Volání starých cest

Když si čtu tato tři slova, duše se vzepne a postaví na zadní jako divoký kůň. V těchto slovech je příslib všeho, co naplňuje touhou, vášní z neprozkoumaného. Jak venku tak uvnitř.

Staré cesty, zapomenuté a zarostlé. Pusté, divoké, nad stržemi, v roklích. Cesty z dob, kdy neexistoval bezpečnostní standard dnešní doby. Cesty, které byly mnohdy jednosměrné a ze kterých nebylo pro některé návratu.

Vstoupit na takovou cestu znamenalo zříct se možná naděje dojít do cíle a současně chápat, že cíl může přijít kdykoliv.

Má duše touží po starých cestách. Kde se bere to volání, ta potřeba podstupovat riziko, vsázet život pro pocit z „dobré cesty“?

Procházet nejistým územím, bylo povzneseno na akt sebezdokonalování, pokory, plné přítomnosti.

Jevům, které souvisely s cestou a které mohly děsit, bylo požehnáno. Divoké hvozdy byly označeny za posvátná území.

Historie i současnost ukazuje, že pokud člověk nežije v souladu se svým srdcem a duší, potlačuje a děsí se všeho divokého, kácí posvátné háje, snaží se vymýtit stinná vlhká místa.

V tom je zásadní rozkol mezi původními obyvateli a civilizací, kdy pojem „dobrá země“, u původních obyvatel, kde posvátnost nepotlačuje, ale kultivuje divoké síly a lidé s těmito místy i silami žijí v harmonii, ukládají zde kosti svých předků, učí se zde a iniciují zde svou mládež. Pro civilizaci je pak taková dobrá země jen úrodnou půdou.

Těmito místy vedou staré cesty. Život a smrt jsou zde sourozenci bytí.

Bez divokých hvozdů je člověk možná civilizovaný, ale přestává hovořit se svou duší. Proč? Orientuje se. Připravil si prostředí, pravidla a tady vládne. Vše co do jeho říše nepatří, získá nálepku, klec, nebo je odstraněno. Beze vztahu k „dobré zemi“ s ní kupčí, aniž tuší že prodává sebe.

Domorodý muž je schopen položit život za starou cestu, posvátné místo, pahrbek s pochovanými kostmi svých předků. Žil vedle těchto míst a pamatuje si je, v těchto místech je uložena jeho identita a zde sytí svou duši.

V dětství díky těmto místům stačilo jít „někam ven“ a stávaly se z nás lovci-sběrači. Smečka uválených dětí-hejkalů. Les nás posiloval, jedli jsme syrové pýchavky.

Měl jsem několik starých cest, kam jsem se rád vracel. Magie těch míst byla neomezená. Procházet a být v těch místech znamenalo vystoupit z času, z doby a vést posvátný dialog s jevy a bytostmi. Nocoval jsem u těchto cest, seděl u ohně, měl zvířecí návštěvy a byl jejich hostem. Přišli lidé s penězi vyvěsily fotky těchto zvířat na cedule „naučné stezky“ a duch místa s prvními davy turistů vymizel.

Mou vášní, je nacházet staré cesty a tančit zde posvátný tanec života. Se svou duší. Zapomenout zde na sebe a rozpomenout se na nesmírné NÁS jako celek.

Pokud k sobě chceme být upřímní, je nutné milovat divoké stejně jako světlé. Jedno nemůže být bez druhého.

„Lekce, které nám divočina poskytuje, se stávají etiketou svobody.“ Gary Snyder