to že budeme sedět ve městečku a čekat na bus tak si děláme pauzy ať jsme co nejvíc v lese. Přece jen jsme v městečku o dost dřív, dáváme jídlo. Bus do Palmy odsud: 39.8740297N, 3.0171733E 

Cena 5.30 EUR. Vystupujeme na Estació Intermodal a jdeme pár set metrů do hostelu. 

Celkem 18,8 km a 571 m stoupání, 1018 m klesání

Den 8. ( 18.6. ) Odlet z Palmy

Bus 1 z centra včetně přístavu jako okružní a na letiště. Platí se u řidiče. 

Tipy:

–   lehký batoh

• vodní filtr (po cestě byla tekoucí voda a prameny ale nebylo jisté v jaké kvalitě protože je všude dost zvířat a některé ne zcela živé ) 
• stačí nízké boty já to šel v trailových teniskách Nike + barefoot sandály Tara (recenze zde)
• ošetřit si na trek více času, nám se zdálo velmi krátké
• stopovat, zastavují ochotně a rádi
• vychutnat si to – dát si tapas, sangriu, mallorskou zeleninovou polévku, otevřený sandwich s místním sýrem, šunkou, olivama atd..
• mapy jsem měl jen offline v mobilu turistické mapy.cz + vytiskl jsem do zálohy
• spaní na divoko není problém, měli jsme skvělé zkušenosti, míst je dost. Vždy se snažit respektovat soukromý majetek, nedělat bordel a někam si zalézt.
• platil jsem převážně hotově, ne všude berou karty

Probouzení se s prvními paprsky a opatrnými trylky ptáků patří mezi mé nejoblíbenější. Vždy když nechám město za zády a jsem v přírodě si připomenu co je v životě důležité, jaké neobyčejné a přitom prosté zázraky nás obklopují a nabízejí se.

Například:

Dovolit si lehnout si do trávy.

Být nahý nebo minimálně oblečený a nechat vítr a slunce ať se dotýkají těla.

Chodit bosky.

Válet se po zemi, dělat kotouly a lézt na stromy.

Dívat se do krajiny a nevyvíjet aktivitu.

Nechat po sobě lézt brouky a mravence.

Speciálně ta nahota je prostě úžasná a vědět že můžu někde svobodně chodit zcela nahý, koupat se nahý a zcela se uvolnit do svého těla, vnímat jej v prostoru je pro mě velmi důležité!

To co jsem chtěl vyjádřit tímhle textem je ještě něco jiného, mnohem hlubšího. Jsem vděčný sám sobě že dokážu být v úžasu, věřit a vnímat zázraky, vnímat souvislosti.

Že existuje živý a celostní pohled a způsob jak se uzdravovat, jak žít.

Nic z toho co se nám děje není náhoda.

Že i když mě teď něco trápí, mám bolesti, jsem vyčerpaný – můžu tenhle impulz přijmout, prozkoumat to, poslat si do místa pozornost, soustředit se na příčinu. A měnit věci reálně tak, aby se vrátil soulad.

Být k sobě laskavý.

Přeji vám pokud se to ještě nestalo, ať si dovolíte dívat se vnitřním nezastřeným zrakem a vzít odpovědnost za svůj život do svých rukou bez pocitu tíže. Rozhodovat se s laskavostí k sobě, beze strachu. Jednat bez omezení, nespoutání myslí ale v souladu s moudrostí a intuicí. Žít v soucitu k sobě a všem bytostem. Odvážně.

Jako věčně hledající poutník, moderní empatický muž, hluboko v esoterické mlze, ohlušen vířením tranzovních tanců s kručícím žaludkem po RAW strouhané řepě, omámen barefoot kněžkami v širokých sukních hledících ke svým kamenným kruhům a dětem od bláta, téměř bych na scestí sešel, nebýt jasné záře červených lodiček. Když už mám pocit, že se celý svět zbláznil, upnu své oči k té obuvi barvy rudé pulzující krve, na podpatku alespoň půl metru vysokém. Když mě jejich ostrá špice zaryje do třísel, vzepnu se jako kůň s mohutným zařžáním.

Během poměrně krátké doby jsem opakovaně otevřel brány do svého světa dokořán. Průchozí obousměrně. Rozloučil jsem se se spoustou věcí a mnoho nového k sobě vpustil. Způsobilo to i pro mne velmi objevné a úlevné setkání s typologií podle čínského i-ťingu, zjednodušené pro západní použití. Podle této typologie jsme dostali každý na startu raneček výbavy, která nás specifikuje, jehož obsah nelze měnit, jen v průběhu života do rance přihazujeme, jak rosteme a vyvíjíme se. Každý jsme jedinečný, což není nic nového, ale… Tak jako červené lodičky, tak bosé nohy, mají na světě své místo a je to v pořádku.

Znát sebe a své míst, mě učí nejen respektu k ostatním, ale jde ještě dále – k plnému přijímání. Vidět na každém ten jeho přínos pro celek, stejně jako svůj. V případě lodiček nejde samozřejmě jen o obuv. Přijímám pro sebe to poselství rudé krve, živosti a sex-appealu a přijímání života v celé pestré škále. Životní energie je ve své podstatě velmi sexuální, silná život udržující, toužící po růstu a od podstaty je energií hojnosti a já stále pozoruji, že mnoho lidí ji jako takovou nepřijali nebo jen částečně. Pokud si uvědomíme, že zkušenost naší civilizace vychází z nízké velmi pudové a sebestředné energie.  A nejedná se jen o energii mužskou. Energie a způsob, který touží po okamžitém uspokojení potřeb sebe sama na úkor ostatních i celé planety je přirozenou reakcí mnoha lidí, volba posunout se na další level. Způsob dalšího levelu pracuje se soucitem, touží uspokojit „rozhněvané bohy“ jak v sobě tak ve svých bližních, na přátelské vlně sdílení, doteků a naslouchání, vychází jako energie vlažně a do ztracena. Bez cíle, záměru a to hlavně na mužské straně dlouhých vlasů, nekonečně dokonalých maséru, jogínů, za zpěvu manter, řešením jak co nejmíň zranit salát na mém talíři. Oba, jak první tak druhý stupeň, nevedou nikam. První v zajetí ega převážně ničí, druhý se v nepochopení stane pouze hezkou mandalou.

A zde se vrací energie červených lodiček. Že ničí nohy? Že je zbytečné trpět pro pomíjivou krásu? Se ženou jsme si nechali nafotit profesionální akty a jedna z rekvizit byly jak jinak než – červené lodičky. Ta bota je jako rudý hřeb, který mě přišpendlí do mého středu. Nedovolí ulítnout si, nedopustí, abych dal do živosti méně. Před objektivem fotografky a ženou v červených sexy lodičkách, jsem vzplanul svou mužskou energií. Z prvního levelu si půjčuji akci a přímočarost a jistě prominete – koule, z druhého cit, schopnost pracovat s emocemi, naslouchání a mnoho dalšího, tím symbolem, připomínkou jsou prosté boty. Nemám nic proti dlouhým batikovaným sukním, bosým nohám, miliónu variant ženských kruhů, večeřím z vlákniny, mužům v Sanubabu košilích a bubínky, stejně jako proti kravaťákům, rychlým autům, Apple, perům za osm tisíc, dovolené na Mauriciu. Chci to vše v sobě spojit a to zrovna dělám. Když konečně dostavím slaměný dům, ten další bude pravděpodobně z betonu.

To jestli jsme zvládli, pochopily, se myslím projevuje na tom, jak umíme ve svém životě integrovat věci z celé té pestré škály možností, co jsou kolem nás. Neuzavírat se z principu, ale vzít, prozkoumat, vložit do toho více ducha, záměr a opět vrátit do té velké skládanky. Ty červené lodičky chci mít stále na očích jako připomínku toho, že chci zůstat otevřený.

Život je krásný.

Pro inspiraci: http://joachimova.cz/ , http://zonova.cz