Slow traveling

Stejně jako loni i letos, jsme dva měsíce inestovali do tzv. slow travelingu na Bali a přilehlých ostrůvcích.

Co je slow traveling? Snadné vysvětlení. Dát si čas v klidu a pomalu poznat do detailu místní kulturu a zvyky. Doslova nechat si místo a lidi vejjít do srdce a hluboko do mysli.

Sedět a pozorovat. Lépe u toho cokoliv jíst.

Jít mezi místní a dát si na ulici jídlo, naučit se alespoň základy jazyka a mluvit. Smát se.

Znamená to i nebydlet za zdmi resortů, které jsou vytržené mimo realitu a jsou tím, co odděluje místní od turistů, staví zeď mezi dva zcela odlišné světy.

Vyjít z resortu mezi lidi, má stejný efekt jako když by vynesli pašu na nosítkách. Bariéra je obrovská.

Slow traveling potřebuje čas. Pro slow traveling jsou spojencem obyčejné dny. Když člověk zapomene kolik dní už zde vlastně je a kolik mu zbývá.

Často se stává, že cestovatel který pronikne citlivě do světa místních, začne mít pocit, že se cítí jako doma.

Přitom to nedává logiku!

Jen se podívej na tu

špínu

ten chlap měl určitě souchotě!

Jeden pitomej banán a musím smlouvat aby mě nenatáhli o desetinásobek

a ti zatracení prašiví psi s ložisky bez srsti a kůží pokrytou strupy

A co teprve ten provoz! Oni se snad zbláznili!

Slow traveling.

Buňky v těle se mění po cca 21 dnech. To znamená, že když jsi na místě déle jak 21 dnů, tělo se začne měnit.

Postupně se z tebe stane přismahlý lokál s kretkovým (hřebíčkovým) cígem v koutku, co jí rejži a je v pohodě.

V ČR máme skvěle personifikované prostředí. Než sednu k notebooku pomyslím si, že bych potřeboval nový teleobjektiv na posvátnou sopku Agung a když otevřu noťas, blikne na mě banner Megapixelu s objektivy (jak to k sakru ví???)

Přesto lidé jaksi nejsou šťastnější.

Psi jsou zaočkovaní.

Děti jsou na vodítkách.

Důchodci před lékárnou s igelitovým pytlíkem plným krabiček a dóz.

A nelze ze všeho vinit toho lotra Babišínského.

Možná víra? Dostatek podnětného a nevypočitatelného chaosu?

Myslím že velkou roli hraje

právě pocit jisté karmové ostražitosti. Plnost v pomíjivosti.

Je to jako když balijec divoce předjíždí náklaďák a těsně se vyhne s autobusem. V jeho tváři se jeví klidná nezbytnost jeho jednání.

Přítomnost je krásná, strašná a upřímná.

Její obličej je TEĎ a dívat se jinam by bylo rouhání.

Om Swastiastu přátelé!