Marapto

Léta se zamýšlím a zkouším na svém těle i duši, co jíst a co nejíst. Konkrétně jezení masa zvířat. Před lety jsem četl prohlášení Osha, který říká, že jezení masa není otázkou osvícení ale estetiky.  Měl na mysli zabíjení, krev, pohled na umírajícího tvora. Východní filosofie praktikují „ahinsá“, tedy nenásilí, která se vztahuje k veškerým živým tvorům, včetně lidí, rostlin a celé Země.

Většina názorů a nauk ohledně nejezení masa, je do našich končin „přivlečena“ a nemá u nás náboženský ani kulturní základ a sleduji, že mnozí praktikují přirozeně a „nenásilně“, stále však téma jezení či nejezení masa vzbuzuje velké emoce. Proč? Naši nedávní předkové nepatřily mezi časté jedlíky masa, spíše naopak.

Zaujal mě přístup k této otázce u kmene domorodých obyvatel Japonska, Ainuů. Stejně jako např. Čerokíové a další severoamerické kmeny k otázce jídla přistupovaly velmi duchovně ale velmi přirozeně.

V přírodním duchovnu je bezesporu chápáno vše jako živé a mající ducha. Kámen, jelen, kukuřice. Není potom rozlišeno, jestli pojídání rostlinné stravy je „více nenásilné“, než jezení masa zvířat. V chápání Ainuú, je rostlina, ryba, jelen tzv. „Marapto-návštěvník“ a sám dá svolení být uloven, utržen, zabit a přinesen do domu lovce. Duch přebývající ve hmotě, zakouší tuto cestu na lovcův talíř jako zkušenost. Když vykonají návštěvu lidí, vykročí z hmoty jako neviditelné duchovní bytosti. Dle Ainuú je těší lidská představení, saké a hudba. Kmenová společenství těmto bytostem zpívají a jedí jejich těla. Ve světě přírodního duchovna je chápáno pojídání těl jiných, jako Cesta života. Dnes jím já tebe a zítra ty mě.

Pokud jsou bytosti spokojeny s návštěvou u člověka, vracejí se Marapto, návštěvníci zpátky do moře, do nitra hor a podávají svědectví „U lidských bytostí jsme se měli nádherně“ a ponoukají ostatní, aby se vydali na návštěvu.

Pokud lid nezanedbává svou pohostinnost-hudbu, dobré způsoby, bytosti se budou opět rodit do těl a stále se vracet.

Ve světě přírodních národů jsou prérie plné bizoních stád, řeky plné lososů, lesy plné jelenů a indiánské ženy ví, kde rostou bohatě borůvky, brusinky a jiné plody.

Abororidžinci ale i Khoikhoi „První lidé“, Křováci jsou mistry v duchovním hovoru se svou kořistí a v předvečer lovu, vyšlou prosbu bytosti, která se jim vydá, aby mohli přežít oni i jejich děti další den.

V chápání, kde je vše „kami“, tedy posvátné, neexistuje násilí na jiných bytostech. Lidé, kteří stojí v rovnováze s duchovním i fyzickým světem ví, že jíst těla jiných bytostí je otázkou jejich přežití i otázkou volby.

Civilizovaná mysl žije v přesvědčení, že ona tvoří řád, tvoří pravidla, zákony, hranice a státy aby chránila své obyvatele, hovoří proti násilí na zvířatech. Přírodní duchovno si uvědomuje, že řád tvoří příroda a člověk je jen nepatrnou součástí systému, kde narušení rovnováhy může znamenat zničující důsledek a o tento řád pečuje.

Dokážeme i v našich podmínkách tvořit stejné vědomí?