Pláž

(upozorňuji že článek je emotivně zabarven)

Aristoteles věřil, že mšice se rodí z rosy, která padá na

květiny, mouchy ze shnilého materiálu, myši ze znečištěného sena, krokodýli z hnijících polen na dně vodních ploch.

Já jsem si opakovaně ověřil, že když na pláži kde nebylo nic jen černý písek, prašiví psi, lokálové s dětmi a klid, pustí z malého stánku s pivem Bintang a kokosy hlasitou debilní hudbu a hodí na zem několik sedacích vaků a lehátek, přihrne se množství věkově si blízkých bílých lidí, rozplácnou se na vaky s pivem a začnou se kývat do rytmu. (Balijci bílé a jejich potřeby prokoukli a také z něčeho potřebují žít)

Takhle vzniká cool beach life vole. Abiogeneze australanů. Ta pláž je sice stále stejná i s prašivými psi – nyní se proměnila ve skvělé a zajímavé místo.

Když si dopřávám válení se v černém písku, za účelem hojení těla z vlhké jungle či  z jiného závažného důvodu, nešlo si nevšimnout…

Vypozoroval jsem něco jako Bílé chování. Tou bílou není myšlena v prvé řadě barva kůže, ale soubor typických projevů.

Bali zápolí s návalem turistů. Většina z nich snad ani neví proč tam jsou. Možná proto, že je nalákaly fotografie z katalogů a protože místo fotografiím neodpovídá, v pudu sebezáchovy vyhledávají zátiší a útočiště své povaze blízká.

Tím jsou většinou blbé podniky kde chodí místní ve stejnokrojích s utěrkou přes ruku a roznáší drinky, hraje již zmíněná debilní hudba (proč debilní…jinak to ani nelze nazvat a po dlouhou dobu se nemění, je mozek vymývající), je zde dostatek smažených krevet, vepřových žebírek, slunečníků, lehátek, malých stolečků na drink atd.

Jako Bílé chování lze popsat i to, když na vyhlášený lokální organický dobročiný market v jedné z bočních uliček přijede vždy jeden běloch – jedním autem, až auta celou ulici zablokují.

Jenže proč to píšu.

Kde je poptávka, vznikne i nabídka. Z pláže a míst kde byl klid, než jednoho dne někdo pustil hudbu a přitáhli lidi jako švábi na pivo (ehm—), se člověk, který nevyhledává hřmot civilizace musí stáhnout dál, najít kousek, kde se nenápadně usadí s kokosem a respektem k místní kultuře.

Kde ho při každé návštěvě radostně přivítá Wayan nebo Ketut jako přítele, aby probrali kde bude jaká ceremonie, zda banjar (obec) připravuje kremaci, nebo jestli se daří rýži na polích.

Jenže to ještě není konec.

V jistém okamžiku přichází developer a vidí, že na téhle pláži se lidem líbí. Je zde množství mladých lidí kteří utrácí své peníze a na místě postaví hotelový komplex, gigantický klub.

Pláž zpoplatní.

Přijedou další lidé, protože viděli katalog, ale už je tam tolik lidí, že ti co tam byli prvně a stačilo jim “jenom” lehátko, bar, hudba a nechtějí překračovat číňany, staré němce atd. jdou dál, než najdou pláž kde jsem já s Wayanem a Ketutem a když se bavíme zrovna o tom, jestli kráva dobře dojí, pláž zaberou, zazní hlasitá hudba a je to tam kde to bylo.

Ta první pláž, co dávno již není pláží jakou bývala, se lidem omrzí a tržby začnou klesat.

Možná někde vzniklo něco nového a lidi začnou lítat a jezdit tam. Pláž kde není černý, ale bílý písek. Investoři, kteří vydělali mnohonásobek podnik zavřou a nechají chátrat.

Zbude jen hnusný barák a rozbořené betonové zídky, vyvrácené lampy, poházené a pothrnané lehátka, plast a možná pár krabů.

Takhle Bílá nemoc požírá planetu. Urve si pro sebe krásná místa a hlukem a prací je změní na místa hnusná.

Jeden indián řekl, že když se člověk bez duše podívá na strom, vidí prkna a zisk z jejich prodeje. Když se podívá na krávu, vidí maso a stejky.

Myslím že Bílá nemoc, je absencí duše, udupání duše. Nikomu, kdo je takto postižený nedojde, že když pokácí strom, namoří ho jedem aby mu do něj nevlezl brouk, přijde o stín nad hlavou, šumění listů, kmen o který si opře záda, zpěv ptáků v koruně a v závěru se ani neohřeje u ohně z toho namořeného dřeva, protože by tím uvolnil těžké jedy. (a že je stejně uvolní)

Nedojde mu, že pláž není jen plocha s pískem, ale svět, kde při soumraku tisíce písečných krabů vylézá z děr, kam kareta vylézá klást po generace vejce. Pláž, která je knihovnou tolika příběhů, kolik je na ní písku.

A v tichu a klidu lze všechny ty příběhy číst. Slyšet. Uchovat.

Člověk, který nechce zažít setkání s vlastní duší, ji drží pod návalem hluku, pod nekončící lavinou prázdných slov, konzumováním plytkého a snadného až jako přesycený začne ze svého nitra zvracet zkažený obsah, prázdnou hmotu, která je lepkavá a usmrcuje vše kolem něj.

Snad umíme žít v souladu se Zemí?

Nějak normálně, bez té urputné žravosti. Jako lidstvo.

Každý za sebe šetrněji, střídměji a dřív jsem to neříkal ale už budu – bez masa.

Už to samo o sobě je krok, který dá zabrat a má skvělý přesah.