Josef Formánek o Výchově dětí a žití v pralese
Jsem rád, že si chcete přečíst tenhle text.
Aby vše fungovalo, bude třeba postupovat ve třech krocích.
- Přečtěte si text
- Zasněte se
- Pusťe si video
Představte si, že nic nemusíte a důležité je jen nyní. Ležíte v houpací síti, máte výhled na přírodu, oblohu a slyšíte ji všude kolem. Cítíte vůně a pachy, vnímáte ji plochou nezahaleného těla.
Vítr v korunách třepetá listím a vlní celými vzájemně hustě protkanými korunami. Stromy tančí.
Po nebi plují oblaka, rozeznatelné siluety letících ptáků i jejich zpěv.
Kolem domu zvuky lesa, domácích zvířat, nedaleko šumí potok s chladnou čirou vodou.
Smějí se děti. Vaše děti – bez zaváhání jejich hlasy rozeznáte.
Nemusíte nic.
Tedy něco přece ano.
Měl byste dnes pro nějaké ovoce do lesa. Vstoupit do lesa nebo s vršemi do řeky.
Měl byste se vzájemě dotýkat a objímat se svou rodinou.
Předávat svým dětem vše, co znáte. Učit je chápat zákonitosti světů. Předávat posvátná tabu. Třeba to, že z lesa si nic nemůžeme vzít bez zeptání a za vše je třeba složit dary.
Že je dobré brát si jen tolik, kolik opravdu potřebujeme a jednou – dříve nebo později si i nás vezme les zpět a duše se vrátí do korun pralesních velikánů než se znovu narodí.
Děti a rodina jsou totiž v životě nejvíc.
Je nepředstavitelné jak se náš svět vzdálil. Vzdálil se od “primitivního” k civilizovanému a po cestě ztratil duši, ztratil zření spojení se vším kolem nás, s lesem, půdou, zvířaty, s duchovním světem. Uvěřil v křivdu. Ten hlad po spojení s duší, se Zemí, se snaží nasytit věcmi, mocí, bohatstvím. Není a nemusí to být vždy tak černé.
Milí, přeji nám návrat k sobě. Ke své duši, která ví.
Všichni to v sobě máme. Nelze před tím utéct, umlčet to. Pojďme tomu naproti a objevme opět to, co je opravdu v našem životě důležité.