/Originální příspěvek s fotkou z mého Facebooku Honza Harnoš/

Připravil jsem si pro vás, zejména těm z vás, kterým jsem vyvolal nějaké emoce mým příspěvkem/vtipem/rejpnutím/výzvou k zamyšlení, rozbor “problematiky” abych doplnil. Těm, kteří měli už už potřebu do mě nějak tnout – chci připomenout, že by bylo snad nemožné zahrnout do jednoho příspěvku všechny roviny, vazby a reality tak, aby vznikla nějaká komplexní a stále barvitá scéna. 

Nejen, že by se vytratil onen údernější tón a odlehčení a vtip, musel bych se pokusit popsat ŽIVOT JAK JE a to jsme už někde jinde. 

Připomenu ještě jednu věc a to závěr příspěvku kde píšu: “Milujeme vás! Spolu to zvládnem!”

A teď tedy k některým detailům, které by mohly přinést při bližším pohledu inspiraci  

1.Potřeba žen konfrontovat muže

Vycházím z praxe partnerského kurzu a z příběhů, které slýchám. Obecně jde o něco co v prostředí žen, které nahlíží do prvních z mnoha komnat ženství vzniká rychle, snadno a často a už jsem se v tomhle duchu vyjadřoval v podobě “kontroverzním” příspěvku na mém fcb.

“Rise sister rise” proces je krásný, stejně jako mužský vzestup. Pokud se děje tak jak učíme s Luci na kurzech, že: jsem zodpovědný sám za sebe – rozvíjím se – rozšiřuju své pole, které začne (bezděčně) působit na mé okolí – v tomto případě na muže – ten zpozorní (nebo už sám v procesu je). 

Pojďme vždy v prvé řadě měnit sebe bez potřeby stěžovat si: “Ten můj nic nedělá a návrhy zkoušet společně techniky odmítá, když mu koupím zajímavou knihu tak ji nečte a ještě se uráží že ho do něčeho nutím.” nebo “Moje žena je v sexu zabržděná a odmítá zkoušet nové věci.”  

To na co poukazuju je část z celku, kdy si (mě) ženy stěžují že ten jejich muž nemá o nic zájem, je zavřený, odmítá se zapojit do nějakého rozvoje. Ano, řada vztahů se rozpadla a mám na mysli skutečně konkrétní případy, kdy žena řekla – jsem dál, už si nemáme co nabídnout, dala jsem mu šanci a on ji nevyužil. Považuju to za extrém. A tam rozhodně není potřeba dojít a to právě na kurzech učíme. Jak citlivě přistupovat k takovým změnám, které se nám při otvírání našich osobních témat pak projevují ve vztahu. 

2. Jogínka

Tohle se týká konkrétně Bali a žen/holek které tady jsou (i kluci) a u kterých si dobře uvědomuju, že je to fáze – vím to proto že jsem byl úplně stejný. 

Cílem bylo jen odlehčit to. Neustále sami sebe (zdravě) zlehčujme. Dobře si pamatuju na svou fázi TVRZENÍ – měl jsem pocit že můžu něco tvrdit a že to tak je – přitom to vycházelo z takové hloubky a možná mě tehdy ani nenapadlo že by ten OBJEV mohl mít nějaké ale. 

Zkusím to přirovnat ke konceptu, který jsem nedávno použil při povídání s mou ženou:

Každý se nacházíme v určitém prostoru vědomí, ve kterém se pohybujeme a který je nám vlastní. Je to stav který je v pořádku a velmi funkční – když obsáhneme co je v té naší “buňce” naše vědomí se rozšíří do “buňky” další. Jsme tak navlečení na jedné niti jako korálky, jako semínka posvátného stromu na modlitební mále. 

Básník v buňce, ve které je aktuálně doma, napíše báseň a ta s ním silně rezonuje – stejně jako s řadou dalších lidí. Může to být něco jako: 

“Ty jsi má láska ty jsi můj sen,

  tebe chci líbat po celý den.”

Když si přečte někdo kdo je v jiné, třeba si řekne: “Básník nevyužil potenciál tématu.” a kdo je zase v jiné si řekne: “Líbat jo? To je nechutné.”

No a v jiné “buňce” byl zase perský mudrc Rúmí:

“Tvůj dech se dotkl mojí duše a já dohlédl do nekonečna.”

nebo:

“Zranění je místem, kudy do vás vstupuje světlo.”

Nebo takový Rainer Maria Rilke a další. 

Tím chci říct, že buňka mladé ženy která dělá řadu věcí a je o nich přesvědčená je fáze. Já se nacházím v nějaké fázi a to co píšu do ní patří. Důležité je uvědomovat si to a tím mít ten nadhled – ano funguje to. Jen nadhled. Není to tak obtížné a opravdu to stačí. Zkoumejme to. 

“Ego se stává překážkou osobního růstu, když ve vývoji strne, ztratí se nebo zabarikáduje ve kterékoli životní fázi – když vzdoruje změně, ztrátě, zármutku nebo radikální transformaci z rukou bohů a bohyň (personifikace Mysteria). Oproti tomu zralé ego chápe občasnou nezbytnost vzdát se nebo být poraženo silou větší než je samo.” 

Bill Plotkin

3. Zarostlé podpaží

Nikomu propána neberu zarostlé podpaží! Já se třeba dole holím a je to čistě z praktických důvodů a mám to rád. Snad si ani nedovedu představit že by vznikla mužská iniciativa “Pravý muž chčije ve stoje”, nebo “Pravý chlap = chlupatý pytel”. 

Ženy byly a stále jsou pod nějakým tlakem – nebo mě teď napadá – neděláme si ten tlak často na sebe sami? Byl jsem jako muž exot na rodičovské “dovolené” a celkově 7 let dělal prostor manželce při rozvoji podnikání, podporoval ji a byl jí útěchou když se nedařilo. Jo umím dobře vařit a dělat všechno kolem domácnosti a do toho jsem potřeboval být pevný/soustředěný a skvělý milenec, ochránce a uchvatitel:-) Jde to? Jde to. Někdy z těžka. 

Zarostlé podpaží nemusí být náboženství, nemusí to být něco co definuje ženskou emancipaci – vracíme se k bodu 2. 

Nějaké ženy odpověděly že se holí a holí se rády – pro sebe. Na druhou stranu když muž promluví o tom jak miluje když je oholená (nebo není), nemusí to znamenat hned “teď si tě svým požadavkem chci podrobit” – prostě se mu to líbí. Neznamená to ani, že když to žena odmítne půjde a najde si třeba tu nevětší chlupatici ve městě a ji opustí i s dětma. Protože věci se dají dělat cestou laskavé shody, radostně.

Rozumím, že z příběhů, kdy je žena pár týdnů nebo měsíců po porodu, který nebyl třeba úplně milý, potřebuje čas a podporu aby se mohla vrátit do své síly a neprospěje jí, když jí bude chlap hučet jak by si zašukal a kdy bude končně ten análek a tak. Zkusme nebýt pitomci. 

Instagram a soc. sítě. Přiznám se že sleduju řadu velmi inspirativních žen a lektorek včetně mé ženy, dále např. Sofia Sundari a hluboce se klaním před poznáním, které sdílí. Pojďme se na to podívat, prozkoumat to co to s náma udělá a jestli pak bude ještě nutné tolik lpět na chlupatých nohou a malování menstruační krví anebo jsou tyto projevy už úplně jedno, protože jde o něco, co je za tím.… Pro mě je nelpění důležitou praxí.

4. Zachraňování světa

Tohle vnímám jako silný fenomén dneška a netýká se pouze Bali i když taky se s tím tady potkávám často. Holčiny obklopené psi, které zachránily z ulice – mám na mysli opět konkrétní případ – kdy je malá vilka plná těchto krásných bytostí a mezi nimi a haldou chlupů poletuje éterická holčina a štěně vydá zájemcům jen po společné meditaci u pití horkého kakaa.

Tihle psi mi už několikrát napadli naši fenku a já bránil snad její holý život – smečka volně puštěná, bez hranic, tihle “boží” psi a paničky, které pak vykolejené postávají a přihlíží, případně když bráním svého psa jsem “too much” a krutý. Zákony světa jsou dobré, děláme chybu když se jich nedržíme – mám na mysli ty prastaré. Někdy pomůžeme nejvíc tím když pomůžeme prvně sobě.

“Aby byl člověk opravdu svobodný, musí přistoupit na základní pravidla, a to jsou taková, jaká jsou – bolestivá, pomíjivá, nezkrocená, nedokonalá – a být přitom za pomíjivost vděčný.”  Gary Snyder

“Medvědi grizzly, velryby či makakové nebo hlodavci  čeledi Rattus by rozhodně dali přednost tomu, aby lidé (zejména Euroameričané) nejdřív poznali sami sebe, a pak se teprve pustili do výzkumu medvědovitých a kytovců.”  Gary Snyder

Jarda Dušek mluví o touze pomáhat jako o “touze po moci” a je to tak, zkusme si popřemýšlet jak to každý máme, jak jsme v tom zralí. 

5. Plácání penisem a zakuckání spermatem

Mě aktuálně nejvíce inspirují zahraniční lektorky Layla Martin a Sofie Sundari, u kterých se učí i moje žena. Dovolme si hluboce toužit. Dovolme si otevřít se a zcela se oddat rozkoši – samozřejmě stejně jako já, který je ve vztahu s jednou ženou – mám na mysli toho vašeho nebo vaši – prostě s kým jste teď – naplno. Není na co čekat, čeho se bát. 

Jsme dospělí a nemusí nás urážet mluvit o milování také jako o šukání, protože má stejně jako i my máme – různé projevy, různou povahu. 

Víte že může mít žena (i muž) hrdelní orgasmus? No dokud to nebudeme zkoušet tak to nezjistíme. Chcete vědět něco dalšího? Tak mi třeba napište. Jo a nikdo nemá asi rád pizzu každý den, to je nám snad jasné.

Závěr tohoto rozboru – uvolněme se prosím. A pravidelně to samozřejmě připomínám i sám sobě. 

“Přestaň jednat v takové malosti. Jsi vesmírem v extatické pohybu. “

“Žijte zapáleným životem a sledujte ty, kteří rozdmýchávají vaše plameny.”

“Za hranicí myšlenek o konání správných a špatných věcí je místo. Potkáme se tam.”

Rúmí

Nejsem jen anonymní hlava s vlasy, šel jsem tam kde mě nejen ostříhají ale navíc mi udělají psychoterapii, svážou když budu ve stresu udělají mi klystýr bezovou limonádou.

Prostě individuální přístup.

Když kadeřník během střihu asi šestkrát použil slovo květák, utvrdil jsem se, že jsem správně!

Konečně se zase cítit jako člověk.

Zvlášť v tak složitém světě a v tak složité části města, kde sídlí hipster kavárny a kde spojení slov “vypadat normálně” stěží definujeme. Trochu jsem se nad tím zamyslel.

Vyjít si bez květáku, když můžu?

Nebo nosit boty ve kterých se dá chodit. Vím o čem mluvím, protože zásadně nosím barefoot, ze kterých mě večer tak bolí kyčle a natékají nohy, až se mi křiví tvář bolestí. Sláva!

Dnes už nejde totiž o to někam dojít a nedejbože spěchat!

V barefoot botech můžete hodně dobře vysedávat v kavárně a popíjet kávu z chemexu. Alespoň moje boty nešijí hladové špinavé děti v Bangladéši. A to chci vypíchnout!

Kdo nenosí barefoot, může vyrazit k babičkám na půdy a při troše štěstí objeví škrpály které už tehdy nikdo nechtěl a stejně mizerně vypadají a k chůzi nejsou vhodné o nic méně.

Stejně jako kola. Kola co strašily generace a generace v garážích. Vyhodit škoda.

Nemají brzdy ani šlapátka a tím spíš by se obešly i bez řídítek. Možná nás čeká posun k prohánění se na holých rámech. Dokonalé ztělesnění nulových reflexních prvků.

Hipster s květákem poběží obkročmo na holém rámu a bude u toho cinkat na obrovský designový zvonek velikosti dýně. S nosičem na nenásilnou veganskou tašku s Applem, kde každý správný hipster přelepí nějakou nepochopitelnou samolepkou zářící logo jablka.

A vůbec. Koupil jsem si černý krém, nanášecí kartáček a leštící kartáč na své boty.

Jako za starých časů, protože a to se musí nechat – dnes je víc cool věci používat, pečovat o ně a teprve když mají tu pravou patinu jejich hodnota roste. „Rychlá móda“ není etická, nenabízí prožitek, lidi jsou jak přes kopírák a nikdo neví, kdo to v jaké díře za almužnu šije.

Věci můžeme recyklovat! Šijou i lidi tady v ČR co to dělaj s láskou a eticky! Nosit na kolenech a koulích vytahané tepláky za 2000Kč, adidasky a nějakou bundu s načesaným kohoutem umí každý retard. Vyjít s kalhoty ve kterých otec jako mladý brázdil město na Jawa 250 “pérák”, na hlavě mít květák a svetr s jeleny a vypadat skvěle, to už umí málokdo!

Jsem pro maximální recyklaci těch věcí které byly a jsou dělané aby vydržely dlouho. Nějaké módní průmysl si může diktovat, na to mu neskočím. Podporuju malé výrobce a lidi co znám jejich tváře i příběh.

Fashion Revolution! Jdu si pustit jazz. 

Když jsem si vizualizoval v potní chýši sebe jako strom, který zapouští kořeny do živin plné půdy, nepřišlo mi na mysl, že bych chtěl vyrůstat v květináči a přesto se

zdá, že některé názory směřují k odtržení se, vykořenění a odhopsání někam bokem, kde je to “hežčí” a je tam míň “blbů”.

Copak “Systém” takový jaký je, skutečně plodí jen vadu a nemoc?

Překvapilo mne vlastní uvědomění toho, stejně jako na černobílých srdnatě

komentovaných záběrech mohutných brigád házícími lopatou, že to na čem stojíme je něčí práce. Ne režimů, ne ideologií, ale lidí. Asi jsem si to potřeboval více uvědomit. Nyní jsme zde po nich a oni mrtví a co se často děje, že kopeme do drnu a frkáme, jak je to špatně.

Dobře. Máme několik možností. Kopat do drnu a později si dát pivo a zapnout telku. I kdyby tomu tak bylo po mnoho let, stále jsme potencionálním revolucionářem.

Nebo se zajímat a aktivně hledat cesty co zlepšit ve svém blízkém okolí a nemyslím tím angažovanost jestli soused to či ono…

Cestou je podívat se jak to funguje jinde a potom o tom mluvit aby vzešla inspirace a poučení. Stejně tak poznat, že se zde máme skutečně velmi dobře a že ten náš drn je vlastně docela fajn.

Nebo zvelebit kus země, stát jejím správcem a radovat se společně z dalšími bytostmi z jejích plodů.

Systém, jak jej známe, není efektivně fungující, ne zcela. Přesto natolik, abychom mohli sedět u FCB a něco ťukat do klávesnice jako nyní já a u toho nám nemrzl nos. Lidé mají většinou práci a mají co jíst – co do hodnot a hloubky, v tom si stejně musíme pomoci sami.

Opět konstatuji – dobře, jsou zde věci k opravení. Myslím, že reálný problém zde v ČR se zřízením toho jak to zde je, připomíná trochu více kapající kohoutek. Možná špinavý dřez. Ucpaný.              A nevoní.

Vedle toho se pokoušet “opouštět kapající kohoutek systému”, je v ČR jako jít si čistit zuby do vany. Není to řešení.

Buďme vděční za to, že jsou lidé kteří umí stará řemesla a kdo může, učme se od nich.

Že existují lidé, kteří si pamatují staré časy. Lidé, kteří znají příběhy těch, kteří stavěli most před vaší obcí a když dostavěli, jedli chléb a zpívali.

Podporujme ty, kteří mají odvahu a energii angažovat se v politice, protože to má smysl, i když se tak nezdá. Posílejme jim podporu a dobrá přání aby jejich vůle zůstala a záměr se nezkalil.

Buďme vděční – tím nemyslím pasivně vděční a odevzdaní ve svých “osudech”, to je snad jasné.

Měňme vajíčka za kvásek, ale nezakládejme “Církev kvásku” a “Království svobodných vajec”.

Postačí to tišeji a “normálně” bez extrémů..

Cesta se klikatí středem a misky vah se chvějí. A přece je tahle cesta cestou odhodlaných, statečných, pokorných, vděčných.

Když by mělo přijít na boj, bojovat umí každý pitomec.

Howgh.

Myslím, že je v tom velká síla.

Ve čtyřhvězdičkovém horském hotelu jsem poprvé vyrazil na saunový rituál. Přiznám se, že po skvělých potních chýších v šedesáti lidech jsem nečekal příliš. Pravda, právě tohle se snažím u sebe si hlídat – nezavřít si cestu kvůli očekávání malého.

Účastnili se jen muži – žena, která viděla saunu plnou chlapů se otočila na patě a zmizela jak pára nad hrncem. Prý že se stydí, vyjekla. Nechápu proč:-)

Rituál vedl drobnější chlapík a už od pohledu a s kamenem na koženém řemínku na krku, mě přiměl zpozornět v očekávání, co asi přijde. A také to přišlo:-)

Vedl rituál hlavně slovem, řekl bych řízenou vizualizací a i když mě z počátku slovo v kombinaci s nárazy žhavého vzduchu rozháněného ručníkem rušilo, zaznamenal jsem klíčové myšlenky a mile mě překvapilo jak mi sedly do aktuálního období.

Strom a jeho ovoce.

Pomerančovník, který pouští své plody ve správný čas – ani dříve ani později. Dopřeje čas zrání, ale “nepřenáší” plody aby mu v korunách zahnívaly. Také neřídí komu padnou – ano některý plod je kyselejší, některý sladší (během rituálu jsme dostali pomerančový fresh a měsíčky pomeranče, což bylo velmi osvěžující a lahodné).

Co bylo ještě zajímavější, že po rituálu jsem promluvil s Honzou (vyměnili jsme kontakty) o tom, že bych nečekal v “komerčním prostředí” takový druh rituálu. Že to je pouze začátek a vedení hotelu si přeje “hotelovou potní chýši”, vyrábění bubnů a další aktivity, které jsou považovány za duchovní a rozhodně “alternativní”, jsem nečekal.

Jistě by se našli zarytí alternativci (když už neznám lepší označení), kteří budou křičet, že manažeři nebudou mít “tu pravou” potní chýši a že to jejich bubnování nebude “dost duchovní” jako jsou jiná. Možná. Záleží na tom? Není to samo o sobě skvělý začátek?

A takhle se to celé děje. V místech kde to nečekáme to dobře kvasí jako těsto na voňavý chléb.

V místech kde bychom to čekali je pusto. Karty se obrací – možná je potřeba si na to zvykat a být otevřený změnám.

Kdo by měl zájem vyrazit a stavět potní chýši u horského hotelu pod Králickým Sněžníkem, bude možnost letos v květnu. Napište mi a já vás s Honzou spojím, nebo se rovnou domluvíme a pojedeme společně.

Děje se to dobře.

(koláž je můj výtvor, tak sorry:-))