Když jsem si vizualizoval v potní chýši sebe jako strom, který zapouští kořeny do živin plné půdy, nepřišlo mi na mysl, že bych chtěl vyrůstat v květináči a přesto se

zdá, že některé názory směřují k odtržení se, vykořenění a odhopsání někam bokem, kde je to “hežčí” a je tam míň “blbů”.

Copak “Systém” takový jaký je, skutečně plodí jen vadu a nemoc?

Překvapilo mne vlastní uvědomění toho, stejně jako na černobílých srdnatě

komentovaných záběrech mohutných brigád házícími lopatou, že to na čem stojíme je něčí práce. Ne režimů, ne ideologií, ale lidí. Asi jsem si to potřeboval více uvědomit. Nyní jsme zde po nich a oni mrtví a co se často děje, že kopeme do drnu a frkáme, jak je to špatně.

Dobře. Máme několik možností. Kopat do drnu a později si dát pivo a zapnout telku. I kdyby tomu tak bylo po mnoho let, stále jsme potencionálním revolucionářem.

Nebo se zajímat a aktivně hledat cesty co zlepšit ve svém blízkém okolí a nemyslím tím angažovanost jestli soused to či ono…

Cestou je podívat se jak to funguje jinde a potom o tom mluvit aby vzešla inspirace a poučení. Stejně tak poznat, že se zde máme skutečně velmi dobře a že ten náš drn je vlastně docela fajn.

Nebo zvelebit kus země, stát jejím správcem a radovat se společně z dalšími bytostmi z jejích plodů.

Systém, jak jej známe, není efektivně fungující, ne zcela. Přesto natolik, abychom mohli sedět u FCB a něco ťukat do klávesnice jako nyní já a u toho nám nemrzl nos. Lidé mají většinou práci a mají co jíst – co do hodnot a hloubky, v tom si stejně musíme pomoci sami.

Opět konstatuji – dobře, jsou zde věci k opravení. Myslím, že reálný problém zde v ČR se zřízením toho jak to zde je, připomíná trochu více kapající kohoutek. Možná špinavý dřez. Ucpaný.              A nevoní.

Vedle toho se pokoušet “opouštět kapající kohoutek systému”, je v ČR jako jít si čistit zuby do vany. Není to řešení.

Buďme vděční za to, že jsou lidé kteří umí stará řemesla a kdo může, učme se od nich.

Že existují lidé, kteří si pamatují staré časy. Lidé, kteří znají příběhy těch, kteří stavěli most před vaší obcí a když dostavěli, jedli chléb a zpívali.

Podporujme ty, kteří mají odvahu a energii angažovat se v politice, protože to má smysl, i když se tak nezdá. Posílejme jim podporu a dobrá přání aby jejich vůle zůstala a záměr se nezkalil.

Buďme vděční – tím nemyslím pasivně vděční a odevzdaní ve svých “osudech”, to je snad jasné.

Měňme vajíčka za kvásek, ale nezakládejme “Církev kvásku” a “Království svobodných vajec”.

Postačí to tišeji a “normálně” bez extrémů..

Cesta se klikatí středem a misky vah se chvějí. A přece je tahle cesta cestou odhodlaných, statečných, pokorných, vděčných.

Když by mělo přijít na boj, bojovat umí každý pitomec.

Howgh.

Myslím, že je v tom velká síla.

Ve čtyřhvězdičkovém horském hotelu jsem poprvé vyrazil na saunový rituál. Přiznám se, že po skvělých potních chýších v šedesáti lidech jsem nečekal příliš. Pravda, právě tohle se snažím u sebe si hlídat – nezavřít si cestu kvůli očekávání malého.

Účastnili se jen muži – žena, která viděla saunu plnou chlapů se otočila na patě a zmizela jak pára nad hrncem. Prý že se stydí, vyjekla. Nechápu proč:-)

Rituál vedl drobnější chlapík a už od pohledu a s kamenem na koženém řemínku na krku, mě přiměl zpozornět v očekávání, co asi přijde. A také to přišlo:-)

Vedl rituál hlavně slovem, řekl bych řízenou vizualizací a i když mě z počátku slovo v kombinaci s nárazy žhavého vzduchu rozháněného ručníkem rušilo, zaznamenal jsem klíčové myšlenky a mile mě překvapilo jak mi sedly do aktuálního období.

Strom a jeho ovoce.

Pomerančovník, který pouští své plody ve správný čas – ani dříve ani později. Dopřeje čas zrání, ale “nepřenáší” plody aby mu v korunách zahnívaly. Také neřídí komu padnou – ano některý plod je kyselejší, některý sladší (během rituálu jsme dostali pomerančový fresh a měsíčky pomeranče, což bylo velmi osvěžující a lahodné).

Co bylo ještě zajímavější, že po rituálu jsem promluvil s Honzou (vyměnili jsme kontakty) o tom, že bych nečekal v “komerčním prostředí” takový druh rituálu. Že to je pouze začátek a vedení hotelu si přeje “hotelovou potní chýši”, vyrábění bubnů a další aktivity, které jsou považovány za duchovní a rozhodně “alternativní”, jsem nečekal.

Jistě by se našli zarytí alternativci (když už neznám lepší označení), kteří budou křičet, že manažeři nebudou mít “tu pravou” potní chýši a že to jejich bubnování nebude “dost duchovní” jako jsou jiná. Možná. Záleží na tom? Není to samo o sobě skvělý začátek?

A takhle se to celé děje. V místech kde to nečekáme to dobře kvasí jako těsto na voňavý chléb.

V místech kde bychom to čekali je pusto. Karty se obrací – možná je potřeba si na to zvykat a být otevřený změnám.

Kdo by měl zájem vyrazit a stavět potní chýši u horského hotelu pod Králickým Sněžníkem, bude možnost letos v květnu. Napište mi a já vás s Honzou spojím, nebo se rovnou domluvíme a pojedeme společně.

Děje se to dobře.

(koláž je můj výtvor, tak sorry:-))

Zkolaboval jsem týden před cestou na indonézský ostrov Siberut počátkem června a velmi rychle se přišlo na to, že mi nefunguje štítná žláza. Lékaři mě strašili. Bylo mi vážně velmi zle, brněly mi ruce a jazyk, cítil jsem se téměř polomrtvý a nejhorší byly rána, kdy jsem hledal důvody proč vstát, sebrat nějaké síly se zvednout a plnit všechny role i když jsem byl k smrti unavený.

Štítná žláza mi sice zůstala, za což jsem rád, funkci již neplní.

Změnilo mě to. Nejvíce v momentě, kdy jsem „ji“ viděl na monitoru při ultrazvuku. Opomíjená část mě, nepatrná ale má. Dojalo mne ji vidět a napadlo mě se s ní rozloučit. Poděkovat.

Člověk je najednou tak nějak neúplný, zato jsem skrze diagnózu přibral skoro 15kg.

Zvažoval jsem jestli mne může můj stav zlomit. Až jsem se odevzdal a podíval se co že se válí k nalezení na dně.

Jak s respektem ke svému současnému stavu pokračovat dál, najít opět sílu, osobní moc?

Nebudu se rozepisovat nad hnutím v mém nitru, velkému tříbení mého světa, mého duchovna. Možná někdy příště.

Co mi pomohlo je vědomé přijetí mého stavu, vědomé přijetí kolapsu, bolesti a dal jsem se opět do pohybu.

Ještě to není snadné a já jsem za to opravdu vděčný.

V běhu jsem opět potkal svou duši. Vize mlžných hor a milování s mou ženou, přítomnost mých úžasných dcer, práce.

Jak píše James Altucher, zvolit sebe a neustat. Vytvořit si denní praxi a zažehnout v sobě oheň a Vesmír se nad vámi skloní aby se ve vás poznal.

Stojí to za to. Zvolit sebe je stejné jako mít sex jen s tím, koho skutečně milujete.

Na závěr tedy:

Jsem vděčný za zkušenost nemoci a dokážu se skrze ni transformovat.

Jsem vděčný za zkušenost bolesti protože mi pomáhá obracet pozornost na sebe.

Jsem vděčný za svou milující rodinu.

Miluji sebe takového jaký jsem a znám své stíny, kterým nedám oddechu.

Cestou je neustávat v praktikování.

EDIT březen 2020: COVID-19 jako příležitost? Příjemné to sakra není ani trochu. Co naplat, jdeme dál. Držte se přátelé.