Skrze temnotu ke světlu

Na rýžová pole padna noc, sedíme na zahradě naší vily a nasloucháme vzdálenému dunění hudby, dělobuchů a v dáli se vznáší k nebi jiskry a světlo z ohňů, kde balijci pálí sochy démonů, špatných vlastností, temných lidských stránek. Dnes jsme v zaplněných ulicích prožili noc balijského svátku Nyepi. Největšího svátku, který se koná jednou ročně. Od zítřejšího rána, do rána dalšího dne, nastane svátek ticha kdy nikdo nevychází, nejezdí, balijci i turisté zůstávají doma, nesvítí, nehlučí, nefunguje letecká doprava a nad klidem dohlíží speciálně ustanovené hlídky. Démoni si budou jako každý rok myslet, že je Bali opuštěné a neusadí se zde.
Poté se Bali se znova rodí, očištěno, vymodleno a v balijském kalendáři se píše nový rok 1937.
Na severní polokouli je zrovna částečné zatmění Slunce,  v ČR je dnes první jarní den a v týdnu proběhly za 11 let největší erupce na Slunci a je také Nov neboli Černá Luna. Dost dobrá konstelace:-)

Zpět k Nyepi. Průvody ve složení jednotlivých vesnických samospráv “banjarů” tvořily dlouho dopředu děsivé sochy v nadživotní velikosti, které nesou na bamusových nosítcích v mnoha lidech. Menší ze soch nesou děti, které se radují a s nosítky se točí. Socha odpudivé bílé ženy s velkými prsy, držící teleskopický držák na telefon a pořizující si selfie, jedoucí na praseti s výrazně vymodelovanou zarudlou vulvou. Obscéní, marnivá, sebestředná.
Jiné sochy znázorňují démony nabodávající postavy na kopí, zuřivé démony tančící s překrasnou ženou, obtlousté postavy s pytly peněz, šeredné a nadulé. Potetované vzteklé postavy se zarudlýma očima a mnoho dalších ohavností.

Předchozí dny jsme zažívaly napjaté chvilky, se ženou a dětmi se hádali, měli fyzické potíže, lehkou nehodu na motorce, potkali pakobru, soužily nás stavy úzkosti i vzteku, zatímco balijci dny trávily ceremoniemi, v chrámech i na pláži, nazdobení a sváteční. Čistily, žehnali a dnes v den pálení soch, v blízkém velkém chrámu probíhaly rituály nejsilnější, s živými obětinami. My tohle nedělali a stíny nám hustě sedly za krk.

Být v prostřed toho všeho, je pro nás evropany síla. Ze soch v nočních ulicích, které se klátí na diváky, hlasité hudby a celé atmosféry jde mráz po zádech. Jednoduše nezvládáme odkryté a znázorněné temné stránky a zkušenost z domoviny to jen potvrzuje. Není světla bez tmy.
Kdykoliv mluvím nebo píšu, nebo reaguji v diskuzích abych připoměl, že představa ezoterična či duchovna není jen o světle, že projít si temným lesem dříve nebo později všichni musíme, málo kdy se setkám s pochopením.
Jsme zvyklí popírat stinná zákoutí, vyhýbat se tmě, klopit zrak před nepřijatým obrazem sebe sama.
Nikdo ani balijec není dokonalý, zde o svých temných stránkách ví a aktivně je jednou za rok přiznají a po dlouhých ceremenoniích se vůči nim vědomě vymezí, zlikividují je, spálí. Bali hindu si zakládá na karmě, vše co udělám se mi vrátí. Temné přiznají a předloží Bohu, odlehčí si, načerpají síly na další rok, připomenou si, jací chtějí být lidé.

Věřím, že přiznání si svého stínu lze stejně dobře i u nás a je velmi potřeba. Ono se stane že to někdy ujede a člověk udělá pitomost, ale stále lepší než pitomcem zůstat je, vědět o svých slabinách, vyprosit si požehnání a sílu a prostě na sobě makat.

Znám své temné stránky, vím jaký bych byl, kdybych na sobě nepracoval a nešlapal egu na krk.

Vzhůru skrze temnotu a dál. Na konci vždycky čeká už jen světlo.

Vás Honza Harnoš Hraničář Ráje