Myslím, že je v tom velká síla.

Ve čtyřhvězdičkovém horském hotelu jsem poprvé vyrazil na saunový rituál. Přiznám se, že po skvělých potních chýších v šedesáti lidech jsem nečekal příliš. Pravda, právě tohle se snažím u sebe si hlídat – nezavřít si cestu kvůli očekávání malého.

Účastnili se jen muži – žena, která viděla saunu plnou chlapů se otočila na patě a zmizela jak pára nad hrncem. Prý že se stydí, vyjekla. Nechápu proč:-)

Rituál vedl drobnější chlapík a už od pohledu a s kamenem na koženém řemínku na krku, mě přiměl zpozornět v očekávání, co asi přijde. A také to přišlo:-)

Vedl rituál hlavně slovem, řekl bych řízenou vizualizací a i když mě z počátku slovo v kombinaci s nárazy žhavého vzduchu rozháněného ručníkem rušilo, zaznamenal jsem klíčové myšlenky a mile mě překvapilo jak mi sedly do aktuálního období.

Strom a jeho ovoce.

Pomerančovník, který pouští své plody ve správný čas – ani dříve ani později. Dopřeje čas zrání, ale “nepřenáší” plody aby mu v korunách zahnívaly. Také neřídí komu padnou – ano některý plod je kyselejší, některý sladší (během rituálu jsme dostali pomerančový fresh a měsíčky pomeranče, což bylo velmi osvěžující a lahodné).

Co bylo ještě zajímavější, že po rituálu jsem promluvil s Honzou (vyměnili jsme kontakty) o tom, že bych nečekal v “komerčním prostředí” takový druh rituálu. Že to je pouze začátek a vedení hotelu si přeje “hotelovou potní chýši”, vyrábění bubnů a další aktivity, které jsou považovány za duchovní a rozhodně “alternativní”, jsem nečekal.

Jistě by se našli zarytí alternativci (když už neznám lepší označení), kteří budou křičet, že manažeři nebudou mít “tu pravou” potní chýši a že to jejich bubnování nebude “dost duchovní” jako jsou jiná. Možná. Záleží na tom? Není to samo o sobě skvělý začátek?

A takhle se to celé děje. V místech kde to nečekáme to dobře kvasí jako těsto na voňavý chléb.

V místech kde bychom to čekali je pusto. Karty se obrací – možná je potřeba si na to zvykat a být otevřený změnám.

Kdo by měl zájem vyrazit a stavět potní chýši u horského hotelu pod Králickým Sněžníkem, bude možnost letos v květnu. Napište mi a já vás s Honzou spojím, nebo se rovnou domluvíme a pojedeme společně.

Děje se to dobře.

(koláž je můj výtvor, tak sorry:-))

Zkolaboval jsem týden před cestou na indonézský ostrov Siberut počátkem června a velmi rychle se přišlo na to, že mi nefunguje štítná žláza. Lékaři mě strašili. Bylo mi vážně velmi zle, brněly mi ruce a jazyk, cítil jsem se téměř polomrtvý a nejhorší byly rána, kdy jsem hledal důvody proč vstát, sebrat nějaké síly se zvednout a plnit všechny role i když jsem byl k smrti unavený.

Štítná žláza mi sice zůstala, za což jsem rád, funkci již neplní.

Změnilo mě to. Nejvíce v momentě, kdy jsem „ji“ viděl na monitoru při ultrazvuku. Opomíjená část mě, nepatrná ale má. Dojalo mne ji vidět a napadlo mě se s ní rozloučit. Poděkovat.

Člověk je najednou tak nějak neúplný, zato jsem skrze diagnózu přibral skoro 15kg.

Zvažoval jsem jestli mne může můj stav zlomit. Až jsem se odevzdal a podíval se co že se válí k nalezení na dně.

Jak s respektem ke svému současnému stavu pokračovat dál, najít opět sílu, osobní moc?

Nebudu se rozepisovat nad hnutím v mém nitru, velkému tříbení mého světa, mého duchovna. Možná někdy příště.

Co mi pomohlo je vědomé přijetí mého stavu, vědomé přijetí kolapsu, bolesti a dal jsem se opět do pohybu.

Ještě to není snadné a já jsem za to opravdu vděčný.

V běhu jsem opět potkal svou duši. Vize mlžných hor a milování s mou ženou, přítomnost mých úžasných dcer, práce.

Jak píše James Altucher, zvolit sebe a neustat. Vytvořit si denní praxi a zažehnout v sobě oheň a Vesmír se nad vámi skloní aby se ve vás poznal.

Stojí to za to. Zvolit sebe je stejné jako mít sex jen s tím, koho skutečně milujete.

Na závěr tedy:

Jsem vděčný za zkušenost nemoci a dokážu se skrze ni transformovat.

Jsem vděčný za zkušenost bolesti protože mi pomáhá obracet pozornost na sebe.

Jsem vděčný za svou milující rodinu.

Miluji sebe takového jaký jsem a znám své stíny, kterým nedám oddechu.

Cestou je neustávat v praktikování.

EDIT březen 2020: COVID-19 jako příležitost? Příjemné to sakra není ani trochu. Co naplat, jdeme dál. Držte se přátelé.

Dokonce takový typ vedra, že už si toho člověk musí všimnout. Vedro které upoutá pozornost, ráno polkne člověka a později v noci vyplivne s přilepeným tričkem na těle a jazykem na patře, což je vlastně zajímavý náročný proces.

Včera jsem začal přemýšlet nad tím, že žijeme v čase velmi příznivém v zakoušení řekněme až spirituální zkušenosti ve všedním dnu, v čase příležitostí k hlubokému vnitřnímu prožitku bez nutnosti vyrážet do pralesa konzumovat Yage.

Některé příklady: Cestování městskou hromadnou dopravou, kde se o sebe a smyslně v zákrutách třou a zmítají zpocení cestující různých tvarů a věku.

Vůně a pachy v místech kde se lidé shromažďují způsobující smyslové a duševní vytržení.

Nepřímé budování komunit na veřejných koupalištích a v parcích.

Hluboké a upřímné sdílení se o městské kašny, stejně jako divoká zvířata o napajedla v africké savaně.

Slámkový dech s nealko mojitem.

Ale vážně, jsem přesvědčený že v současné době jde více než kdy jindy o praktikování v naprosto všedních situacích, v běžném dni.

Praktikování tak samozřejmé, že přestává být praktikováním a přirozeně se mění v život. 

Slunce nás jemně nutí dělat věci jinak. Nelze udržet tempo jako v chladnější dny. Nelze jíst jako v chladnější dny, atd.

Mám pocit že nás prosvicuje až tak hluboko, že co bylo skryté vyplouvá na povrch.

Třeba to že jsou někteří lidé jen věčně nespokojená ufňukaná sebranka a to není špatné o sobě vědět, že stejně jako se lidé kloní k jakýmkoliv extrémním názorům a náladám, i extrémní počasí má vedlejší a náročné dopady.

Když vnější podmínky způsobují že je třeba změnit navyklý způsob, zamyslet se, přizpůsobit a zvítězit, proč toho radostně nevyužít?

Počasí jako příležitost k praxi “radovat se za všech okolností”, nepodmiňovat svou radost jen na základě vnějších podmínek. 

Poťme se radostně. V zimě budeme platit za sauny:-)

Honza Harnoš