Otevření a citliví

Jak snášíte současná vedra? Včera večer jsem si vlezl do sprchy a seděl jsem v té nejstudenější vodě jaká může téct, z té nejkrajnější polohy páky vodovodní baterie. 

Nebylo to jen tak obyčejné sezení se zatnutými zuby z palčivého pocitu chladu na rozpáleném těle. Tuhle fázi jsem překonal a řekl si, co bude dál? Zůstal jsem pod proudem sprchy, který mě pohltil na celých 30min – omlouvám se pokud by se to mohlo zdát jako plýtvání vodou! 

Vždy přišla krajní fáze a já si opět kladl otázku, co bude když ještě počkám? 

Potom se mi změnilo vnímání a já se propadl do sebe.

V prvé řadě chci upozornit, že tímto článkem nechci nijak hanit Wim Hofovu metodu.

Prožil jsem už několik krajních prožitků během různých aktivit. 

Počítám do nich:

Chození po žhavém uhlí – opakovaně ohnivý práh přecházím již řadu let.

Horská či vysokohorská turistika v zimě či v létě a dlouhé vytrvalostní i silové výkony, včetně dlouhodobého pobytu a pohybu ve výšce nad 4000 m.n.m.

Běhy na dlouhé tratě nad vzdálenost maratonu.

Lezení několika set metrových stěn i v horském prostředí. 

Intenzivní meditační nebo tantrické semináře se silnými dechovými technikami, práce s energií, s vlastním stínem, s konstelacemi.

Práce ve vodě, prožitkové plavání a terapie, otužování včetně Severního ledového oceánu na Špicberkách.

Zkrátka zakusil jsem hraniční stavy, prožitky nebo jsem minimálně byl svědkem procesů jiných lidí. 

Zpátky k sezení v naší sprše. V jednom momentě mi probleskl hlavou obraz jak ležím v ledovém bazénku jaký najdete na kurzech s ledovým mužem Wim Hofem a kolem mně stojí kruh australských domorodců a smějou se mi. 

Skutečně se zdá být legrační z pohledu aboridgince vyhledávat takové zkušenosti a libovat si v nich.

Ptal jsem se v sobě – proč to vlastně děláme? Odpověď přišla okamžitě: 

Protože narozdíl od přírodních a přirozeně duchovních kultur jsme odpojení a zavření a proto potřebujeme silné impulzy aby se ten stav rozčeřil.

Aby byl prožitek kvalitní a hluboký, musíme k němu přes intenzivní techniku.

Nedávno jsem něco podobného řešil s kamarádem, který si libuje v BDSM a shibari. Pochopil jsem tu část kde nás silný prožitek dostane do vlastních hloubek, pochopil jsem i možný léčebný přesah. Proč se do té intenzity vracet opakovaně? Denně? 

“Pokud vždy volíme komfort, nikdy se nenaučíme nejhlubším schopnostem naší mysli nebo těla.”

Wim Hof

Domorodec nebo člověk, který prochází dlouhodobě přírodou a je s ní v úzkém napojení, pravděpodobně nemusí vyhledávat intenzivní prožitky aby cítil svůj nejhlubší potenciál a dary, byl ve spojení s duší a tělem. 

To náš způsob života – zkušenost života, kterou jsme si zvolili – nás vede oklikou k tomu – zase skutečně cítit. 

Být ve stavu kdy se nám neokouká dívat se na hvězdy a být tím pozorováním zcela pohlcen aniž by nás někdo musel mrskat důtkou nebo to bylo v bazénku s ledem. 

Prosté otevřené bytí. To je to, o co se snažíme. Snažíme se zase cítit.

Jsou v přírodních národech přechodové ritály totéž? Částečně. Krajní zážitek, setkání se smrtí nebo rituály sňatku, oslava menarché – jsou o vděčnosti k tomu, co nás přivedlo do bodu ve kterém jsme nyní, odseknutím starého a začátek nového. 

Nedovedu si představit, že by mladíci skákali z chatrné bambusové věže přivázáni lijánou za nohu opakovaně a jen tak pro prožitek. 

Můj závěr je takový – touha a potřeba naplnit se zkušeností, prožitkem, prohloubit naše vnímání je do jisté míry prokletím. Zahlceni a obklopeni, osamocení vykořenění poutníci k neznámému cíli. 

To co máme je “pouhé” nyní a chceme si to udělat husté. Nechodíme běžně ke kráterům sopek, nechodíme bouřemi a stezkami pod tříští příboje. Nebojujem o úrodu a ženy, či s divokými zvířaty. 

Naší fází vývoje, kdy již nemáme bázeň z přírodních a duchovních sil, je opětovné otevření se a zcitlivění. 

Klíčem je citlivost a absolutní otevření a to vede ke klidu bez snažení!

Stav, kdy můžeme cítit úplně všechno a to spektrum námi bude procházet. Není to vždy příjemné, ale stále lepší než být zavřený.

“Ptáci zpívají o svobodě, když se lehce vznášejí vzduchem. 

Stejně tak by se měla vznášet naše srdce, povznést se nad pouta a starosti.

Stromy, pevně zakořeněné, skrývají tajemtsví vnitřní síly. Dej nám sílu odolávat v nesnázích.

Hory, vzdálené a tiché, poukazují k vyšším světům, nevídaným. Takto vznešeně a v míru bychom měli žít.

Řeky si hledají cestu, nedbají stromu ani kamene. Tak by měl plynout náš život, k moři, vytrvale!

Matko, děkujeme Ti, Tvá radost září v každé věci.

Otevři brány, ať svět ještě jednou zazpívá.”

J. Donald Walters