Praxe vědomého nedosažení cíle

Tento lednový víkend  jsme se vypravili do Západních Tater a zvolili si cíl, vrchol Baranec 2184m.n.m.

Čím výše jsme stoupali a blížili se k vrcholu, tím více bylo počasí náročnější. Slunce se schovalo, citelně se spolu s větrem ochladilo, přibylo sněhu a vše zahalila bílá tma. Pod vrcholem jsme se rozhodli otočit a sestoupit.

Občas se to stává a pokaždé uvažuji i ze strany svého ega, že bez toho vrcholu, akce není úplná, není splněno. Tentokrát jsem si při sestupu uvědomil, že chci přirovnat cestu horami k cestě životem. Nežijeme pro cíl, tedy smrt, ale pro každý okamžik. S tímto vědomím  lze praktikovat „praxi vědomého nedosažení cíle“.

Spousty kultur mají vrcholy hor za posvátné, nedostižné a jako sídla bohů. Možná v tom je princip, že když jsme připraveni na horu vystoupit, jsme připraveni vše odložit, plně se odevzdat „bohu hory“ a zemřít.

Praxe vědomého nedosažení cíle, je pak praxí v cestě samotné. Vědomé prožití každého kroku, každého kamene na cestě a plné soustředění se na přítomnost, bez „chtění vrcholu“. Pokud je vrchol na dohled a zdá se, že zbývá pár posledních kroků, praxí „nedosažení“ je  zpomalit a možná se i otočit k sestupu.  Jaké by to asi bylo stanout na vrcholu? Probouzím v sobě ty pocity a nechám je na sebe působit. Zvyšuje to ve mě energii, touhu už jen být v přítomnosti hory.

Těším se,  až příště budu jen několik kroků od vrcholu. Deset posledních kroků, kdy už to nepůjde výš. Naplním ty kroky tryskající přítomností, gejzírem štěstí ze života, štěstí ze síly nohou, energie v těle, krásy výhledu.

Milovat se s horou.