Zkolaboval jsem týden před cestou na indonézský ostrov Siberut počátkem června a velmi rychle se přišlo na to, že mi nefunguje štítná žláza. Lékaři mě strašili. Bylo mi vážně velmi zle, brněly mi ruce a jazyk, cítil jsem se téměř polomrtvý a nejhorší byly rána, kdy jsem hledal důvody proč vstát, sebrat nějaké síly se zvednout a plnit všechny role i když jsem byl k smrti unavený.

Štítná žláza mi sice zůstala, za což jsem rád, funkci již neplní.

Změnilo mě to. Nejvíce v momentě, kdy jsem „ji“ viděl na monitoru při ultrazvuku. Opomíjená část mě, nepatrná ale má. Dojalo mne ji vidět a napadlo mě se s ní rozloučit. Poděkovat.

Člověk je najednou tak nějak neúplný, zato jsem skrze diagnózu přibral skoro 15kg.

Zvažoval jsem jestli mne může můj stav zlomit. Až jsem se odevzdal a podíval se co že se válí k nalezení na dně.

Jak s respektem ke svému současnému stavu pokračovat dál, najít opět sílu, osobní moc?

Nebudu se rozepisovat nad hnutím v mém nitru, velkému tříbení mého světa, mého duchovna. Možná někdy příště.

Co mi pomohlo je vědomé přijetí mého stavu, vědomé přijetí kolapsu, bolesti a dal jsem se opět do pohybu.

Ještě to není snadné a já jsem za to opravdu vděčný.

V běhu jsem opět potkal svou duši. Vize mlžných hor a milování s mou ženou, přítomnost mých úžasných dcer, práce.

Jak píše James Altucher, zvolit sebe a neustat. Vytvořit si denní praxi a zažehnout v sobě oheň a Vesmír se nad vámi skloní aby se ve vás poznal.

Stojí to za to. Zvolit sebe je stejné jako mít sex jen s tím, koho skutečně milujete.

Na závěr tedy:

Jsem vděčný za zkušenost nemoci a dokážu se skrze ni transformovat.

Jsem vděčný za zkušenost bolesti protože mi pomáhá obracet pozornost na sebe.

Jsem vděčný za svou milující rodinu.

Miluji sebe takového jaký jsem a znám své stíny, kterým nedám oddechu.

Cestou je neustávat v praktikování.

EDIT březen 2020: COVID-19 jako příležitost? Příjemné to sakra není ani trochu. Co naplat, jdeme dál. Držte se přátelé.