Tělo a rituál

V čase velkých migrací se navracíme k prapůvodnímu zdroji a tím zdrojem je hledání formy pro vyjádření duše skrze tělo a hledání formy rituálu, pro spojení probuzené duše s vyššími silami.

Všímám si při svém tréninku, kolik lidí je nyní venku a běhají, jezdí na kole, bruslích, nebo se prochází po přírodě. To ještě před pár lety nebylo.

Když jsem po dlouhé době projížděl na kole svým rodištěm, překvapilo mě jak na dříve lidupustých místech potkám tolik běžců a běžkyň. Úplně normální lidi, pohledy otočené do vnitř a přes dřinu ve tváři pokračují stále v před.

Lidé tančí nesvázáni formou. Hledají vědomé způsoby milování. Jóga je na vzestupu.

Hledání a nacházení cesty skrze duši projevenou v těle, je i způsob jak obstát radikální změny ve vněším světě a nebo…

 …jako zvíře, které se vzepne k poslednímu skoku a v jasném široce otevřeném oku se zaleskne bytostné a hrůzostrašné bytí v přítomnosti.

Nakolik je možné zkrotit člověka, pokud je jeho duše svobodná? Strach ze smrti nemusí existovat, pokud žijeme s naší duší, žijeme v přítomném okamžiku. Přítomný okamžik znamená být si plně vědom všeho teď. Být v dechu až do jeho konce a možná i dál.

Ocitáme se dohnáni na hranicích vlastní existence, když ne přímo, alespoň tušeně.

Budeme se muset změnit, třeba se i ohnout až k zemi ale díky kořenům nezlomit.

Na života-zpěněném pobřeží, odkládám všechna břemena a před zapadajícím Sluncem si přeji zatančit dobrý tanec, jako v mé oblíbené scéně z filmu Řek Zorba.

Věřím že nemá smysl přemýšlet, “až to přijde, co když selžu?” Sedět jako hromádka neštěstí a plakat, “selhal jsem!”

Možná když už bude nejhůř, dejme se do tance, zkrápění slzami štěstí i žalu, s holou hrudí i koleny aby nás Bůh našel tančící a poznal se v nás.