Láskyplně nešetřit své děti
Rád bych napsal shrnutí proběhlé akce, které jsem se aktivně zúčastnil. Byl jím dvoudenní survival – puťák pro děti v rámci akce „Prázdniny na statku“ v Sulkovci, organizovaný Blankou Sudíkovou. Po příjezdu mě čekala skupina dětí od čtyř let až do věku náctiletých praktikantů. Celkem patnáct dětí a dva tátové.
Nejstaršímu praktikantovi jsme ulehčili jeho zavazadlo o teleskopický obušek a paralyzér a mohli jsme vyrazit. Co dětem ukázat, co jim předat?
Akce s dětmi jsou pro mě nejnáročnější, přípravy a plánování mě stojí nejvíce energie. Rád bych je vedl co nejlépe a v tom krátkém čase předal to nejlepší. Dobře si pamatuji léta mého dětství. Co bych chtěl zažít já? Co je pro děti opravdu důležité? Co je pro ně příliš?
Niterně vnímám potřebu nešetřit je, neschovávat toho příliš až budou starší a víc vydrží.
V současné mírumilovné kultuře České republiky, v tom výživném humusu, navíc v době, kdy je téměř vše možné se nakonec vytrácí smysl bojového ducha, hnací motor při beznaději, vyčerpání, skryté zdroje výbušné síly při překonávání nečekaných obtíží a na závěr uznání vlastní maličkosti proti síle přírody, Vesmíru a moci Tvořitele, tedy tomu nejvyššímu nad námi, kolem nás i v nás. I v případě dětí.
Tato akce nepotvrdila tuhle krutě znící tezi, i když terén, podmínky by byly náročné i pro kdejakého z otylejších nedělních návštěvníků nákupního domu Olympia, který by byl uchvácen jen tak v sandálech a vyvržen na tom kopci u Vírské přehrady aniž by věděl kde je.
Děti nemají více dnů života jako my dospělí, jako my rodiče. Dojdou do bodu, kdy i ony pravděpodobně budou balit svého potomka na tábor nebo akci s člověkem jako jsem já.
Co jim tedy předat v krátkém čase dětství? Za sebe říkám v první řadě vytrvalost, střídmost a umění rozhodovat o sobě.
Proč je nutné aby děti co nejdříve pochopily čas, hodnotu a cíl? Proč se potřebují co nejdříve zasadit na své místo, pochopit svou roli v soukolí? A nečekal bych to samozřejmě od čtyřletých. Každý se nerodí jako Osho. Nejlepší zkušenosti bývají mnohdy i ty nejméně příjemné. Třeba v šesti letech běžet téměř bez odpočinku africkou buší před povstali s AK-47 (příběh běžce Usain Bolta). Žebrat v ulicích Dillí. V deseti nosit v šátku na zádech svého sourozence a zvládat i pomáhat matce s jinými činnostmi.
Děti jakoby nic nemusí a vůbec to slovo „muset“. Vždy jsem ho nesnášel. Dříve pro mě byl ideální čas najít a zařídit si chvíle kdy nic nemusím a většinou je prostě proflákat. Dnes vnímám svůj čas o poznání lépe – rád bych měl dostatek času a energie na všechny činnosti, které bych rád a pokud je něco nad rámec, vyřadím to, nedělám, ale nelituji toho.
Mé děti potřebují jasné hranice, úkoly a školu jak nakládat s časem. Chci, aby znaly škálu možností jaké mají ve svých rukou, pokud přestanou plnit povinnosti, ale začnou „menežovat“ svůj život. Myslíte si, že přeháním?
Zpět k puťáku. Děti si nesly svačinu, pití, minimální KPZ, pláštěnku a několik dalších věcí. Pozorovaly, hrály si a hodně jedly. Ti nejmenší večer lehly do spacáků a spaly, víc nebylo co řešit, protože chůva a mámina sukně prostě nebyla poblíž a šlo to. Šlo to až příliš skvěle, abych nepsal tento text. Šlo to perfektně a žádné z dětí nepadlo dehydratací, hladem, vyčerpáním, hrůzou, chladem atd.
Jak je možné, že toho tolik snesou a pozorovateli se zdá, že si to vlastně užívají? Jsme špatní rodiče, když je obklopujeme dostatkem, komfortem, pro děti milým prostředím, tím že jakoby nic nemusejí?
Co když zítra vznikne situace, kdy bude muset mé dítě běžet několik dnů před ozbrojenci? Že je to jedno, že zda přežijeme nebo ne, není na nás ale na vyšší moci, osudu?
Děti potřebují, abychom méně filtrovali to, co k nim pouštíme. Vidí mě šťastného i nasraného, vidí mě sedřeného a já jim dopřeju příležitost více si prožívat život jaký je. Hrát si, ale i pracovat. Když sbírají houby na puťáku, mají je v polévce a rozumí tomu. Láskyplně je nešetřit.
Myslím, že takhle to může stačit. Dcerka nemusí s vědry pro vodu a je to dobře, rád bych aby co nejdříve věděla, že jiná holčička s vědry jde a nepřijde jí to divné. Chci, aby obě dcerky věděly, že každý den je dar, že život je dar a že čas určuje náš život a my ho naplňujeme plody, které jsou díky Bohu trpkosladké. Když budou chtít něco dělat, pravděpodobně jim už neřeknu, že jsou na to ještě malé. Malé ano, ale pouze vzrůstem. Vnitřně jsou stejně velké, jako kdokoliv z nás dospělých i větší. Pusťme je žít.
Jeden táta, po kterém chtěli jeho synkové koupit válečnou hru, šel a koupil letenky do Izraele a navštívil s nimi pásmo Gaza a oni viděli válku. Nyní hru už nechtějí a mluví o zkušenosti i nutnosti vážit si a pečovat o mír se svými spolužáky a kamarády.
Dobrá výchova je o jasném životní stylu, který směřuje k osobní moci, soucitu, tvoření v práci a dobru, které děti vidí zhmotněné, živé a rostoucí.
Pokud šetřím sebe a „své dny“, jako muž i jako otec, i kdyby nám „oheň plál ve vlasech“. Pokud jako žena netančím svými dny, jako by to mělo být naposled, co vidí naše děti?
Co budou žít ony? Žijme všichni dobře. Co říkáme i tento můj text, je proti tomu NIC.
Foto: Děti z malého ostrova v Národním parku Komodo, Indonésie
