Naplavené dřevo

V zahradě života ztišeně usednout na terase, vzdálený hukot příboje, dům v horách, křik zvláštního ptáka s pozadím šedých mračen soumraku.

Silné pružné tělo v jemné pevné košili. Praská oheň, píšu, slyším klapot podpatků vysokých červených lodiček, nevidím do tváře, je šero.

Vše je možné, neexistuje omezení, nová země, zářící přítomnost, všudypřítomná sexualita. Milovat se s kamením pod svýma nohama při běhu, s pavučinou na opuncii, se vzuchem – nevěra dechu. Výdech žárlí s nádechem.

Svět, Bohyně Země, je příliš překrásná aby zůstala nepomilována. Vstoupím do ní svou láskou a úplně na konec se jí odevzdám, rozptýlím se v té barevnosti jako již mnohokrát.

Budu pavučinou v ranní rose na hoře Pico de Teide.

Prošukat se tou teplou krásou až k Bohu nebo zemřít v bitvě?

Měsíc vychází a já ji cítím, Lunu. V horách králík, lišák a sova.

Jeskyně jsem zažil a byly mi úzké a vlhké. Sály a dvorany okázalé a hlučné.

Linie hřebenů hor s příslibem, vodní hladina, spanilé naplavené dřevo, oči novorozence, mihot Vesmírů.